Město Bohumín

English EN

26.1.
2017

Městské muzeum

Historicky první městské muzeum v Bohumíně je pro veřejnost otevřene od 1. července 2016. Stálá expozice nazvaná Bohumín - pohledy do minulosti města vyrostla v suterénu secesního zrekonstruovaného domu Pod Zeleným dubem ve Starém Bohumíně. Rozkládá na ploše 60 metrů2 a je rozděleno do tří částí. Největším lákadlem muzea je starobohumínský poklad, což je 54 mincí z let 1660 až 1860. Ty před čtrnácti lety objevili nedaleko muzea na starobohumínském náměstí při opravě sochy Jana Nepomuckého. Mezi další vystavené unikáty, které se našly ve zdejších meandrech řeky Odry, patří mamutí stolička a obratel nebo prvorepublikový hraniční kámen.

 

Bohumín ve světle archeologických nálezů

Lokalita Bohumín geologicky spadá do provincie Západních Karpat, do celku Ostravské pánve, jež je odvodňována řekou Odrou a jejími přítoky. Tok Odry pramení v České republice a na území Polska se vlévá do Baltského moře. Geologické podloží je tvořeno ledovcoříčními terasami s třetihorními tégly. Na toto podloží nasedají ledovcoříční písky, štěrkopísky a štěrky, jež se zde těží. Nadloží tvoří jílovitosprašové hlíny, kterých se využívalo k výrobě cihlářské hlíny. Štěrkopísky jsou tvořeny smíšeným horninovým materiálem, obsahujícím valouny a oblázky domácího – karpatského (slepence, pikrit, těšínit, křemenec) a cizího – severského původu (křemence, rohovce, pazourky). Tento surovinový základ byl pravděpodobně důvodem osídlení lokality paleolitickým obyvatelstvem, jemuž sloužil pro výrobu pracovních nástrojů. Avšak osídlení jako takové zde zachyceno nebylo, nejspíš se jednalo pouze o stanici, na níž se výše zmíněný materiál zpracovával.

Nejstarší doklady pravěkého osídlení Bohumína jsou staropaleolitické, elsterského stáří (cca 460 000 př. n. l.). Strategii paleolitického osídlení nelze s určitostí specifikovat, jelikož máme k dispozici pouze kusé informace zajištěné v průběhu minulého století. Žádná z lokalit na území Bohumína nebyla zkoumána moderními postupy, takže zpětné vyhodnocení je velmi obtížné. Badatel Pavel Wodecki zde získal tři artefakty z povrchově zkoumané oblasti Skřečoň (jádro, čepel a hrotitý úštěp). Ostatní nálezy nejstaršího období pochází z jeho poslední etapy – z pozdního paleolitu (11 500–10 000 př. n. l.). Pozdně paleolitická lokalita Záblatí II byla jako jediná zkoumána podle pravidel stratigrafie Pavlem Wodeckým, Emanuelem Greplem a Jiřím Svobodou v roce 1977. Svoboda spojuje nálezy s horizontem pozdně magdalénienského vývoje.

Období prvních zemědělců (neolit 5 600–3 900/3 700 př. n. l.) přineslo mj. také technologické změny při zpracování kamenných nástrojů (broušení). Neolit je rovněž, avšak výhradně zastoupen pouze náhodnými nálezy předmětů charakterizovanými jako broušené sekery, jejichž datace se pohybuje v období postlineárním (5. tisíciletí př. n. l.). Na neolitický vývoj navazuje eneolit, během něhož je na území Evropy zaznamenán velký pohyb obyvatel (3 700/3 900–2 300 př. n. l.). Jediným dokladem o zásahu eneolitického obyvatelstva do této oblasti je kamenná sekera nalezená před rokem 1908. Sekera byla broušená z křemene a její objev provázely střepy keramiky kultury se šňůrovou keramikou (druhé polovina 3. tisíciletí př. n. l.).

Nastává etapa bez známek osídlení a pohybu obyvatel. Nepatrná změna se projevuje až v době římské (0–400 př. n. l.). Jediným dokladem o pohybech na tomto území jsou ojedinělé nálezy římských mincí, které můžeme považovat za doklad hypotetické větve tzv. Jantarové stezky. Mince jsou datovány do 1.–2. století n. l., kdy kolísala intenzita dálkového obchodu s ohledem na změny poměrů v říši. Území celého regionu Ostravska křižovalo mnoho obchodních cest, jež postupně ovlivňovaly charakter krajiny. V Ostravské pánvi se od pravěku rozprostíral moravskoslezský pomezní les. V dnešní době můžeme jen odhadovat, kde byly jeho přesné hranice. Rozsáhlé lesní komplexy se udržely až do 13. století, kdy nárůst populace, těžba strategických surovin (kovy, uhlí, dřevo) a rozvoj řemesel podnítili zakládání nových sídlišť.

Velká kolonizace ve 13. století zasáhla i Těšínsko a vedla ke vzniku nových sídel. Bohumín byl založen na důležitém brodu přes řeku Odru, jejíž meandry kopírovaly hranici mezi Moravou a Opolským knížectvím. Záchranný archeologický výzkum, uskutečněný ve Starém Bohumíně v letech 2007–2008, odkryl stavebně-historický vývoj města od vrcholně středověkých a pozdně středověkých dřevohliněných suterénů po pozůstatky novověkých zděných obydlí. Byly nalezeny fragmenty hliněných nádob (talíře, mísy, džbány, hrnce a trojnožky) a mj. i početný soubor renesančních nádobkových kachlů s čtvercovým ústím a komorových kachlů opatřených bílou engobou. Nalezený soubor je datován do období sklonku 15. století až do 30. let 16. století.

 

Bohumín - hraniční město v proměnách staletí

Komplikovaný historicko-správní vývoj Bohumína, města rozkládajícího se na levém břehu Odry, od samotného vzniku až do nedávné minulosti ovlivňovala jeho poloha na zemských, případně státních hranicích. Ze sporadických zmínek v pramenech vyplývá, že k soustavnějšímu osídlení této oblasti mezi Moravou a piastovským Opolským knížectvím, náležejícím tehdy pod svrchovanost polského panovníka, a ke vzniku pohraniční vsi došlo nejpozději v polovině 13. století. První písemná zmínka o Bohumínu pochází z listiny sepsané pravděpodobně někdy mezi lety 1256–1262. V tomto dokumentu, v němž byla vytyčena hranice území patřícího českému králi Přemyslu Otakarovi II. a opolskému knížeti Vladislavovi, se uvádí ves Bogun, u níž se nacházel brod přes Odru.

Po rozdělení Opolska mezi Vladislavovy čtyři syny na přelomu 80. a 90. let 13. století a vzniku několika samostatných knížectví se Bohumín, již jako městečko Oderberg pod svrchovaností lužicko-slezského šlechtického rodu Baruthů, stal součástí Ratibořského knížectví. Poblíž městečka na protilehlém břehu Odry Baruthové založili strážní hrádek nesoucí název Barutswerde. Na počátku následujícího století jej spolu s městečkem a několika vesnicemi v jeho bezprostředním okolí získala jedna z větví rodu Rašiců, jež svůj predikát odvozovala od vsi nacházející se nedaleko Ratiboře. Podle nového sídla přijali i nové rodové jméno a začali se označovat „z Barutswerde“ či „z Bohumína“. Lokalita, těžící z příhodné polohy na důležité komunikaci, byla na město povýšena před rokem 1422, kdy panství od opavsko-ratibořského Přemyslovce Jana II. získal Bělík z Kornic. Tento šlechtic se do dějin města zapsal vydáním zásadního privilegia odúmrti, na základě něhož mohli bohumínští měšťané dědit majetky až do čtvrtého pokolení podle posloupnosti příbuzenských vztahů.

