BOHUMÍN – Marek Ivan prošel několika extraligovými kluby, hrával taky v zámoří, Německu, Anglii, Itálii, Polsku či na Slovensku a byl jen kousek před branami slavné NHL. Teď je už čtvrtým rokem v Bohumíně, který působí v krajském přeboru.

A jednačtyřicetiletý Ivan si rozhodně na nedostatek práce nemůže stěžovat, v Bosporu totiž zastává funkce sportovního manažera, šéftrenéra mládeže a kouče mužského týmu.

K tomu všemu stále ještě patří k oporám prvního týmu, se kterým letos útočí na postup do druhé ligy. Jestli ale on sám bude na ledě i v dalším ročníku, to zatím říct nedokáže.

"Rozmýšlet se budu až po sezoně, bude záležet hlavně na chuti a zdraví. Nic nemůžu zaručit ani vyvrátit, ale hodně přemýšlím o tom, že bych to pověsil na hřebík," říká.

A co kdyby Bohumín postoupil do druhé ligy, zůstal byste na ledě?

Při mém pracovním vytížení a modelu soutěže, kdy se hraje ve středy a soboty, si myslím, že už bych zůstal jen na střídačce.

Je podle vás reálné, aby se Bohumín dočkal druhé ligy?

V hokeji je reálné všechno. Pokud ta situace nastane, tak bude záležet i na městu. Máme kontakty i se sponzory. Jednoho z nich kraj neláká, ale druhá liga už jo.

Kam se klub za ty čtyři roky, co jste v Bohumíně, posunul?

Je tady nová plocha, mantinely či plexiskla, máme dvě rolby i nové a moderní chlazení. A pokud to klapne, tak se v květnu začne budovat nové zázemí, tedy šatny, tribuna i posilovna. Zázemí je důležité a až bude připravené, tak se celý klub zase posune dál. Jsem vděčný i městu za to, že nám pomáhají.

Do Bohumína jste přivedl zkušeného kouče Aleše Flašara, ale hlavním trenérem jste vy. Baví vás ta práce?

S trénováním jsem začal v německém Freiburgu. Vedl jsem mladší děti a v roce 2010 jsem si udělal licenci B. Trénoval jsem ve Frýdku-Místku či Karviné a teď jsem v Bohumíně. Baví mě to, jsem rád, že u hokeje můžu zůstat a být s ním stále v kontaktu.

Během kariéry jste toho zažil hodně. Na co vzpomínáte nejradši?

Na časy, kdy jsem hrával za Vítkovice, Třinec nebo Slavii. To jsou výborné zážitky, získal jsem i extraligové medaile a na ty chvíle člověk nezapomene. Výborné časy jsem však zažil i v cizině, kde chodilo dost lidí a bavilo je to. Zažil jsem hodně zajímavé štace jak v Německu, tak v Anglii.

A na co naopak rád nevzpomínáte?

Na působení ve Vsetíně, kde jsem šest měsíců neviděl výplatu. Člověk místo toho, aby vydělal, tak si půjčuje po známých a rodině, aby mohl dojíždět z Ostravy do Vsetína. Nebylo to příjemné, a proto Vsetín dopadl tak, jak dopadl. Teď je tam však nové vedení a je to skvělé.

V roce 1997 vás draftovalo St. Louis. Jak moc blízko jste byl NHL?

Už mi chyběl jen krůček, podepsal jsem kontrakt, zahrál jsem si i sedm přáteláků, dařilo se mi i bodově, ale dále než na farmu jsem se nedostal. Nechal jsem se zlomit a vrátil jsem se do Zlína, osud to tak asi chtěl.

Pamatujete si, koho každého jste v zámoří potkal?

Byli tam Brett Hull, Grant Fuhr nebo Al MacInnis, ale taky Ladislav Nagy či Libor Zábranský. Byli to skvělí lidé a kamarádi, kteří mi dodnes zůstali. Jsem hrozně rád, že jsem mezi nimi mohl být.

Spoustu let se s vámi taky nese vizitka rváče. Jak to vnímáte?

Když člověk v mládí udělá nějakou chybu a dostane takovou nálepku, tak už se ho to drží. Já už jsem řadu let neměl žádný průšvih, jenže když jsem se porval, tak se psalo, že se porval ten rebel, ale když jsem dal hattrick, tak se psalo taky jen o tom, že hattrick dal rebel. V Česku je taková zášť, že když se někomu něco našije, tak to nejde sundat.

Nemrzí vás to?

Souboje jsem dohrával z očí do očí a zepředu, ne falešně a zákeřně. Tak jsem byl vychovávaný i v zámoří. Někteří to bohužel neunesli, ale hokej je hra tvrdých chlapů a ne žádný šachový stůl. Už je to ale pryč, mrzelo mě to dva roky, ale během těch dvaceti let s tím člověk stejně nic neudělá.

Kdo tomu rozumí, tak si o tom udělá úsudek sám. Sbírám už jen málo trestných minut, přesto si každý myslí, že jsem rebel. A já už jsem si na to zvykl.