Město Bohumín

21.1.2019 - Posedmé u Kroščenových: vyhazov z bytu i hlad

Zdroj: Týden
Ročník a číslo: 5
Strana: 26
Autor: Ivan Motýl

Osudy romské rodiny Kroščenových sleduje TÝDEN sedmý rok. Pětačtyřicetiletá Simona je matkou dvanácti dětí, nejmenší dceři je teprve sedmnáct měsíců. Rodina je zoufalá, aktuálně ji soud vyzval k vyklizení bytu. Dva nejstarší synové jsou ve vězení, tři z dcer během roku porodily vlastní děti.

Do romské čtvrti v ostravském Muglinově přichází pošťačka a přináší dopis napsaný ve věznici v Ostravě Heřmanicích. Přesně touto větou jsem loni začal reportáž o početné cikánské rodině, kterou navštěvuji vždy počátkem roku. Doručovatelka tehdy přinesla psaní od syna Lukáše, jenž si odpykává trest tři a půl roku. Matku Simonu to tenkrát potěšilo, dnes jí ale pošťačka předává úřední dopis a ten nikdy nevěstí nic dobrého. "Žalovaná je povinna vyklidit byt o velikosti 2 + 1 do 15 dnů od právní moci rozsudku," čte Simona v rozsudku okresního soudu. Pak zakroutí hlavou a nevěřícně se zeptá: "Vyhazují nás z bytu?" "Vypadá to tak," špitnu. Tohle není dopis, to je Jobova zvěst. Nečekal jsem takové drama hned v úvodu neohlášené návštěvy – nikdy rodině předem neprozradím, který den se zastavím.

5600 korun do tří dnů

O možnosti odvolání není v rozsudku ani slovo. "Nájem platíme poctivě, dlužíme jen něco za elektřinu a plyn," nechápe Simona. Samosoudkyně Radana Vilčová rozsudek stroze zdůvodňuje: "Žalobce se domáhal vyklizení bytu z důvodu ukončení nájemního poměru uplynutím sjednané doby." Snažím se Simoně vysvětlit, že nájemní smlouvu podepsala jen na dobu určitou, kterou majitel bytu neprodloužil. Nechápe. "Jak neprodloužil?"

Žalobcem je statutární město Ostrava, jež početnou rodinu Kroščenových jednoduše vyhání ze skromného bytu. Soudkyně se postavila na stranu zákona, o skutečných poměrech ve familii ale nemůže nic vědět. Rozhodla v nepřítomnosti uživatelů bytu a nic jim neodpustila. Do tří dnů musí rodina zaplatit náklady na řízení ve výši 5600 korun. "Do tří dnů? To se zbláznili. Nemám ani korunu a dávky budou až za týden. Proboha, kam se odstěhujeme?" Podívá se ke stropu kuchyně a zoufale rozhazuje rukama.

Radím jako každý rok. V Ostravě sídlí několik neziskovek, které pobírají dotace, aby různými způsoby pomáhaly sociálně slabým, především téměř třicetitisícové romské komunitě ve městě. A Kroščenovi patří k jednomu z nejslabších článků cikánské minority. Co je navštěvuji, pokaždé se setkávám s mimořádnou chudobou, často i s hladem. Ale také s nevídanou láskou celého klanu, kde jeden druhého dokáže podržet. Nikdy jsem ale v ghettu nezaznamenal reálnou pomoc ze strany neziskovek či města. "Co si nezařídíme sami, to nemáme," souhlasí hlava rodiny, téměř pětašedesátiletý Milan Kroščen. Až bude jeho nejmladší Sáře osmnáct, překročí osmdesátku. "To nedožiju," mávne rukou.

Sedmnáctiměsíční Sára sedí Milanovi na klíně. A Nikolka se tam tlačí taky. "Tato, tato, tato," volá. "Kolik máš roků?" ptám se jí. Reaguje okamžitě a ukazuje tři prsty. "Šikovná," chválí ji otec.