Od Bělíků z Kornic Bohumín koupil moravský šlechtic Jan z Cimburka, který jej po 20 letech postoupil Janovi z Vrbna a jeho bratru Štefanovi, pánům na Bruntále. Po rychlém střídání držitelů ve druhé polovině 15. století získal panství, jež se tehdy skládalo z města s tvrzí a osmi vsí, za 5 000 uherských zlatých ratibořský kníže Jan V. Dlouho se však z něj netěšil, neboť o rok později v nedožitých 50 letech předčasně zemřel a Bohumín převzala za nezletilé syny jeho manželka Magdaléna. Ani jejím dětem nebylo dopřáno dlouhé životní pouti – nejstarší syn Mikuláš i jeho bratr Jan zemřeli bez potomků v roce 1506, Valentin, stižený tělesným nedostatkem, se sice stal na několik let držitelem celého knížectví, avšak 13. listopadu 1521 rovněž jako bezdětný v ratibořském zámku skonal. Jelikož byl posledním představitelem boční linie Přemyslovců, dohodl se čtyři měsíce před smrtí se svým strýcem Janem II. Opolským, že převezme celou rodovou doménu, včetně Bohumínska. I opolský kníže neměl právoplatné potomky, a proto v roce 1523 zámek Bohumín i s městečkem, všemi požitky a příslušenstvím předal na základě dědických smluv a se svolením českého krále Ludvíka Jagellonského do rukou mocného braniborského markraběte Jiřího.

Hohenzollernové v městě nikdy nesídlili. Panství spravovali prostřednictvím svých úředníků, hejtmanů Krnovského knížectví. Vyjma několika privilegií a cechovních statut přináší konkrétnější údaje o Bohumínu až prameny z počátku 17. století. Podle nich ve městě a na jeho předměstí stálo 150 domů, z čehož lze odhadovat, že Bohumín patřil spíše k menším lokalitám s přibližně 800 obyvateli, kteří byli povinni vrchnosti odevzdávat v pravidelných termínech peněžní a naturální dávky i pracovat na jejich hospodářském dvoře. První soupis takovýchto platů eviduje 58 měšťanů s právem prodávat ve svých domech pivo a víno, 83 chalupníků na předměstí a 46 novousedlíků.

Přestože se Hohenzollernové snažili získat od císaře bohumínské panství do dědičné držby, jejich snahy vždy ztroskotaly. K jeho definitivnímu odebrání přispěl i protihabsburský postoj Jana Jiřího Krnovského. Ferdinand II. Bohumín postoupil bankéři Lazaru I. Henckelovi z Donnersmarcku jako kompenzaci za vysokou půjčku 54 000 zlatých. Hencklové, kteří panství drželi 180 let, byli v roce 1636 povýšeni do panského stavu, od roku 1661 se honosili hraběcím titulem. Z hlediska správního postavení svého dominia dosáhli u císaře významného úspěchu – Bohumínsko bylo v roce 1697 vyčleněno z Opolsko-ratibořského knížectví a jeho status změněn na nižší svobodné stavovské panství. K Bohumínu, jenž prožíval období stagnace a měl tehdy pouhých 120 domů, příslušely vsi Belšnice (dnes Bełsznica, Polsko), Malé Hořice (Gorzyczki), Kopytov, Odra, Olza, Pudlov, Šunychl, Velké Hořice (Gorzyce) a Zábylkov (Zabełków).

Do dějin panství nejvýraznějším způsobem zasáhlo vojenské střetnutí mezi Pruskem a Rakouskem na počátku 40. let 18. století označované jako slezské války. Na základě vratislavských a berlínských mírových dohod z roku 1742 bylo stavovské panství Bohumín rozděleno, přičemž rakouské monarchii zůstalo pouze území na pravém břehu Odry se samotným městem a sousedními třemi vesnicemi. Bohumínsko bylo přičleněno ke kraji se správním centrem v Těšíně a nadále tak sdílelo osudy s Těšínským Slezskem.

Poté, co Janem Erdmanem rod Heckelů z Donnersmarcku v roce 1803 vymřel, zadlužené panství odkoupil Albert Gusnar z Komorna, syn držitele Marklovic (u Karviné) a majitel sousedních statků Prstná a Žibřidovice (Zebrzydowice). Ke zrušení vrchnostenské správy došlo v roce 1849, kdy Bohumín náležel k majetkům polské hraběnky Marie Rudnické. Podle císařského patentu vydaného v tomtéž roce bylo Bohumínsko administrativně přičleněno pod politický okres Frýdek, nejnižší instance soudní správy zůstala v Bohumíně. Tento stav zůstal v podstatě zachován (vyjma části roku 1866, kdy byl Bohumín obsazen pruskými jednotkami) až do roku 1868. V městě sice zůstalo sídlo okresního soudu, avšak z hlediska politické správy se Bohumínsko stalo součástí nově vzniklého okresního úřadu ve Fryštátě (dnes Karviná-Fryštát).

Této oblasti, náležející až do roku 1945 k rozsáhlým majetkům hraběcího rodu Larisch-Mönnichů, se administrativní změny podstatným způsobem nedotkly ani se vznikem samostatné republiky, jenž byl doprovázen dramatickým vývojem událostí na Těšínsku, o nějž mělo zájem jak Československo, tak i Polsko. Po sérii jednání, oboustranných provokací i krátkém vojenském konfliktu mezinárodní komise zasedající v Paříži 28. července 1920 rozhodla o rozdělení historického území Těšínského Slezska na dvě části mezi obě soupeřící země.

Po osvobození Rudou armádou byl Bohumín s okolními obcemi přiřazen pod správu Okresního národního výboru ve Fryštátě, od roku 1949 přejmenovaného na Karvinou.

V průběhu 20. století došlo i k řadě změn v územním rozvoji města. V roce 1907 byl k němu připojen Pudlov, jenž byl už od poloviny předchozího století administrativně sloučen s Vrbicí. Pudlov se opětovně osamostatnil v roce 1924. V témže roce byl díky železnici a překotnému průmyslovému vývoji povýšen na město dynamicky se rozvíjející Šunychl a přejmenován na Nový Bohumín. Po druhé světové válce sílily tendence sloučit všechny okolní obce v jeden celek, k čemuž došlo v roce 1949, kdy bylo pod názvem Bohumín spojeno historické město s Novým Bohumínem, Pudlovem, Skřečoněm, Vrbicí a Záblatím. O pět let později se obce opět osamostatnily. Aby došlo k rozlišení jednotlivých lokalit, přijal od 1. ledna 1956 Bohumín název Starý Bohumín. Dne 1. července 1973 byl znovu sloučen s Novým Bohumínem a o 15 měsíců později se k nim připojil i Pudlov, Skřečoň, Vrbice, Záblatí a osada Šunychl, od roku 1920 spojená s původně samostatným Kopytovem.

