BOHUMÍN - Devět statečných vyrazilo v létě roku 1991 poprvé dohlížet na pořádek v ulicích města. Neměli vysílačky, stejnokroje ani přílišný respekt u místních obyvatel. Ten si bohumínští strážníci v průběhu let získali až záchranou řady životů, enormním nasazením při ničivých povodních i lidskostí při řešení přestupků. Dnes, k třicátému výročí jejich služby, už asi jen málokterý Bohumíňák pochybuje o tom, že k městu neodmyslitelně patří.

Bohumín patřil k prvním městům v tehdejším Československu, které se na začátku devadesátých let rozhodlo založit obecní policii. Úkolem byl pověřen Karel Vach, který poté šéfoval bohumínským strážníkům dlouhých 29 let. Za jeho vedení se skromný devítičlenný kolektiv postupně rozrostl až na třicetičlennou družinu uniformovaných. Tento počet strážníků dohlíží na pořádek ve městě i v současnosti, již za vedení Vachova nástupce Romana Honysze.

I on je s bohumínskou služebnou profesně propojen prakticky od jejich počátků – nastoupil na ni v roce 1992. Může tak snadno porovnat tehdejší podmínky strážníků s těmi dnešními. „Pamatuji si, že ze začátku krátce nebyly ani vysílačky. Ve městě chyběly kamery a problémem byl i omezený přístup do evidence hledaných osob, vozidel a podobně. Museli jsme o informace žádat státní policii,“ popisuje Roman Honysz, který je v čele Městské policie Bohumín od loňska.

V současnosti jsou již vysílačky nezbytnou výbavou strážníků, na dění ve městě dohlíží 33 kamer a volný přístup do evidencí hlídkám významně ulehčuje práci. Za tři dekády existence se výrazně proměnila i práce městské policie. „V devadesátých letech jsme se museli zaměřovat na trestnou činnost, které tehdy bylo opravdu hodně,“ vysvětluje Honysz. Jak strážníků v ulicích města přibývalo a divoké devadesátky překryl klidnější vstup do nového milénia, mohli se uniformovaní muži více zaměřit i na další činnosti.

Dnes kromě řešení přestupků a dohledu nad veřejným pořádkem pomáhají například s hlášením závad ve městě, doručováním obsílek, hlídáním bezpečnosti na přechodech, dozorují při převážení peněz nebo nahání uprchlou zvěř. „Chytali jsme psy, koně, ovce, kozy i hady,“ vzpomíná ředitel. Věnují se také systematické prevenci u dětí a seniorů.

Přízeň lidí si strážníci vysloužili zejména svou duchapřítomností ve chvílích, kdy bylo městu nejhůř. „Získali jsme si renomé například při povodních v roce 1997, kdy jsme byli všude tam, kde to tehdy bylo potřeba,“ míní Honysz. Kredit strážníků v průběhu let rostl také s každým zachráněným životem. Ať už se na něm hlídky podílely včasným zásahem u sebevraha, kvalitně odvedenou resuscitací, nebo třeba intenzivním pátráním po ztracených dětech.

Každý podobný zásah se šťastným koncem pomáhá strážníkům setřást ze sebe nálepku „botičkářů“, kterou někteří škarohlídové na jejich adresu celorepublikově používají. Udělených pokut za přestupky přitom rok od roku ubývá. Ještě v roce 2016 rozdali strážníci v Bohumíně 2 936 pokut za více než milion korun, v minulém roce už jich udělili jen 1 722 za necelých 600 tisíc korun. „Lidé jsou disciplinovanější, a když už k nějakému přestupku dojde a nejde o opakovaný delikt, tak z nich netaháme tisícikoruny, ale snažíme se řešit situaci lidsky spíše symbolickou pokutou,“ vysvětluje Roman Honysz.

Kromě třiceti místních strážníků slouží pod Městskou policií Bohumín i osm strážníků na území Rychvaldu a jeden strážník v Dolní Lutyni. A to na základě veřejnoprávní smlouvy. V terénu strážníkům pomáhá i deset asistentů prevence kriminality.

Petr Wojnar

Foto: Pavel Čempěl