16 tisíc za plyn

V bytě je zima. "Když mrzlo, bylo hůř," říká Milan. Sahám na wawky, jsou úplně studené. "Vypli nám plyn. Zálohy poctivě platím, ale nemám deset tisíc na doplatek." Kuchyň a dva pokojíčky vytápí pouze malý elektrický přímotop.

"Byli tu i z elektráren a obvinili nás, že jsme brali proud načerno. Chtějí šestnáct tisíc, kde to mám vzít? Žádný proud jsme nekradli, dávala nám ho sousedka," lamentuje Simona. Aha, takže sousedská výpomoc. Byt naproti přes chodbu je už zapečetěn, stejně jako řada dalších kvartýrů v domě. Město neplatiče tvrdě a cílevědomě "lifruje" pryč, kolem vzniká moderní průmyslová zóna, vybydlené baráky asi nahradí další fabrika.

Elektřina zatím běží, ale nemám dobrý pocit. Tahle rodina zažije v příštích týdnech martyrium. Kdoví kde najde přístřeší, nejspíše v nějakém ještě horším a opuštěnějším ghettu, na periferii Orlové nebo Havířova.

Milan a Simona měsíčně disponují částkou sedmnáct tisíc korun – dávkami od státu. Jedenáct tisíc spolkne nájemné a zálohy na energie. Za šest tisíc musejí přežít rodiče a šest nezletilých dětí, jenže doma dál zůstávají i některé zletilé. "Kdybych měl aspoň důchod, ale nedali mi ho, prý dlužím na sociálním pojištění," mávne rukou Milan. Pouhý den před doručením soudní obsílky se domů z Velké Británie vrátila dvaadvacetiletá dcera Marie. Za kanálem La Manche žila od osmnácti let s manželem Robertem. "Kdybych věděla, že nás zrovna chtějí vystěhovat, tak z Anglie neodjíždím," lituje.

U nohou se jí batolí tři caparti: Samuel, Leon a Kevin. Přiletěla z pragmatických důvodů. Na manžela byl vydán mezinárodní zatykač a policie ho deportovala do České republiky. "Přijela jsem za ním, sedí v base ve Vinařicích." Zatím tam bude tři měsíce, čeká ho ale další soud. Co provedl, Maruška tají. Prý jde o starou záležitost, mladickou blbost. "Škoda že ho deportovali. V Anglii se žilo moc dobře, tam cigáni nikomu nevadí, berou nás za Pákistánce nebo za Indy. Jestli tam na někoho nadávají, tak jedině na Poláky," vypráví. Dva roky žili v Doveru, pak nedaleko Manchesteru. "Robila jsem ve factory, Robert robil v car wash," pochlubí se angličtinou namíchanou s rodnou ostravštinou. Pracovala třeba u pásu na balení sýrů, manžel myl automobily v ruční myčce. Ona brala devět liber na hodinu, on třináct.

"Moc se mi líbily útesy u moře. A hrad Harryho Pottera. Letos v létě jsme plánovali dovolenou v Mexiku," zasní se, za chvíli má ale slzy na krajíčku. "Co včil? Kam půjdu se třema děckama? Z Anglie už dávky nemám a tady na ně budu mít nárok až za tři měsíce." Pak oznámí, že má dnes narozeniny, a požádá mě o malou půjčku. Jo, tyhle triky na mě u Kroščenových vždycky zkoušejí všechny děti. Všechny prý mají zrovna narozeniny. Jenže Maruška vyndává občanku, narodila se opravdu 16. ledna. Vytahuji čtyři stovky.

100 korun na občanku

Milan, Lukáš, Simona, Andrea, Adéla, Maruška, Verunka, Kristýnka, Patrik, Natálka. Když jsem rodinu před sedmi lety navštívil poprvé, našel jsem tam jmenovaných deset dětí. Nejmladší Natálce bylo pět, prvorozenému Milanovi čtrnáct. Nebyla to idylka, děti se spolu dokázaly drsně servat a dost lhaly, ale převládala dětská nevinnost. Jen Milanovi hrozil pasťák.