 

Držitelé Bohumínska 

  • 13. / 14. století           (Jindřich) z Baruthu
  • – 1338                       Pašek z Barutswerde (z Bohumína)
  • 1338                          Verner z Barutswerde (z Bohumína)
  • 1373 – 1387/1407     Pašek z Barutswerde (z Bohumína)
  • 1409 –                       Ondřej, Čeněk a Mikuláš z Tvorkova
  • – 1422                       Jan II. Opavsko-Ratibořský (Železný)
  • 1422 –                       Bělík z Kornic
  • 1435                          Sobek Bělík z Kornic
  • – 1451                       Matěj Bělík z Kornic
  • 1451 – 1471/1473     Jan z Cimburka a na Jičíně
  • 1471/1473 – 1477     Jan z Vrbna
  • 1471/1473 – 1482     Štefan z Vrbna
  • 1482 – 1485              Jan Buřej z Klvova
  • 1485 – 1486              Jan V. Ratibořský
  • 1486 – 1492              Sobek Bělík z Kornic
  • 1492 – 1493              Jan V. Ratibořský
  • 1493 – 1499              Magdaléna Opolsko-Ratibořská
  • 1499 – 1506              Mikuláš VII. Ratibořský
  • 1500 – 1506              Jan VI. Ratibořský
  • 1501 – 1521              Valentin Ratibořský (Hrbatý)
  • 1521 – 1523              Jan II. Opolský (Dobrý)
  • 1523 – 1543              Jiří Braniborsko-Ansbašský (Zbožný)
  • 1543 – 1557              Albrecht Braniborsko-Ansbašský (Pruský)
  • 1543 – 1557              Albrecht Alcibiades Braniborsko-Kulmbašský
  • 1557 – 1603              Jiří Fridrich Braniborsko-Ansbašský
  • 1603 – 1606              Jáchym Fridrich Braniborský
  • 1606 – 1621              Jan Jiří Krnovský
  • 1618/1622 – 1624     Lazar I. Henckel z Donnersmarcku
  • 1624 – 1664              Lazar II. Henckel z Donnersmarcku
  • 1664 – 1667              Eliáš Henckel z Donnersmarcku
  • 1667 – 1699              Eliáš Ondřej Henckel z Donnersmarcku
  • 1699 – 1743              Jan Arnošt Henckel z Donnersmarcku
  • 1699 – 1734              Václav Ludvík Henckel z Donnersmarcku
  • 1699 – 1752              Erdman Jindřich Henckel z Donnersmarcku
  • 1752 – 1803              Jan Erdman Henckel z Donnersmarcku
  • 1804 – 1814              Albert Gusnar z Komorna
  • 1814 – 1842              Erdman Gedeon Gusnar z Komorna
  • 1843 – 1865              Marie hraběnka Rudnická
  • 1857 – 1865              Leopold von Heydebrandt
  • 1865 – 1868              Singer, věřitel z Prostějova
  • 1868 – 1875              Konrád sv. p. z Mattencloit
  • 1875 – 1886              Richard Gratian sv. p. z Mattencloit
  • 1886 – 1918              Jindřich hrabě Larisch-Mönnich
  • 1918 – 1945              Jan hrabě Larisch-Mönnich

 

Z náboženského vývoje Bohumína

Farnost (Starý) Bohumín byla od svých středověkých počátků součástí vratislavské diecéze (od roku 1929 arcidiecéze). Výjimku tvoří období polského záboru (1938–1939), kdy farnosti Bohumín i Nový Bohumín náležely ke katovické diecézi. V letech 1947–1977 byly podřízeny církevní správě apoštolské administratury v Českém Těšíně.

Nejstarším svědkem zdejšího bohatého náboženského života je farní kostel Narození Panny Marie zmiňovaný již ve druhé polovině 13. století. Jeho počátky jsou spjaty s působením benediktinů v této oblasti. Původní dřevěná stavba byla v první polovině 14. století nahrazena zděným gotickým chrámem. Farnost se kolem poloviny 16. století v souvislosti se šířením reformace ve Slezsku stala luterskou. K roku 1565 je zmíněn první bohumínský pastor, bílský rodák Georg Saltzerus. 

V roce 1629 získali patronátní právo k farnosti Habsburkové, kteří zde dosadili katolického kněze Jana Fridrichovského. V letech 1631–1669 náležela duchovní správa opět benediktinům. V roce 1652 se v Bohumíně uvádí kromě 78 katolíků ještě 167 protestantů. O urychlení postupu rekatolizace se významně zasloužil hlivický rodák Valentin Josef Alexander, zdejší farář v letech 1669–1693. K farnosti tehdy patřily i vesnice Kopytov, Šunychl, Olza, Pudlov, Vrbice (s dřevěným filiálním kostelem sv. Kateřiny) a Zábylkov.

 Mezi farníky se v roce 1697 vyskytovalo již jen osm luteránů. V letech 1700–1783 zde působilo růžencové bratrstvo. Navzdory protestantské vrchnosti (Hencklové z Donnersmarcku) se Bohumín zařadil mezi významná barokní katolická centra Horního Slezska. V období správy farnosti Janem Ludvíkem Duppém v letech 1736–1781 došlo k několika významným událostem. Jmenujme alespoň důsledky ztráty většiny Slezska v roce 1742 po první slezské válce. Vesnice Olza a Zábylkov tehdy sice připadly Prusku, ale až do roku 1784 zůstaly součástí farnosti Bohumín. Požár z 2. září 1745 zničil původní faru, jež byla o dva roky později nákladem Habsburků nahrazena zděnou.

V 80. letech 18. století byla farnost Bohumín převedena z dosavadního arcikněžství (děkanátu) Vladislav k fryštátskému, jehož součástí byla až do poloviny 20. století. Požár 22. srpna 1850 vážně poškodil farní kostel. Při následné obnově získal novou, nižší valenou klenbu. Bohumín si i nadále udržoval pozici významného místa mariánského kultu.

V období působnosti faráře Tomáše Dudka, který byl zdejším duchovním správcem v letech 1892–1925, došlo k řadě událostí. Nejvýznamnější byla výstavba nového kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova v Bohumíně-Nádraží v letech 1892–1894. K 19. lednu 1900 byla při tomto kostele založena nová farnost Bohumín-Šunychl (později Nový Bohumín). V roce 1901 byla postavena kaple na hřbitově v Bohumíně a o dva roky později prošel celkovou adaptací interiér farního kostela. Ve Vrbici byl v letech 1910–1911 na místě dřevěného postaven zděný filiální kostel sv. Kateřiny Alexandrijské a Jakuba Většího. Rovněž v Pudlově a Šunychlu byly v letech 1902 a 1906 postaveny kaple. Většina bohumínského obyvatelstva setrvala po celou první polovinu 20. století u katolického vyznání a z obou farností vzešla řada duchovních. Ve farnosti Nový Bohumín působily od konce 19. století školské sestry de Notre Dame a od roku 1934 Služebnice Neposkvrněného početí Panny Marie.

Hrstka místních luteránů náležela po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781 ke sboru v Dolních Bludovicích. V roce 1888 byla v Bohumíně-Nádraží založena kazatelská stanice sboru v Orlové. Nárůst počtu obyvatel Bohumína-Nádraží a evangelické diaspory směřoval k výstavbě vlastního kostela (1900–1901). Po rozpadu monarchie se bohumínský filiální sbor přihlásil k Německé evangelické církvi. V roce 1922 se osamostatnil, pastorem byl jmenován zdejší dosavadní vikář Georg Badura, rodák z Těšína. O čtyři roky později byla postavena fara. Po druhé světové válce se sbor připojil ke Slezské církvi evangelické a. v. Tehdy v Novém Bohumíně zahájila činnost rovněž kazatelská stanice orlovského sboru Českobratrské církve evangelické.

Již v období Rakousko-Uherska se několik německých obyvatel hlásilo ke starokatolické církvi, objevovaly se i první případy bezvěrectví. Ve 20. letech se v Novém Bohumíně setkáváme rovněž s věřícími nové československé církve. Od roku 1923 příslušeli k farní obci této církve v Rychvaldě. Plánovanou výstavbu kostela československé církve v Novém Bohumíně znemožnily události po Mnichovu v roce 1938.

