ČR - Pandemie mohla lidem pomoci uvědomit si, že ochrana zdraví není záležitostí jedince, že jde i o to neohrozit druhé, říká šéf Českého červeného kříže. Český červený kříž vede Marek Jukl už patnáct let. Do humanitární organizace ho kdysi přivedl tatínek, ale on tehdy neuvažoval, že by ji někdy mohl řídit. Šlo o souhru okolností a povinností, díky které ji provedl i dobou koronavirovou. Jaká poučení si on a jeho lidé z této krizové situace odnesli? "Strach není nutný, dokonce je nežádoucí, ale respekt před infekcí je namístě," říká.

- Je zrozen z utrpení tisíců na bitevním poli, praví jeden z principů Červeného kříže. Byla koronavirová pandemie válce podobná?

Jako válku ji lze vnímat těžko. Válka je něco jiného – tam máte strany konfliktu, používají se zbraně, má svá propracovaná pravidla. Pokud byste se zeptala, zda byla podobná boji, tak asi ano, v přírodě se také hovoří o boji o přežití.

- Zanechala pandemie koronaviru šrámy na české duši?

Změnila nazírání lidí na infekční onemocnění, na důležitost běžných zásad osobní hygieny. Lidé si víc uvědomují, že když kašlou, vypouštějí do okolí tisíce kapének nesoucích bezpočet virů a bakterií. Mohla také lidem pomoci uvědomit si, že ochrana zdraví není záležitostí jedince, že jde i o to neohrozit druhé. Epidemie připomenula i to, že věda není všemocná, i když se tak mnohdy prezentuje.

- Epidemiolog Rastislav Maďar řekl, že doufá, že tahle zkušenost bude mít vliv na zodpovědnější chování lidí na podzim před obdobím respiračních chorob.

Lidé nejsou moc poučitelní, jak pomine strach, všichni se rozjásají, a divil bych se, kdyby se například víc z nich nechalo očkovat proti chřipce nebo že by za chřipkových epidemií začali nosit roušky, ačkoli bych se rád mýlil.

- Opravdu to vypadá, že na začátku karantény byli lidé pokornější, uznávali víc autority, ale teď se vracejí ke staré "normě". Jak to vidíte?

Jsem skeptický, protože katastrof i válek už lidstvo zažilo a nikdo se moc neobrodil. Roli hraje i doba, kdy k tomu došlo. V březnu byly dlouhé noci, přes den šero a přišlo něco, čeho se lidé báli. Pak začalo víc svítit sluníčko, uvolňovat se opatření, což si vysvětlili tak, že už je po všem, a vyrazili ven. Teď už sice roušky povinné nejsou, ale v některých situacích by se stále hodily. Když jsem jel přednedávnem z Olomouce, tak měli ve vlaku roušku asi dva lidé. A zrovna vlak Bohumín –Praha může vézt lidi z lokálního ohniska na Karvinsku a Frýdecko-Místecku. Lidé se bohužel spíš podrobí příkazům než vlastní úvaze.

- Český červený kříž byl vidět hned na začátku epidemie, když v březnu pomáhal v domě seniorů v Praze na Chodově. Byla tehdy obecně vaše role spíš materiální, nebo duševní?

Řekl bych oboje. V materiální oblasti jsme pomohli rouškami. Jak někdy říkám, půjde nejspíše o slovo roku. Rozdělili jsme jich přes čtyři sta tisíc. Distribuční místa jsme měli různá – obchody v obcích i zařízení pro seniory. Zajišťovali jsme také ochranné štíty pro zdravotnická zařízení, rukavice, distribuovali jsme dezinfekci, pomáhali ve zdravotnických zařízeních. Ale pomáhali jsme i s ranami na duši. V zařízeních pro seniory tehdy platil zákaz návštěv, a aby se ti lidé nedostali do úplné sociální izolace, snažili jsme se jim to "narušit". Jednak koncerty pod okny, ale měli jsme i speciální službu Zavoláme zpátky, kde si lidé mohli objednat telefonického společníka a ten s nimi pravidelně mluvil o životě, o dovolené, o čemkoliv. Nešlo o linky psychologické pomoci, ale i ty jsme provozovali. Významnou složkou byla osvěta, provozovali jsme portál, kde byly informace, jak se chovat, pečovat o tělo i duši, obsahoval třeba vyvracení hoaxů.

