Město Bohumín

English EN

11.2.2019 - Čeští Vietnamci slaví rok Vepře

Zdroj: Týden
Ročník a číslo: 8
Strana: 24
Autor: Ivan Motýl

Až sto tisíc českých Vietnamců zapálilo 5. února svíce u domácích buddhistických oltářů a přivítalo lunární nový rok. Začal rok Vepře. "Náš největší svátek, něco jako vaše Vánoce. V Buddhu sice nevěřím, vy ale Krista také moc neuctíváte," porovnává student Viet Phuong Nguyen. Jeho novoroční přání zní: "Udělat státnice."

Nejtradičnější a téměř povinnou součástí novoročního jídla je pro české Vietnamce skvostný koláč na pomezí dortu a tlačenky: bánh chung. Z lepkavé rýže, tučného vepřového masa a rozemletých fazolek mungo. Je to stejně důležitá krmě, za jakou našinci považují rybu a bramborový salát na Štědrý večer. Nguyen je nejčastější příjmení v komunitě, nosí ho skoro čtyřicet procent českých Vietnamců. Jeho původ souvisí s dávnými císařskými dynastiemi, čtyřiadvacetiletý student Viet Phuong Nguyen ovšem hledí do budoucnosti: "Mám hlavně jedno velké novoroční přání – abych získal titul bakaláře." Studuje třetí ročník stavební fakulty na Technické univerzitě Ostrava a k titulu mu teď má pomoci i Vepř z čínského lunárního kalendáře. Ten se ctí v celé východní a jihovýchodní Asii a podle tradice je prasátko nakloněno finančním investicím. Každý krok je však třeba promýšlet s mimořádnou rozvahou. Člověk si třeba nemá stanovovat nereálné cíle a má dokončit hlavně to, co bylo započato. Třeba právě Technickou univerzitu.

Peníze v červených obálkách

Je pondělí 4. února, hodina po poledni. "Nový rok začne v šest hodin večer českého času, to ve Vietnamu odbije půlnoc," vysvětluje Nguyen skvělou češtinou. Narodil se v roce 1994 ve Vietnamu, ve středu Evropy žije šestnáct let. Teď si ovšem musí ještě odpracovat pár hodin jako číšník v restauraci – napřed živobytí, potom zábava. Každá koruna je pro studenta dobrá, ostatně i pro majitele podniku. Šéf ale dnes kvůli největšímu svátku v roce vyhlašuje zavíračku už po třetí hodině, aby se všichni dostali do šesti k rodinám. Vietnamský Nový rok, zvaný Tét (Tet Nguyen Đán), se slaví tři až patnáct dnů. V Česku spíše decentně, vždy až po práci. Restaurace, bistra i obchody zavřou o něco dříve pouze v pondělí, v úterý po ránu už budou zase nabízet polévku pho bo, manikúru či levné džíny.

"Před oltář patří dary pro naše předky," vypráví Nguyen o něco později u domácího svatostánku se sochou Buddhy, který je obložen květinami a asijským ovocem. Ještě k němu přibudou pokrmy určené zesnulým členům rodiny, stejné, jaké se podávají na slavnostní tabuli. "Zároveň je to jídlo pro Buddhu. Pro mě je to ale jen krásná tradice, které si vážím," říká vysokoškolák a ateista. O oslavách Tét mluví podobně jako většina Čechů o Vánocích, je to svátek rodinné soudržnosti a lásky. S tím souvisí i finanční pomoc od nejbližších. "Peníze se předávají v červených obálkách," líčí Viet Phuong Nguyen. A nejsou to od rodičů žádné symbolické částky, rozdává se z kapitálu nashromážděného během celoroční dřiny.

Recepty od mamky z Hanoje

O půlnoci (v šest večer našeho času) nemůže ve vietnamských rodinách zaclánět nikdo cizí, natož zvědavý český novinář. Je to intimní chvíle určená pro nejbližší. "Přesně s příchodem Nového roku se u nás zachovává obřad, že někdo z rodiny musí překročit práh domu," vypráví šestadvacetiletý Minh Le, začínající podnikatel, který si teprve před dvěma měsíci otevřel v centru Ostravy bistro Little Vietnam, v němž vaří výhradně podle rodinných receptů své maminky. Pouliční hanojskou kuchyni. "To, kdo první přejde práh, vybíráme i podle horoskopů souvisejících s vietnamským zvěrokruhem. Bývá to ten, komu je prorokována větší míra štěstí," popisuje zvyklost.