První zmínka o bohumínských židech pochází z roku 1655. Tehdy obdrželi arendář Markus a mydlář Šimon povolení k usazení a výčepu pálenky přímo na náměstí. Až do roku 1893 příslušeli místní židé k náboženské obci v Těšíně, poté v Moravské Ostravě. Synagoga v Bohumíně-Nádraží byla postavena v roce 1900. Od konce 19. století rostla místní židovská komunita, movitý hoteliér Viktor Lustig byl dokonce v roce 1904 zvolen starostou. Stal se rovněž prvním předsedou samostatné náboženské obce, jež byla uvedena v život k 1. lednu 1910. Teprve v roce 1913 získala vlastního rabína (Mojžíš Friediger). I přes tragické lidské ztráty způsobené holokaustem zde došlo v roce 1947 k obnovení židovské náboženské obce.

 

Tradice bohumínského školství

Počátky bohumínského školství sahají do středověku. Již na počátku 15. století se na univerzitě v Krakově setkáváme s několika zdejšími rodáky. První písemná zmínka o škole, tehdy luterské, pochází až z roku 1612. Její absolventy nacházíme na tehdejších evropských protestantských vysokých učeních. Po roce 1629, kdy byl do farnosti opět dosazen katolický kněz, se změnil i profil školy. Její správce (rektor) byl nadále vázán četnými povinnostmi vůči farnosti. V roce 1679 je zmiňována nová zděná patrová škola na hřbitově s učebnou a byty rektora a varhaníka. Od roku 1686 stál v čele školy bohumínský rodák Pavel Eisner, varhaníkem byl Kryštof Rosacius, oba zastávali mj. službu zvoníka. Podle záznamů z let 1688 docházelo do školy na 30 dětí, údržbu objektu neslo na svých bedrech město. V roce 1697 byl učitelem Pavel Kolek, k výuce však tehdy nedocházely žádné děti.

Všeobecný školní řád Marie Terezie z 6. prosince 1774 zavedl povinnou školní docházku. Bohumínská škola se stala triviální. Tehdejší dlouholetý učitel Antonín Kušník přesto nebyl schopen vyžít z nedostatečných příjmů, proto si v roce 1790 hledal jiný způsob obživy. V roce 1828 měla škola 128 žáků. Jejím správcem byl Adam Vodecký, jemuž vypomáhali Josef Lipka a praktikant Josef Feigel. Dosluhující školní budova byla úředně uzavřena v roce 1842 a žáci byli vyučováni v náhradních prostorech. V roce 1846 bylo v bohumínském okrsku 393 školou povinných dětí z Bohumína, Kopytova, Nové Vsi, Pudlova, Šunychlu a Vrbice. Již následujícího roku byly podniknuty kroky k výstavbě nové školy, ušlechtilý cíl však došel naplnění mnohem později. V letech 1871–1872 byla vystavěna jednopatrová školní budova (dnes Sokolovská ulice), v roce 1912 získala druhé patro. Do roku 1918 vznikly školy ve všech obcích bohumínské farnosti.

Zatímco ještě v 50. letech 19. století se v bohumínské škole kromě němčiny vyučovalo česky a polsky, v roce 1880 byla od 4. postupného ročníku zavedena výuka pouze v němčině. Školy na Těšínsku se tehdy měly stát převodovou pákou pro germanizaci převážně slovanského obyvatelstva. V roce 1907 byla zavedena němčina již od prvního ročníku. Teprve v roce 1920 se podařilo v Bohumíně otevřít českou obecnou školu se 117 žáky.

Samostatnou kapitolu představuje školství v bouřlivě se rozvíjejícím Bohumíně-Nádraží (Novém Bohumíně). První soukromá německo-česká škola zde vznikla již v roce 1860. V roce 1882 z ní byla vytlačena čeština, výuka probíhala od roku 1883 pouze v německém jazyce. V roce 1894 získala novou budovu (později rozšiřovanou) v sousedství katolického kostela. Počátkem školního roku 1905–1906 byla dosavadní instituce rozdělena na pětitřídní obecnou školu smíšenou a pětitřídní obecnou školu chlapeckou. V roce 1907 vznikla pobočka této školy u rourovny. V říjnu 1917 byla smíšená obecná škola proměněna v pětitřídní dívčí obecnou školu a dívčí měšťanskou školu. V roce 1900 došlo k zahájení výuky v klášterní škole Kongregace Chudých školských sester de Notre Dame (německá mateřská a obecná škola). Ve školním roce 1906/1907 otevřela polská Matice školská (Macierz Szkolna) soukromou školu, a o rok později začala působit polská mateřská škola. Za svízelných podmínek se podařilo přičiněním Matice osvěty lidové pro knížectví Těšínské otevřít v Bohumíně-Nádraží českou soukromou školu. Jejím správcem se stal František Solnař. V roce 1911 se přestěhovala do vlastní budovy.

Období první československé republiky přineslo rozvoj bohumínského školství, jež bylo i nadále organizováno podle tří zdejších národností. K dosavadnímu reformnímu reálnému gymnáziu s německým vyučovacím jazykem, založenému v roce 1911, přibylo v roce 1921 Československé státní reformní reálné gymnázium. Ředitelem byl až do roku 1938 Zdeněk Doležil. V letech 1927–1929 získala tato vzdělávací instituce vlastní moderní budovu. Kromě toho byla v roce 1922 založena česká živnostenská škola pokračovací, kterou brzy následovalo několik dalších obchodních škol. Události po Mnichovu 1938 a zábor části českého Těšínska Polskem vedl k ukončení bohumínských českých a německých škol. V období nacistické okupace byly v činnosti pouze německé školy, jež byly po osvobození zrušeny. České i polské školství bylo tehdy nutno budovat téměř od základu.

 

Spolková činnost v Bohumíně

Kulturní a společenský život v Bohumíně býval značně bohatý. Počátky spolkové činnosti sahají do 19. století. V minulosti zde působily německé, české i polské spolky. Jejich zájmová činnost se promítala do oblasti školské, kulturní, tělovýchovné a v neposlední řadě zdravotnické. Spolková činnost kulminovala před první světovou válkou a v období první republiky. Po roce 1945 se činnost některých již nepodařilo obnovit.

Pěvecký spolek Gesang und Orchesterverein byl založen roku 1860. Jeho posláním bylo uchovávat povědomí německých písní, hudby a družnosti. Každoročně pořádal pěvecké koncerty. Jeho činnost byla několikrát přerušena. V Bohumíně působil spolek pro materiální podporu chudých školních dětí Schulhellerverein založený v roce 1875. Okrašlovací spolek Verschönerungsverein byl zřízen za účelem okrašlování a zřízení sadů.

V roce 1930 bylo z jeho iniciativy zřízeno kluziště v městském sadu. Tělovýchovný spolek Deutsche Turngemeinde byl založen roku 1912 jako oddíl spolku Deutscher Turverein v Bohumíně-Nádraží a v březnu 1914 se osamostatnil. Jeho posláním bylo pěstovat tělesnou a duševní zdatnost v duchu Fridricha Ludvíka Jahna. Spolek disponoval tzv. Jahnovým cvičištěm.  V roce 1908 byl zřízen I. Oderberger Pfeifenklub in Oderberg (I. bohumínský dýmkový klub v Bohumíně). Klub měl pečovat o ušlechtilé kouření a příjemnou zábavu členů, kteří se scházeli v hostinci Union do roku 1929, kdy zanikl.  