- Bál jste se?

Strach není nutný, dokonce je nežádoucí, ale respekt před infekcí je namístě. Je to věc neznámá, dodnes se nikdo neshodne, jaký bude další vývoj. Postačující opatření nejsou tak razantní, aby člověka příliš omezila, ale stojí za to se chovat dál opatrně a rozumně.

- Říkáte, že nejsou razantní, ale někteří tvrdí, že rouška je náhubek, omezování pohybu se lidem protivilo.

To bylo zajímavé. Ze začátku zaznívala odborná zpochybňování, protože spousta lidí, i těch, kteří se zabývají vědou, uvažují binárně, to znamená nula nebo jedna. Tedy buď to musí mít absolutní účinek, nebo je to bezcenné. Rouška nemá absolutní účinek, ale opravdu význačné množství virů dokáže zachytit, takže má smysl a je to velmi jednoduché opatření. To, že je lidé začali vnímat jako náhubek, souviselo s odvázaností, pocitem, že se vlastně nic nestalo. Lidé si neuvědomují to, že těch 350 mrtvých není celkový "účet", že je to dáno tím, že všechna opatření se od počátku aplikovala. Kdyby k tomu nedošlo, byli bychom na jiných číslech, jako v Belgii či ve Velké Británii.

- Dělaly se ale i chyby.

Chyběla informovanost, a to už od počátku. Lidé neznali zdůvodněné informace. Řeklo se, noste roušky, ale už se nikdo moc nezabýval vysvětlováním, proč či jak se s nimi má zacházet. Ne že by nebyly dostupné, ale nebyly nikde koncentrované. Později se to zlepšilo, ale často rozhoduje první dojem.

- Mně přišlo, že se o tom informuje pořád dokola.

Běžní lidé je neznali, když jsem s nimi hovořil, říkali, že důvody neznají, ale ne proto, že by nebyly dostupné, ale že si je sami neopatřili. Krom toho i z lékařských "neepidemiologických" kruhů zaznívalo zpochybňování, kterému lidé věří raději. Možná to bylo i tím, že média se zabývala spíš počtem nemocných a o těchto opatřeních se mluvilo jako o samozřejmosti.

- A co bychom potřebovali změnit, abychom byli příště pružnější? Viry byly, jsou a budou.

Ano, spoléhat, že vakcína bude do Vánoc či Velikonoc, nemůžeme. Vakcínu na hepatitidu C hledáme neúspěšně desítky let, o malárii a řadě dalších závažných nemocích nemluvě. Formulovat, co by se mělo dělat jinak příště, není jednoduché. Musíme mít dost ochranných prostředků, protože těch nebyl zpočátku dostatek. Proč? Nikdo nevěřil tomu, že to může být závažná věc. Byly náznaky, že v Číně je nějaký nový koronavirus, ale než se to k nám dostane, nebudeme zbytečně nic pořizovat. Už v lednu byl vydán pokyn státem řízeným zdravotnickým zařízením, aby si zásoby vytvořila. Ale bralo se to místy na lehkou váhu, to už by se asi teď nestalo. Už jsme si to ohmatali, uvědomujeme si, že není radno nic podceňovat, ale ani přeceňovat. Místy to byla až panika, lidé si mysleli, že vedle nich někdo kýchne a oni padnou mrtví k zemi. I ty šrámy na duši by byly menší.

- Co vláda, ministerstva, hygienické stanice? Postupovaly správně? Někdo si stěžoval na chaos, že kdyby do řešení nevstoupil profesor Prymula, byl by to průšvih. Že vláda není schopná věci domýšlet.