V dalších letech se matce Simoně narodily ještě Sára a Nikolka, jenže se všechno tak nějak zvrtlo. Dva nejstarší synové právě sedí v kriminále. V base je vedle Milana i Lukáš, do něhož jsem vkládal největší naděje, vždycky mi nadšeně říkal, že se stane městským policistou. Zvrhlo se to už ve čtrnácti, kdy přivedl do jiného stavu stejně starou kamarádku. Pak se dal na dráhu pouličního zločinu, to je tady v ghettu jediná škola života.

Čtyři ze Simoniných dcer už porodily vlastní děti. Dohromady devět ratolestí. Bohužel, žádná nenašla ve vztahu opravdové štěstí. "Naši chlapi nepracují. Jsou líní," říká naštvaně dvojnásobná matka Adéla Kroščenová.

"Stát se tady o cigány vůbec nezajímá, v Anglii je to úplně jiné," rozvypráví se opět Maruška. Každou facku dítěti na ulici okamžitě řeší policie a sociálka. Když dítě není ve škole předem omluveno, za chvíli zvoní u rodičů speciální pracovník a zjišťuje, co se stalo. Z pohledu našinců skoro šikana, výchova je však o poznání spořádanější.

Cikáni jsou duší pořád kočovníci, co bude zítra nebo za hodinu, je nezajímá. Stále putují bezbřehou stepí, a pokud jim chce majorita porozumět, musí s nimi vést permanentní dialog. Ten se však v Česku moc nevede. Jasně, vůbec nemám dobrý pocit z toho, že se u Kroščenových vlastně ocitám jednou nohou v podsvětí. Co ale dělá společnost, aby snížila vysokou kriminalitu Romů?

"Dáte mi stovku, aby mi udělali občanku?" prosí mě Kristýnka, která chodí do deváté třídy. Vím, že je to nesmysl. Trik. Každý rok po mě chce některé dítě stovku na občanku. Vytahuji bankovku a straším: "V pátek se přijdu podívat na nový průkaz." A Kristýnka v klidu odvětí: "Jen přijďte, těším se na vás. Do pátku to udělají."

2000 korun v košíku

"Navedli ho kamarádi, někomu vzal mobil nebo co, zavřeli ho za blbost," vypráví Simona a podává mi dva dny starý dopis, který z vězení poslal nejstarší syn Milan, už v sedmnácti letech odsouzený na tři a půl roku, což je pro mladistvého pálka. Muselo jít minimálně o loupežné přepadení.

Milan v base dost trpí. Matce, kterou na obálce dopisu označuje jako "stoprocentní maminku", posílá termín návštěvy v base, uskuteční se v sobotu. "Mamo, už sem hotovy," přiznává Milan, ve vězení je skoro tři roky. Požádat o předčasné propuštění odmítá, nechce zůstat na svobodě v podmínce. "Mamo, dones mi hygienu, nemám se čím kupať," píše. Nemá ani korunu a práci prý pro něho za mřížemi nemají. Nemůže si koupit cigarety ani žádný pamlsek v kantýně. "Mamo, návštěva je ráno v 9.00, to už tu musíš být. Nezapomeň, ja budu čekat. Ahoj, mám tě rád." Simona je dojatá. "Ach, ta děcka." Porodila jich dvanáct, za tři měsíce bude už desetinásobnou babičkou. Po zemi se plazí další mimino, které jsem tu loni neviděl. "Kubíček, šest měsíců," představuje mi ho Andrea. Teď je znovu těhotná, porodí na jaře. "Máš hodného partnera? Pracuje?" ptám se. Andrea neodpovídá. Později se mi Simona svěří, že dceřin přítel žije v Bohumíně a nestojí za nic, Andrea tedy dál bydlí s rodiči. "Ten kluk pije pivo a barabuje," říká. Barabování, to je v ostravštině neřestný život. "Já to nechápu, sama jsem nikdy nic neukradla a s jedním manželem jsem vydržela tolik let," přemítá Simona.