Bohumínský spolek hasičů, později sbor dobrovolných hasičů, byl založen z podnětu bohumínského zvěrolékaře Franze Stillera a starosty města Rudolfa Klimschy jako německý spolek Freiwillige Feuerwehr. Ustavující schůze byla svolána již v roce 1872. V letech 1873–1880 stál v čele spolku velitel Heinrich Bieniecký, jenž pro něj zajistil první hasičskou výstroj. V roce 1874 byla postavena na školním dvoře hasičská kůlna pro hasicí zařízení, nahrazená v letech 1889–1890 novou. Hasiči poprvé zasahovali 17. srpna 1875 při požáru 27 dřevěných stodol plných sklizené úrody. Počátkem 20. století se začalo jednat o postavení nové, větší zbrojnice, jež by nahradila starší z roku 1881. K jejímu otevření došlo roku 1903. V roce 1928 spolek pořídil automobil pro mužstvo a výzbroj a o rok později motorovou stříkačku. Roku 1934 členové sboru české národnosti požádali, aby se stal český jazyk místo jazyka německého jednací a velicí řečí. Tímto došlo k začlenění zdejšího sboru dobrovolných hasičů do zemské hasičské jednoty. V roce 1938 byl bohumínský sbor dobrovolných hasičů přejmenován na Bohumínský hasičský sbor. V době druhé světové války měl sbor německé velení. Po osvobození byla oficiálně zahájena činnost obnoveného bohumínského sboru 10. října 1945.

Odbor Slezské matice osvěty lidové byl založen ve Starém Bohumíně v roce 1920. U jeho zrodu stáli Metoděj Kračmar (působil jako učitel v české obecné škole a jeho jméno je také spojeno s tělocvičnou jednotou Sokol a Sborem dobrovolných hasičů) spolu s Karlem Říhou, Josefem Plecháčem a Leopoldem Michnou. Matice osvěty lidové zajišťovala kulturní a školské záležitosti obyvatel české národnosti. V Bohumíně se odbor zabýval především sociálními záležitostmi a péčí o chudé děti a sirotky. Z jeho iniciativy byla v roce 1920 založena obecní knihovna.

Polský spolek pro podporu a vzdělávání katolické mládeže a podporování škol (Stowarzyszenie Młodziezy katolickiej) byl založen v roce 1921. Každoročně připravoval dožínkovou slavnost a divadelní představení.

V roce 1926 byla založena místní skupina německého spolku Deutscher Kulturverband, jehož posláním byla podpora vzdělávání německého obyvatelstva. Zasloužil se o výstavbu německé mateřské školy. V témže roce byl založen německý spolek Deutscher Kindergarten, který byl založen za účelem výstavby, údržby a správy německé mateřské školy. Škola byla slavnostně vysvěcena v listopadu 1927 za účasti německých spolků.

Spolek Veřejná nemocnice byl ustanoven 8. ledna 1927 za účelem převzetí, udržování a spravování obecní nemocnice z roku 1896 (nemocnice byla původně zřízena jako epidemická) a výstavby nových pavilonů v rámci požadavků moderního zdravotnictví. V čele stáli František Falta, přednosta Okresního katastrálního úřadu v Bohumíně, a Karel Říha, advokát a pozdější starosta Bohumína. Spolek převzal nemocnici do vlastní správy a začal s realizací nového dvoupatrového chirurgického pavilonu, jenž byl otevřen v roce 1928. Slavnostní předání tohoto pavilonu veřejnosti v den desátého výročí Československé republiky bylo důležitou podporou českého živlu na Bohumínsku, nemocnice tak získala i hrdý název Jubilejní veřejná nemocnice I. v Bohumíně. V roce 1932 byl otevřen hornický pavilon a o rok později plicní. Spolek ukončil svou činnost v roce 1933 a nemocnici převzal stát. Dne 23. srpna 1935 byl název upřesněn na Okresní veřejnou jubilejní nemocnici v Bohumíně.

Jako spolek v oblasti sociální působila poradna matek, která vyvíjela poradenskou činnost pro matky a kojence. Poradna matek německé okresní péče o mládež vznikla v roce 1921 a Poradna matek české okresní péče o mládež o čtyři roky později, obě působily v Novém Bohumíně.

Nejstaršími tělovýchovnými spolky byly v jednotlivých obcích v okolí Bohumína jednoty Sokol. Jejich vznik je datován do období vzniku Československé republiky, tedy po 28. říjnu 1918. Výjimkou byla sokolská jednota v Záblatí, jež byla založena v roce 1911. Činnost jednoty byla přerušena v roce 1914 a obnovena v roce 1917, kdy byl zároveň založen ženský odbor. Na základě svých bohatých zkušeností pak byla nápomocna při zakládání sesterských sokolských jednot v Bohumíně, Novém Bohumíně a Skřečoni. Takřka ve všech dnešních částech města Bohumín vznikly v období mezi dvěma světovými válkami ještě další české tělovýchovné jednoty, a to Orel a Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ). 

Tělovýchovná jednota Sokol Nový Bohumín byla založena jako pobočka jednoty Sokol Záblatí v březnu 1919. K jejímu osamostatnění došlo o rok později. Přispívala velkou měrou k růstu tělovýchovné a sportovní činnosti mezi českým obyvatelstvem a posílení jeho národního vědomí až do konce předmnichovské republiky. Svou činnost zaktivovala opět po osvobození republiky.

Tělovýchovná jednota v městské části Skřečoň vznikla v roce 1919. Vedle ní začaly časem působit i další tělovýchovné jednoty Orel a DTJ. Po roce 1945 všechny tři jednoty obnovily svou činnost.  

Vznik Tělovýchovné jednoty Sokol (Starý) Bohumín spadá do prvních let samostatné Československé republiky (1921). O její založení se zasloužil Metoděj Kračmar a Karel Říha. V roce 1928 spolek disponoval vlastní sokolovnou a cvičištěm. Činnost jednoty byla násilně zastavena v roce 1938 a začala se pomalu probouzet roku 1945. V srpnu téhož roku proběhla první slavnostní členská schůze za účasti 96 členů a následně byla obnovena cvičení. Aktivními byly především dva oddíly, a to základní tělesné výchovy a divadelní odbor. Již 28. října 1945 sehráli členové Sokola v sokolovně divadelní představení Vojnarka.

Tělovýchovná jednota Sokol Vrbice vznikla ve 20. letech 20. století a její osud byl podobný jako u ostatních. Ke znovuobnovení činnosti došlo v roce 1945. 

Kromě společenských spolků v období první republiky působily v Bohumíně také politické strany a spolky, jmenujme Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou (1920), Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei – místní skupina Bohumín (1925), Stranu národně demokratickou (1929), Związek Śląskich Katolików či Československou stranu národně socialistickou.

 

Bohumín v předindustriálním období - „Starý“ Bohumín

Město Bohumín tvořilo až do poloviny 19. století rovněž hospodářské centrum panství. Svým významem a velikostí se řadil mezi menší města (v pramenech často označován jako městečko) v rámci Těšínska. Podle výnosů ze zemědělství a řemesel náležel společně se Strumení k městům charakterizovaným jako zemědělsko-řemeslnická městská centra se slabým ekonomickým potenciálem. Ekonomická situace se ještě zhoršila po roce 1742, kdy bylo nižší stavovské panství Bohumín rozděleno. Negativní dopad měl rovněž velký požár města v roce 1745, jemuž podlehla více než polovina měšťanských domů.

Zemědělská výroba se v Bohumíně realizovala buď individuálním zapojení měšťanů nebo provozováním folvarku v majetku města. Zemědělský význam oblasti dokládají údaje z katastrálního šetření z 20. let 18. století. K městu tehdy náležela zemědělská půda s výsevkem 82 maldrů (pro srovnání nejvíce disponoval půdou Jablunkov s výsevkem 108 maldrů a 8 šeflů). Rozsah polnosti na jeden městský dům činil u Bohumína asi 10 šeflů (na Těšínsku připadalo více polí na dům jen v Jablunkově). V živočišné výrobě převažoval chov dobytka, podle katastrálního šetření bylo v Bohumíně napočítáno 156 krav.

