ČR - Musel to být zmatek, který je v moderní době nepředstavitelný. Taky jste si to říkali, když jste v hodinách dějepisu slyšeli, jak středověká Evropa zaváděla gregoriánskou reformu juliánského kalendáře? Šlo tehdy především o to zrušit a přeskočit deset dní – jenže zatímco třeba německé katolické země tak učinily podle papežského nařízení hned v říjnu 1582, Nizozemsko až dva měsíce poté a německé protestantské země až v roce 1700. Anglie pak až roku 1752, Švédsko 1753 a například Řecko a Rumunsko až po první světové válce. Úplný Kocourkov vládl v zemích Koruny české: Čechy oddálily skok o deset dní dopředu na leden 1584, ve Slezsku ale proběhl o týden později a na Moravě až v říjnu 1584! V Čechách se tak onoho roku slavily Velikonoce o čtyři týdny dřív než na Moravě. Ano, galimatyáš kvůli různým kalendářním datům v sousedících zemích musel být obrovský. Ne však nepředstavitelný. Stačí si přečíst přehled aktuálních protiepidemiologických opatření na webových stránkách ministerstva zdravotnictví – a hned mají i dnešní cestovatelé zamotanou hlavu.

Když například Pražan pojede veřejnou dopravou za příbuznými do Ostravy, musí být kovaný v problematice územního členění státu. Neboli vědět, kudy vede hranice mezi Olomouckým a Moravskoslezským krajem, aby si včas ve vlaku nebo v autobuse nasadil roušku. Od Prahy až po Olomoucko ji díky rozvolňování omezení nosit na veřejnosti nemusí, zatímco na Ostravsku kvůli lokálnímu zhoršování koronavirové situace ano. Musí taky vědět, že do pražské či brněnské tramvaje nebo autobusu smí bez roušky, ale ne tak do MHD v Karviné, Frýdku-Místku, Havířově, Bohumíně, Českém Těšíně a jiných místních ohniscích nákazy. A bacha na Ostravu – tam se ve veřejné dopravě rouška nosit nemusí, ale nezbytná je ve spojích směrem na Karvinsko a Frýdecko-Místecko.

Aby to nebylo tak jednoduché, musí si dát pozor třeba i Plzeňané jedoucí do Prahy. V hlavním městě zůstává povinnost mít zakrytá ústa a nos i při vnitřních hromadných akcích nad sto lidí a na rozdíl od tramvají nebo autobusů taky v metru. Navíc se čas od času objeví nové ohnisko koronaviru, nejnověji v Dukovanech či v jedné kutnohorské firmě. Takže je stále ve vzduchu zpřísňování opatření nejen v nejhůř postižené Karviné, ale i jinde.

Ruku na srdce: Ještě se v těch lokálních rouškových či shromažďovacích nuancích vyznáte? A to nechme stranou, jak mění pravidla pro cestování našinců jednotlivé evropské země. Jen co Češi uvěřili v možnost po několikaměsíčním půstu vycestovat, vystavilo jim ze dne na den kvůli zprávám o lokálních ohniscích nákazy stopku Slovinsko, Kypr, Lotyšsko a Estonsko. Raději tedy ještě nikam moc nejezdit a čekat doma na lepší časy.

Jenže u vnitrostátních přesunů – ať už ze služebních, dovolenkových nebo rodinných důvodů – je to jiné. Žádné hraniční kontroly, většina cestujících aktuální místní pravidla nestuduje a prostě to riskne. Pro jistotu si s sebou vezmou jednu "univerzální" roušku, kterou si podle okolností nasadí či nenasadí. Formálně, aby mezi místními nevyčnívali. Strach i opatrnost jako při celostátní karanténě v březnu a dubnu pominuly. Snadno proto při mísení obyvatelstva dochází k návštěvám oslav a jiných hromadných akcí. Proto není bohužel pravděpodobné, že by částečně pojatá lokální omezení přinesla výrazný efekt. Jaký měla svého času třeba úplná uzavírka území kolem Uničova a Litovle.

Ergo kladívko: je to vlastně jako s onou dávnou reformou kalendáře. Evropská civilizace dokázala dobře fungovat jak s juliánským, tak s gregoriánským. Matoucí a škodlivá ale byla souběžná existence obou systémů v sousedících evropských zemích. Smysl dávají celostátně vyhlášená protiepidemiologická opatření i jejich srozumitelné celoplošné uvolnění. Ale od nepřehledného mišmaše pravidel podle regionů či lokalit těžko čekat víc než zmatek a chyby.