Oltář i celý dům zdobí květiny. "Pár týdnů před svátky chodíme do parků pro zlatý déšť. Když na Nový rok rozkvete ve vázách, znamená to štěstí," popisuje další tradici. Ve Vietnamu právě začíná jaro a byty zkrášlují hlavně rozkvetlé meruňkové větve. Po odbití půlnoci rodina hodinu rozjímá. "Dokud nedohoří vonné svíce u oltáře. Pak se pustíme do večeře." A protože Minh Le se rozhodl živit etno kuchyní, věnuje výkladu o novoročních pokrmech desítky minut. "Na stole nemůže chybět novoroční polévka bún măng kho, vepřový vývar se sušeným bambusem, s kolenem a rýžovými nudlemi. Nejlépe i s vepřovými nožičkami." A jako zákusek následuje xôi gâc, barevná lepkavá rýže s náplní z mungo fazolek a kokosu.

Protesty u mauzolea

Socialistické Československo nabídlo vzdělání a práci desítkám tisíc obyvatel "bratrského" komunistického Vietnamu. Už během ničivé války s Američany, ale hlavně po ní, nejvíce v osmdesátých letech. Minh Le vypráví, jak se jeho rodiče v té době v Československu seznámili. Máma pracovala v národním podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm, otec v Olomouci. "Mamka mě ale porodila v Hanoji, kde jsem u příbuzných vyrůstal do pěti let. Když jsem v roce 1997 přijel k rodičům do Bohumína, zrovna udeřily velké moravské povodně a odplavily nám auto," pamatuje si, prý jako by to bylo včera.

A co přeje Vietnamu a Hanoji, v níž se v roce 1992 narodil? "Asi další rozvoj turistiky, vedle Thajska se Češi konečně začínají vážně zajímat i o naši zemi. A já mám pocit, že s každým exotickým obědem, který jim v bistru uvařím, ten zájem stoupá. Chtějí jídla okusit přímo v ulicích Hanoje," směje se. A vlastně úplně nechápe, jak mohli jeho předchůdci u Čechů uspět s podřadnou variantou čínské kuchyně. S kousky kuřecího masa zamíchaného v nudlích, s trochou zeleniny a dávkou sójové omáčky. "To nemělo s naší kuchyní nic společného," říká. Politickou situaci ve staré vlasti nevidí pesimisticky. "Není to komunismus tvrdého ražení. Pokud nahlas neprotestujete proti systému nebo vládě, nechají vás na pokoji. Na internetu a Facebooku se lze pohybovat poměrně svobodně, nemůžete ale samozřejmě veřejně napsat, že vietnamský režim je totalita," vypráví. "Za to už jdou lidé do kriminálu," dodá.

U Ho Či Minova mauzolea v Hanoji nedávno sledoval ženy s transparenty, které tichým protestem žádaly propuštění svých manželů či synů – politických vězňů. "U mauzolea je každý den spousta turistů z celého světa, tam si zřejmě režim nedovolí zasáhnout, aby si neudělal mezinárodní ostudu. Jinde by se zatýkalo hned."

Jak se dostat do Česka

Šestadvacetiletý Minh Le patří ke generaci "banánových dětí", jak se říká Vietnamcům, kteří absolvovali školní docházku v českých školách a pro něž je čeština druhým rodným jazykem. Mnohdy prvním. "Trochu rasismu jsem cítil jen na prvním stupni v Bohumíně, ale to je maloměsto. Když jsem se pak s rodiči odstěhoval do Prahy, ředitel školy spočítal, že žáci pocházejí ze sedmnácti národů. Tam to bylo bez problémů."

Čeští gurmáni propadli specialitám, jež mají blízko k chutím z pouličních stánků v Ho Či Minově Městě (Saigonu). Vedle kuchařů ale naše republika potřebuje i dělníky, vydávání pracovních víz je ovšem pozastaveno. Důvodem je mafie, která kazí jméno celé komunitě. "Vietnam je prostě organizovaný zločin," prohlásil loni poslanec a předseda sněmovního zahraničního výboru Lubomír Zaorálek (ČSSD) v souvislosti s faktem, že přístup k české ambasádě v Hanoji mají pod kontrolou gangy, které si za vízum do Česka účtují až 20 tisíc dolarů. Praha proto vydávání pracovních víz zabrzdila. Také proto, aby tu nepřibývali lidé, kteří doplní místní podsvětí: pěstitelé marihuany a vařiči pervitinu.

Zlomek menšiny kazí pověst celé komunitě. Pozastavení vydávání víz se nelíbí tuzemským firmám, v nichž nemá kdo pracovat, ani předsedovi Česko-vietnamské společnosti Marcelu Winterovi. Ten TÝDNU prozradil, že vízové politiky se týká i jeho novoroční přání: "Vepř je pozitivní a činorodé, ale i nejčestnější a nejsvědomitější znamení zvěrokruhu. Proto si přeji zlepšení vízové politiky a zrušení nesmyslného a českou ekonomiku poškozujícího zákazu vydávání pracovních víz pro Vietnamce, které náš trh nutně potřebuje."