Nejrozšířenějším ekonomickým odvětvím ve městech byla řemeslná výroba sdružovaná v cechovních organizacích, profesních sdruženích výrobců stejného nebo příbuzného oboru. Většinou se jednalo o cechovní malovýrobu pracující pro potřeby místního trhu nebo pro nejbližší venkovské obyvatelstvo. První zmínky o cechovních organizacích v Bohumíně pocházejí z 16. století, kdy obdrželi cechovní privilegia tkalci (rok 1562, 4 mistři), řezníci (1575, 12 masných lávek), ševci (1577, 15 ševcovských mistrů) a sdružený cech kovářů, kolářů a zámečníků (1580, v 18. století 10 cechovních kovářů). Na začátku 17. století k nim přibyli pekaři (1602, 4 pekařští mistři), krejčí (podle urbáře z roku 1629 pracovalo v Bohumíně 17 krejčích), kožešníci (na konci 18. století zmínky o 4 kožešnících) a hrnčíři (1709, koncem 18. století uváděno 10 hrnčířů). K výnosným činnostem patřilo pivovarnictví. Bohumín ve 20. letech 18. století vykázal produkci 616 achtlů (86 240 litrů) piva. Právovárečný měšťan vyrobil v průměru na jeden šenkovní dům (celkem 57) 15,1 hektolitru piva. Městům bylo udělováno rovněž právo šenkování vína, Bohumín získal toto právo před rokem 1491.

Neméně důležitým odvětvím byl obchod, pro který města tvořila tržní centra pro odbyt či distribuci výrobků spjaté s uplatňováním tzv. mílového práva. Ve městech se konaly pravidelné trhy – výroční neboli jarmarky, týdenní a denní. Nejvýznamnější byly výroční trhy trvající zpravidla celý týden. Městu Bohumín udělil právo konání jarmarků v roce 1488 Matyáš Korvín a jeho počátek byl stanoven na druhou neděli po Velikonocích. Další dva výroční trhy udělil městu v roce 1575 krnovský a opolsko-ratibořský kníže, markrabě Jiří Fridrich Braniborsko-Ansbašský. Čtvrtý byl Bohumínu udělen v roce 1612 s počátkem na den sv. Adelgundy (30. ledna).

Rozdělení panství spolu s požáry způsobily, že Bohumín se v 18. a první polovině 19. století dá charakterizovat jako stagnující zemědělské městečko se strategickou polohou na hranicích s Pruskem. Nepochopení významu nového dopravního prostředku, železnice, která měla původně procházet městem, bohumínskými obyvateli v důsledku změnilo okolní obce, jež svým průmyslovým potenciálem původní centrum panství zcela zastínily.

 

Bohumín průmyslovým centrem - „Nový“ Bohumín

Skutečný ekonomický rozvoj na území vesnic v sousedství Bohumína nastává ve druhé polovině 19. století, kdy se oblast stala jedním z nejdůležitějších center železářského a chemického průmyslu v ostravsko-karvinské průmyslové oblasti. Největší vliv na tuto skutečnost měla výborná dopravní obslužnost železničními tratěmi, díky nimž získala postavení dopravního uzlu středoevropského významu. (Starý) Bohumín ztratil ve druhé polovině 19. století na významu a rozmach zaznamenaly obce, na jejichž katastrech probíhala Severní dráha Ferdinandova. Ačkoliv se „starý“ Bohumín podílel na průmyslovém rozvoji okolní oblasti minimálně, pro pozdější význam „nového“ Bohumína hrál průmysl, zejména železářský a chemický, klíčovou roli. Bez něho celkový hospodářský vývoj nelze zachytit, zvláště když tím získalo nové město tvář charakteristickou do současnosti.

Největšími železářskými podniky, které velkou měrou ovlivňovaly život v Bohumíně, se staly válcovna trub (rourovna) a drátovna. Vědom si dopravního potenciálu, nechal na katastru Šunychlu v roce 1885 postavit válcovnu trub berlínský průmyslník židovského původu Albert Hahn se svým společníkem Heinrichem Eisnerem. Prosperující podnik se do první světové války rozšířil o další provozy (slévárna železa, pudlovna, válcovna profilů, válcovna plechu, koksová vysoká pec a měďárna). Hlavními výrobky bylo surové železo, tyčové a profilové železo, stavební železo, jemné plechy, bezešvé roury, důlní kolejnice, radiátory a topná tělesa. V majetku potomků obou zakladatelů se podnik nacházel až do druhé světové války, kdy jim byl pro jejich židovský původ zabaven a přičleněn ke Göringovu říšskému železářskému koncernu.

Další významný podnik vznikl v roce 1896 v katastru Pudlova. Zde vybudovaná drátovna byla výsledkem spojení několika drobných slezských železářských závodů pod vedením firmy Tlach a Keil. Výrobní sortiment byl široký, podnik vyráběl válcované a tažené dráty, hřebíky, drátěné svorky, nábytková péra, trolejové dráty, dráty pro telefonní a telegrafní vedení, řetězy aj. Od poloviny 30. let byl podnik zapojen do vyzbrojování československé armády a vyráběly se zde drátěné spirálové překážky proti pásovým vozidlům, jež byly velmi účinné a splňovaly nejnáročnější požadavky. Vzhledem k důležitosti podniku pro obranu republiky zde byl od června 1938 zaveden vojenský dozor.

Výše jmenované podniky ovlivnily industrializaci Nového Bohumína nejvíce. Po druhé světové válce došlo ke spojení obou závodů a v roce 1958 vytvořené Železárny a drátovny Bohumín se staly největším podnikem a zaměstnavatelem v oblasti.

Výhodná dopravní infrastruktura na okraji průmyslové oblasti se stala důležitým faktorem pro rozvoj druhého dominantního odvětví, chemického průmyslu. V poslední čtvrtině 19. století vznikající závody byly situovány v blízkosti železničních uzlů a uhelných závodů, jelikož zpracovávaly druhotné suroviny vzniklé při výrobě koksu (dehet, benzol, aj.). Poblíž nádraží v Šunychlu založil již roku 1887 hrabě Jindřich Larisch-Mönnich rafinérii minerálních olejů, kterou v roce 1893 koupila společnost Mineralölrafinerie A.G. se sídlem v Budapešti. Závod byl rozšířen a do roku 1914 se stal jedním z největších podniků svého druhu v monarchii, když za rok rafinoval na 6 000 cisteren. Po vzniku republiky byl závod nostrifikován a zakoupen roku 1922 akciovou společností Odra-průmysl minerálních olejů, akc. spol. V roce 1930 byl podnik získán Fantovými závody v Pardubicích, které tvořily jednu z největších rafinérií v Evropě.

Dalším chemickým podnikem byla továrna Rudolfa Goldschmidta, jíž postavil se společníky v roce 1904 a existovala pod názvem Rakouské chemické závody R. Goldschmidt a spol. (Österreichisches Chemikalien-Werk R. Goldschmidt & Comp. K.G.). V roce 1917, z důvodu rozšíření výroby o výrobu umělých sladidel (sacharinu), došlo ke vzniku akciové společnosti Bohumínské chemické závody (Oderberger chemische Werke AG). Vedle sacharinu (monopolní výrobek) a zinkových barviv vyráběly také deriváty kyselin, lékárnické přípravky, fotochemikálie, lepidla nebo ochranný nátěr proti korozi (pod názvem Subox). Až dvě třetiny produkce směřovalo na vývoz. Továrna působila i po druhé světové válce, kdy byla začleněna do národního podniku Lachema.

V poslední čtvrtině 19. století vznikly i další chemické podniky menšího rozsahu. V Šunychlu založil roku 1893 haličský petrolejář Weinreb a spol. rafinerii borové smoly, malou továrnu na mýdlo a svíčky nechal v roce 1896 postavit v Bohumíně berlínský podnikatel Vogt, nebo malou olejovnu v roce 1898 firma Ostia.