Andrea tak dnes nikam nepojede. Maruška má muže v base. I Adéla je raději s matkou. Simona svoje dvě ratolesti nechala na výchovu bývalému příteli z Bruntálu, teď má nový vztah a z něho tříměsíčního Mirečka. Přiznám se, že se v těch jménech začínám ztrácet.

Za chvíli se ze školy vrátí Natálka, Patrik a Kristýnka. "A nemám pro ně nic na oběd," otevře Simona lednici. Je téměř prázdná, až na trochu nejlevnějšího salámu. Vzdychnu, vím, co mě teď čeká. Je to už skoro rituál, ale jde se nakupovat do supermarketu. Varuji, že nákup nesmí překročit tisíc korun, utratím dva.

129 korun na vaření

Mezi regály vedu boj o každou položku. Snažím se vychovávat, ale nejde to. Simona hodí do košíku to nejdražší maso, protože se jí líbí. Vedle v regálu přitom mají kilo vepřových řízků za 79 korun. Dělám osvětu, vysvětluji, že levnějšího masa bude dvakrát tolik. Simona mi nevěří, nakonec ale s výměnou otráveně souhlasí. Mezitím její mladší děti nastrkají do košíku spoustu pamlsků. Kupují se plínky i nějaké limonády.

Oběd se začíná vařit pozdě, táhne na čtvrtou odpoledne. Simona s Adélou a Verunkou připravují maso v trojobalu. Sotva hodí na pánev první řízek, v propanbutanovém vařiči dojde plyn. A zemní plyn proudící do sporáku, jak už bylo řečeno, plynárny vyply.

"A máme po obědě," vzdychne Simona. Ne úplně nadšeně souhlasím s dalším otevřením peněženky a s hlavou rodiny jdeme pro lahev plynu k nejbližší benzinové stanici. Platím 129 korun za nejmenší bombu, rodině vydrží na vaření tak tři dny. U obsluhy kupuji i dvě piva a opatrně se přiznávám Milanovi: "Dneska už se k vám nevrátím. Nemám sílu se na tu vaši bídu dál dívat. A peněženka je prázdná." Milan se napije, chvíli mlčí a pak zamručí: "Stojí to za hovno."

---

Proč chodíme ke Kroščenovým

Život v romské rodině Kroščenových mapuje TÝDEN od roku 2013 (viz TÝDEN č. 6/13, 10/14, 8/15, 6/16, 3/17 a naposledy v čísle z 5. února 2018), vždy na počátku roku. O početnou rodinu se zajímáme z různých důvodů: ještě před sto a více lety totiž deset nebo i dvanáct dětí běžně vychovávali i Češi. Dnes je to výjimka, Romové však velkou rodinu považují za normální. Zajímá nás, proč je cikánská populace v tomto smyslu životaschopnější než ta majoritní.

Současně ovšem zjišťujeme, že výchova dětí v romských rodinách je často problematická a rodiče nedokážou dětem vštípit téměř nic, s čím lze obstát mezi bílými. Když jsme k Simoně (45) a Milanovi (64) začali chodit, byly jejich děti ještě dětmi. Nyní už čtyři z nich vychovávají dohromady devět vlastních potomků. V Ostravě žije dvacet až třicet tisíc Romů a jejich populace roste o poznání rychleji než u majority, soužití je ale prachbídné. A spíše pořád horší než lepší.


Posedmé u Kroščenových: vyhazov z bytu i hlad - Zvětąit
Velikost: 823 x 630 bodů - 329 kB

Posedmé u Kroščenových: vyhazov z bytu i hlad - Zvětąit
Velikost: 823 x 379 bodů - 258 kB

Pro detail článku/fotky klikněte na danou zmenšeninu fotografie.

    Městský úřad