OSTRAVA - Krizové centrum Ostrava pracuje se známými obětí, nájemníky domu i svědky sobotního neštěstí v Bohumíně. Poskytuje jim psychologickou pomoc.

Jednou z klíčových forem pomoci lidem zasaženým událostí s tragickými následky je ta psychologická. Týká se to rovněž sobotního žhářského útoku v Bohumíně, který patří co do počtu obětí k ojedinělým v kraji. I proto se k pomoci záchranářských a policejních specialistů přidala řada dalších organizací. Mezi nimi také tým Krizového centra Ostrava, který má s touto činností bohaté zkušenosti. "Počtem zasažených a pozůstalých ale bohumínská událost vybočuje," popisuje v rozhovoru pro MF DNES vedoucí centra a krizový pracovník David Tichý.

- O součinnost v souvislosti s tragickou událostí v Bohumíně jste byli jako krizové centrum požádáni, nebo jste se sami nabídli?

Spolupracujeme s integrovaným záchranným systémem od roku 2008, takže když se stane něco podobného, býváme u toho.

- Můžete tedy připomenout, u jakých tragických událostí jste od té doby poskytovali lidem psychologickou pomoc?

Začali jsme srážkou tramvají ve Vřesině, pak byla první Studénka (železniční nehoda – pozn. red.), střelba v Petřvaldu, povodně nebo například střelba ve fakultní nemocnici v Ostravě.

- Vybočuje něčím poslední bohumínská událost?

Zcela jistě vybočuje počtem zasažených a počtem pozůstalých. Podobnost tam ale je s výbuchem plynu ve Frenštátu v roce 2013 (tehdy jeden z nájemníků, který měl být vystěhován, úmyslně způsobil výbuch plynu v bytovém domě, při kterém zemřelo celkem šest lidí včetně tří dětí – pozn. red.).

- S kolika zasaženými lidmi po sobotní tragédii denně hovoříte?

Včera jsme měli dvanáct lidí. Dnes očekáváme stejný, možná ještě vyšší počet.

- Každým dnem jich přibývá?

Ano, máme zkušenost, že první dny po neštěstí si lidé zejména potřebují zařídit nejzásadnější věci. Známí obětí například musí řešit, kdy jim vydají těla, a následně zařídit pohřby. Poté se začínají svěřovat se svým psychickým stavem.

- A v jakém stavu jsou?

Nejsou na tom vůbec dobře. U známých obětí převládá zloba, nepochopení, otázka "Jak se to vlastně mohlo stát?". Nájemníci z věžáku zase často zvažují, zda se do domu ještě vůbec vrátí. Radíme jim, aby tomu rozhodnutí dali čas.

- Trauma mohou prožívat i náhodní svědci, kteří viděli skákat oběti útočníka z okna v 11. patře věžáku…

Samozřejmě. I s nim pracujeme. S dospělými, ale i dětmi, které si třeba hrály na hřišti a najednou byly svědky takové hrůzy.

- Překvapilo vás něco na reakcích lidí, se kterými jste po události pracoval?

To ne, protože pro takové situace neexistuje nic jako normální reakce. Každý se s tím může vypořádat jinak. Spíš mě překvapilo, jak široká skupina je těch zasažených lidí a jak obtížné je zachytit celý okruh známých.

- O čem se zasaženými hovoříte?

Nejčastěji se bavíme o základních věcech. Jestli spí, jedí. Jestli se jim ta událost vrací. Také se jich ptáme, co by ještě potřebovali pomoci zařídit. Jindy jim jen nasloucháme, aby se mohli vypovídat.

- Jak dlouho ze zkušenosti z minulých událostí pracujete s lidmi po takovém neštěstí?

Měsíce. Ze zkušenosti to trvá někdy až čtrnáct měsíců, kdy jsme s nimi v souvislosti s tragickou událostí v kontaktu. Ale obracet se na nás můžou samozřejmě i poté.

- Co jako organizace děláte mimo psychologickou pomoc při těchto velkých tragických událostech?

Jsme registrovaná sociální služba, která nabízí pomoc 24 hodin denně. Lidé za námi přicházejí, řeší své osobní krize, třeba vztahové. Jezdíme i do terénu, spolupracujeme s Policií České republiky, například v souvislosti s různými nehodami a podobně.