Mnohem menší význam měl na rozvoj pozdějšího města Bohumína lehký průmysl prezentovaný především potravinářským a stavebním odvětvím. Z nejznámějších potravinářských podniků lze uvést v roce 1923 založený pobočný závod na zpracování mořských ryb Antonína Kally, pozdější Rybena. Fungovala zde Továrna na likéry a ovocné šťávy (pozdější Fruta Brno), mlýny, pražírna kávy, ledárna aj. Stavební průmysl byl zastoupen četněji, a to zejména cihlárnami (např. Starhembergova parní cihelna v Záblatí, cihelna Andělína Quasnici ve Skřečoni nebo parní cihelna Josefa Bergera v Bohumíně), kamenolomy či pilami. V Bohumíně fungovala rovněž největší cementárna v kraji z roku 1905 firmy Götz & Keller a od roku 1875 Továrna na výrobu mlýnských kamenů C. Bujakofského.

Základní životní potřeby a služby zajišťovala hustá síť drobných živnostníků a obchodníků, která se rozvíjela v závislosti na rostoucí potřebě a poptávce rozvíjející se průmyslové výroby a nárůstu počtu obyvatel.

Rozvoj průmyslových podniků s sebou nesl i nárůst a příliv počtu pracovníků. Pro potřeby jejich ubytování bylo postaveno několik kolonií dotvářejících průmyslový kolorit města. Pro potřeby ubytování dělníků válcovny trub byly vybudovány osada Olejová, tzv. Městská osada, osada Vysoká pec, pro zaměstnance drátovny sloužily kolonie, tzv. Červená (1897–1913), Maroko (1897), Drátovenská osada (1897–1912) či osada Mistrovská. Z národnostního hlediska převažovali němečtí zaměstnanci, jejichž počet se v meziválečném období snížil na úkor českých dělníků.

Změny státoprávního uspořádání měly vliv i na majetkové poměry v těchto významných průmyslových podnicích. Po vzniku Československé republiky dochází podle zákona o nostrifikaci k přemístění sídla firem na území nového státu. Po záboru části českého Těšínska Polskem v říjnu 1938 se podniky dostaly pod polskou správu. Německá okupace zase začlenila továrny, jež byly v případě majitelů židovského původu arizovány (příklad Hahnovy a Eisnerovy rourovny) do velkých říšských koncernů (např. Reichswerke AG für Berg-und Hüttenbetriebe Hermann Göring nebo Chemische Fabriken von Heyden AG v Radebeulu). Obecným rysem válečných let byla extenzivní produkce, kdy došlo prostřednictvím různých donucovacích prostředků, nasazením válečných zajatců a pracovníků z východu k maximálnímu nárůstu výroby. Po druhé světové válce byly továrny znárodněny a provozy centralizovány do nově zakládaných národních podniků. Vznikaly velké průmyslové komplexy, které fungovaly až do 90. let 20. století a staly se synonymem města Bohumína.

 

Doprava v dějinách Bohumína a okolí

Slezsko bylo již ve středověku protkáno hustou sítí stezek, jejichž existence ovlivnila hospodářský rozvoj území. Od počátku 18. století nastává nová éra cest, dochází k rekonstrukci starých a výstavbě nových komunikací (státních a soukromých). Zkvalitnění a rozšíření komunikační sítě bylo vedeno snahami zvýšit intenzitu obchodního ruchu. S dokončováním silniční sítě se objevuje nový dopravní prostředek – železnice. Železniční doprava se tak posléze stala silnou konkurencí silniční dopravě.

K významné proměně dopravní situaci na Těšínsku docházelo v souvislosti s rozvojem železniční sítě. Bylo vybudováno železniční spojení mezi Vídní a Krakovem (původně měla být koncovou stanicí Bochnia), jež protínalo sever Moravy a Těšínské Slezsko. Stavba byla zadána privilegované C. k. společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda, v níž byl zastoupen kapitál tehdejších nejvýznamnějších bankéřů a podnikatelů. Koncese na výstavbu železnice byla vydána roku 1836. Roku 1847 byla dovedena do Bohumína a roku 1856 do Krakova.

Vybudováním Severní dráhy císaře Ferdinanda (SDF) došlo ke spojení Vídně s Haličí. Přímé spojení s Haličí a Ruskem bylo dokončeno roku 1855, kdy byl uveden do provozu úsek z Bohumína přes Petrovice do Dědic, kde se napojil na již vybudovanou železnici do Krakova. Napojením na pruské dráhy v roce 1849 došlo ke spojení s Vratislaví a Berlínem. Cesta z Vídně do Berlína přes Bohumín trvala 32 hodin. Železniční majetek společnosti Severní dráhy byl, s výjimkou báňské dráhy, v roce 1906 zestátněn.

Pro oblast Těšínska měla zásadní význam Košicko-bohumínská dráha (KBD). V roce 1866 obdržela koncesi na stavbu C. a k. soukromé dráhy Košicko-bohumínské společnost belgických podnikatelů bratří Richeových, zástupcem Uher se stal hrabě Forgáč. Roku 1864 byla stanovena podoba definitivní trasy. V oblasti vedla KBD z Bohumína s ohledem na požadavky těžařů přes Orlovou, Doubravu a Karvinou. Její dnešní trasa je odlišná, vyhýbá se těžním oblastem a vede z Bohumína do Dětmarovic a podél řeky Olše do Těšína. Po počátečních finančních průtazích byly stavební práce zahájeny koncem roku 1867. V roce 1869 byl dokončen úsek z Bohumína do Těšína. Až po převedení koncese na Anglo-rakouskou banku se stavební práce urychlily a roku 1872 byla trať dostavěna do Košic. Dělila se na slezskou část v úseku od Bohumína po Čadcu (64 km), na níž se realizovala většina přepravy, a uherskou část (304,6 km). Dne 1. února 1921 byla Košicko-bohumínská dráha jako trať zásadního strategického významu předána k provozování Československým státním drahám. Zůstávala však ve vlastnictví soukromé společnosti, jejíž ředitelství se v roce 1927 přemístilo z Budapešti do Košic. Po druhé světové válce byla společnost provozující Košicko-bohumínskou dráhu zestátněna a jejím vlastníkem stal československý stát.

Na Košicko-bohumínskou dráhu byly přímo napojeny uhelné doly v Karviné a železárny v Třinci. Postupně byla napojována na ostatní železniční tratě – roku 1869 na SDF v Bohumíně, v roce 1870 přípoj na Báňskou dráhu v Doubravě, v roce 1888 v Těšíně na dráhu Kojetín – Frýdek – Těšín – Bílsko, 1898 v Karviné na místní dráhu Karviná – Petrovice a 1914 v Těšíně na trať Těšín – Prostřední Suchá – Velké Kunčice u Ostravy.

Již po výstavbě předčily hospodářské výsledky očekávání. Ke zdvojkolejnění celé trati z Bohumína do Čadce došlo až v roce 1915.

Košicko-bohumínská dráha měla pro oblast Těšínska prvořadý význam. Až po její výstavbě začíná jeho veliký rozvoj. Její důležitost stoupla ještě po rozpadu Rakousko-Uherska, kdy se stala jediným efektivním spojením ve směru východ – západ v nově vzniklé republice. Hrála svou významnou roli rovněž v období dělení Těšínska mezi Československo a Polsko v letech 1918–1920.