Myslím, že šlo o přirozenou lidskou reakci. Spousta lidí žije v představě, která je podle mě mylná, že když nastane událost U, otevřu trezor T, vytáhnu obálku O1, rozlomím pečeť a tam se přesně dočtu, co mám dělat, a bude to fungovat. To účinkuje nejvýše zpětně na minulou válku. Ti, co rozhodovali, nemohli vědět, co přesně hrozí, zpočátku se nevědělo, jaká je inkubační doba, jakými způsoby se virus může přenášet, jaká je smrtnost. Nějaký chaos byl namístě. S podobnou situací jsme se dlouho nepotkali. Naposledy tu byla velká pandemie hongkongské chřipky v letech 1968 až 1969 a tu jsme prožili za železnou oponou. Plnou silou nás nezasáhla, i když ve světě bylo víc než milion mrtvých. Když se má vyhlásit omezení pohybu, uzavření provozů, jde o velmi silný zásah do života lidí i státu, tak je jasné, že politici váhali, jestli je někdo nenařkne, že to bylo příliš drsné – nedávno se "mobilizovalo" a k ničemu nedošlo, třeba v případě ptačí chřipky či SARS. Takže ano, data podle mého názoru ukazují, že zvolený postup v případě covid-19 byl správný a přiměřený.

- Podobné plány máme i při povodních, které nás postihují častěji.

Ano, ale také byl velký rozdíl mezi povodněmi v roce 1997 a 2002, oboje jsem zažil v Červeném kříži. Ty v roce 1997 vedly k tomu, že se ustavil integrovaný záchranný systém – ne jen na bázi domluvy, ale přijaly se příslušné zákony. Na začátku to byla velká improvizace. Nikdo prostě nečekal, že vody bude tolik. Tím nechci říct, že by tohle mělo vyústit v legislativní smršť.

- Je ministerský pandemický plán dostatečný na tento typ krizí?

Nejdříve se vycházelo ze zákona na ochranu veřejného zdraví, později se přešlo na režim nouzového stavu podle ústavního zákona o bezpečnosti ČR, tam je jasně stanoveno, jaké má vláda kompetence. Zkrátka doktrinální spor, podle čeho postupovat. To už by se asi do budoucna nestalo.

- A v oblasti zákonů, které se dotýkají Českého červeného kříže, je třeba změn?

Myslím, že ne. Červený kříž může postupovat jako ostatní složky Integrovaného záchranného systému na základě smlouvy o plánované pomoci na vyžádání. IZS má svoje základní složky a pak má složky ostatní, s nimiž Hasičský záchranný sbor ČR uzavírá ony smlouvy. Podle zákona o Červeném kříži můžeme ale působit i mimo IZS, pomáhat třeba hygienické službě, když je to zapotřebí. Přednedávnem, když byly povodně na Olomoucku, nás kontaktoval hasičský záchranný sbor a vyžádal si pomoc, která znamenala provedení šetření v domácnostech pro potřeby veřejné správy a poskytování psychologické pomoci.

- Pokud přijde druhá vlna koronaviru, jsme lépe připraveni?

Stran ochranných pomůcek jsme. Dále byla posílena hygienická služba. Snad i lidé budou více respektovat to, co jim hygienici nařídí, protože třeba rozšíření infekce na Litovelsku způsobilo to, že někteří navrátilci z dovolené v Rakousku lékařům zapřeli svou anamnézu. Samozřejmě s určitostí nikdo neví, jaké množství nákazy se k nám může dostat, nicméně se zdá, že jsme připraveni. Kdybych měl nějaký zázračný recept, asi byste se se mnou bavila v jiné pozici (smích). Lze ale předpokládat, že druhá vlna bude menšího rozsahu, je více známo o chování viru, je vyzkoušeno, jak fungují protiepidemická opatření, tak je bude možné použít efektivněji.