Z tržnic na univerzity

Je stále pondělí 4. února, pět hodin odpoledne. Teď už krámy či restaurace zavírají i nejvytrvalejší živnostníci, do novoroční půlnoci zbývá hodina. Tak pozdě končí ti, kdo bydlí v bytě za obchodem nebo podnik provozují ve vlastním domě. "Pracovat se musí," podotkne šestačtyřicetiletá obchodnice Thu Hong. Její druh Van Vinh Duong kývne na souhlas. Do Československé socialistické republiky přišel z Vietnamu v roce 1985, vlast ho vyslala na vyučení do Vítkovic. "Ve Vítkovicích jsem prošel snad všechny provozy. Dvojku, trojku, šestku," vzpomíná na železárny a strojírny, které dnes skomírají. Od počátku devadesátých let prodával na tržnici v Hlučíně, maloměstě se čtrnácti tisíci obyvateli. V mrazech, za deště i v tropických vedrech. Korunka se ale sčítala s korunkou a na přelomu tisíciletí si pronajal obchod na pěší zóně. A před pár lety koupil v Hlučíně celý dům i s prodejnou.

Podnikatelský zázrak amerického typu? Nikoli, "makačka" od nevidím do nevidím. Především kvůli dětem. "Starší syn studuje informatiku na pražském Českém vysokém učení technickém a mladší syn gymnázium," hrdě říká Duong. Univerzitní vzdělání dětí je pro vietnamské rodiče prvořadým cílem. Aby potomkům už nikdy nehrozil stánek v tržnici.

Videochat s Vietnamem

Doma je vše připraveno k oslavám, na které pochopitelně nemůžeme. Thu Hong čili Růženka nám ale ukáže deset úhledných kilogramových balíčků zabalených do zelených listů a převázaných stužkou. Novoroční dárky? Ne, tohle je bánh chung čili rýžový "koláč", o němž už byla řeč, pochutina, bez které si Tét nedokáže představit žádný Vietnamec. "Lepkavá rýže, pak vrstva sóji, někdo dává fazole, a uprostřed kousky vepřového masa z kolene," vysvětluje Thu Hong. Vše se zabalí do listů lá dong (druh maranty) nebo banánovníku a vaří dvanáct hodin.

Věčně se usmívající Thu Hong nám jeden balíček novoroční speciality věnuje. Kromě masa pocházejí všechny suroviny z Asie, je to parádní exotika v české únorové slotě, teploměr ukazuje deset pod nulou. Žena představuje i další slavnostní výrobky, vietnamskou šunku gio či cukroví. "Vlastnoručně sušené ovoce, ale je to hodně složitý postup. Nejdříve se tenké plátky dlouze namáčejí ve speciálním nálevu," nabízí výtečné zázvorové, lotosové či mrkvové sladkosti.

To už musíme zmizet, půlnoc se blíží. "Zapneme videochat a budeme vlastně sedět u stolu i s celou rodinou. S mými rodiči a šesti sourozenci," těší se Thu Hong. Rodičům žijícím ve Vietnamu je sedmaosmdesát a osmaosmdesát let, žijí v Da Latu v jižní části země, francouzští kolonizátoři městu přezdívali Malá Paříž. Přes Messenger nahlédne Růženka i ke tchyni, ta letos slaví devadesátku. Dlouhověkost tam není ničím výjimečným. "Krásná země, už jste tam byli?" ptá se Růženčin manžel Van Vinh Duong. "Ne," přiznáváme. "Tak tam v létě vyrazíme spolu," směje se živnostník.

Kdoví? Tahle země v jihovýchodní Asii je Čechům zvláštním způsobem blízká. Vždyť přepočteno na počet obyvatel máme třetí největší vietnamskou komunitu na světě. Hned po Laosu a Kambodži, státech přímo sousedících s Vietnamem.

Čínský kalendář

Čínský lunární kalendář je odvozen od pohybu Měsíce a patří mezi nejstarší datovací systémy. První zmínka pochází z roku 2637 před naším letopočtem a dodnes se používá v Číně, Japonsku, Vietnamu či Koreji. Rok 2019 je podle čínského kalendáře rokem 4717, v běžném životě se ale používá evropský gregoriánský kalendář. Čínský Nový rok je pohyblivým svátkem, začíná v lednu či v únoru, letos 5. února. Každému roku je přiřazeno jméno zvířete z čínského zvěrokruhu, periodicky se opakují: Krysa, Buvol, Tygr, Zajíc, Drak, Had, Kůň, Ovce, Opice, Kohout, Pes a Vepř. Minulý týden začal rok Vepře.



    Městský úřad