Pro hospodářský rozvoj měla velký vliv Báňská dráha. Do této doby bylo vytěžené uhlí nákladně a zdlouhavě sváženo povozy do stanic v Přívoze, Hrušově, Bohumíně a Petrovicích. Tato dráha, jež spojovala doly s hlavními tratěmi, byla budována od roku 1862, kdy společnost Severní dráhy postavila báňskou dráhu z nádraží v Přívoze do Michálkovic. Železnici rozšířila zakoupením tzv. Rothschildovy dráhy z Michálkovic do Doubravy s orlovským křídlem roku 1870. Postupně se na báňskou dráhu napojily další doly. Jednalo se o odbočky k petřvaldskému dolu Albrecht (Hedvika) roku 1882, lazeckou odbočku na Novou jámu a koksovnu roku 1892 a v roce 1907 byla vybudována odbočka na porubskou Alpinku (Václav). Došlo také k napojení významných průmyslových podniků (Vítkovické železárny, chemické podniky v Hrušově a Bohumíně, strojírenské podniky v Bohumíně aj.) na hlavní železniční tahy.

Na sledovaném území postupně vznikla síť lokálních tratí Slezských zemských drah s centrem v Bohumíně, které propojovaly jednotlivá centra aglomerací s Ostravou. Na Těšínsku to byly: Karviná – Fryštát z roku 1912, Karviná – Bohumín (1913), Orlová – Kopaniny – Orlová (1913), Hrušov – Bohumín (1914) a úzkorozchodná elektrická dráha Ostrava – Karviná (1904–1909). Dále se jednalo o místní dráhy v Těšíně a Bohumín – Nový Bohumín, které spojovaly centrum s nádražím. Ve zdejší průmyslové oblasti tak vznikla velmi hustá železniční síť s významným středoevropským dopravním uzlem v Bohumíně, jež usnadňovala přepravu surovin a zboží a dopravu dělníků do zaměstnání.

Železnice umožnila snadnější a levnější přepravu surovin a výrobků a lepší dostupnost vzdálenějších odbytišť. Samotná pak představovala významného odběratele uhlí a železářských výrobků. Výstavba železničních tratí procházející územím ostravské průmyslové oblasti byla jedním z důležitých činitelů, který se zasloužil o rychlý rozvoj hospodářství, především hornictví, hutnictví a s nimi spojených oborů.

Železniční stanice Bohumín je od svého vzniku důležitým dopravním uzlem. Původní budova náležející k trati Severní dráhy císaře Ferdinanda měla stát původně v polích v bezprostřední blízkosti Bohumína (dnešního Starého Bohumína). Měšťané ovšem nesouhlasili, a proto byla umístěna v mnohem vzdálenější lokalitě v Šunychlu. Budova z roku 1847 byla postavena podle jednoho z pěti typizovaných vzorů úředního stavitele SDF Jünglinga. Následně roku 1860 byla na nynějším místě vybudována budova nová, v letech 1902–1904 přestavěná v novorenesančním stylu. Také Košicko-bohumínská dráha měla svou vlastní staniční budovu z roku 1868 situovanou severněji. V roce 1898 byla nahrazena novou, prostornější (dnes křižovatka ulic Bezručovy a Lidické). Obě bohumínská nádraží byla v roce 1922 sloučena.

 

Starobohumínská radnice a její představitelé 

První písemná zmínka o bohumínské radnici pochází z roku 1491. Původní budova byla dřevěná, a protože stála uprostřed náměstí, byla ohrazena. Shořela při požáru, jenž 2. září 1745 zničil i 38 tzv. velkoměšťanských domů stojících okolo náměstí a 21 maloměstských domků k němu přilehajících. Zpráva o tom, kde bylo sídlo městské správy po této pohromě, se nedochovala. Novou radnici (č. p. 43) město vystavělo až v roce 1804. Kromě úředních místností se v ní nacházel byt obecního sluhy a od roku 1837 rovněž byt prvního lékaře ve městě Ignáce Kubíčka z Olomouce. Radnice postupně chátrala, proto město v roce 1893 zakoupilo dům č. p. 25, který stál vedle tehdejšího okresního soudu, a započalo se se stavbou nové, jež byla dokončena o dva roky později. Z kapacitních důvodů měl o objekt zájem i okresní soud, a tak městský výbor rozhodl, že na místě zdevastované staré radnice č. p. 43 postaví novou reprezentativní budovu.

Aby měli radní dostatek místa pro výkon své práce, byla ještě přikoupena část sousedního pozemku po zbouraném domě č. p. 44. V červenci 1900 byla tedy stará radnice stržena a 18. srpna byl položen základní kámen k radnici nové. Již 18. prosince zahájil tehdejší starosta Rudolf Klimscha schůzi městského výboru v nové budově, která byla už téměř dokončena. Poté, co byl Starý Bohumín (oficiální název od roku 1956) sloučen s Novým Bohumínem (1973), přestala sloužit svému účelu. 

Představiteli městské (samo)správy byli dříve purkmistři. Vlastními samosprávnými orgány města byli radní, nazýváni konšelé. Podle velikosti města jejich počet kolísal obvykle od čtyř do 12. Radní byli voleni na jednoleté funkční období všemi členy městské obce, tedy držiteli městských práv, a potvrzováni vrchností (knížetem či šlechticem, jenž byl v danou dobu držitelem Bohumína). Z jejich středu byl jmenován rovněž na jeden rok purkmistr. Takzvaná obnova městské rady probíhala spolu s kontrolou účetnictví a doprovázela ji bujará oslava s předáním darů vrchnosti. Pravidelná zasedání městské rady se konala v domech konšelů, teprve s vybudováním radnice se jednání přenesla tam. Se zrušením vrchnostenské správy a vznikem obecní samosprávy v roce 1850 se pro funkci purkmistra začalo používat označení obecní starosta.

Purkmistři a starostové města Bohumína (do roku 1945)

  • 1620                 Tobiáš Eisener
  • 1689 – 1717     Jiří Hoffmann
  • 1717 – 1732     Jan Padwowski
  • 1732 – 1740     Eliáš Zimmerer
  • 1740                 František Haagen
  • 1770 – 1776     Tomáš Matz
  • 1776 – 1779     Kašpar Kremser
  • 1779 – 1786     Jan Rokitta
  • 1786 – 1802     Jan Kullig
  • 1802 – 1804     Josef Oppawsky
  • 1804 – 1820     Antonín Sedlaczek
  • 1820 – 1830     Josef Warosch
  • 1830 – 1836     Josef Oppawsky
  • 1836 – 1848     Jan Stiller
  • 1848 – 1849     Jan Warosch
  • 1849 – 1852     Jiří Weczerek
  • 1852 – 1857     Eduard Stiller
  • 1857 – 1858     Michael Przibill
  • 1858 – 1864     Eduard Stiller
  • 1864 – 1869     Robert Wolf
  • 1869 – 1876     Rudolf Klimscha
  • 1876 – 1890     Johann Santarius
  • 1890 – 1902     Rudolf Klimscha
  • 1902 – 1920     Carl Franz Johann Ott
  • 1920 – 1921     Václav Náhlovský (vládní komisař)
  • 1921 – 1926     Jan Hodný (vládní komisař)
  • 1926 – 1927     Karel Ott
  • 1927 – 1936     Julius Warosch
  • 1936 – 1938     Karel Říha
  • 1938 – 1939     Josef Wilczek (polský vládní komisař)
  • 1939 – 1945     Herman Metzik (německý dosazený starosta)

 

Populační vývoj

V roce 1845 žilo ve (Starém) Bohumíně 987 obyvatel, v Šunychlu pouze 398. K roku 1930 bylo ve (Starém) Bohumíně 3 188 obyvatel, z toho 1 756 Čechů, 720 Němců, 449 Poláků, 22 Židů a 241 cizinců. Po válce se počet obyvatel snížil na 2 682 (údaj z roku 1947). Zatímco (Starý) Bohumín v populačním měřítku stagnoval, naproti tomu v Novém Bohumíně (dříve Šunychl) bylo k roku 1930 evidováno 10 561 obyvatel, což poukazuje na dynamický rozvoj průmyslových podniků a významnou úlohu železniční dopravy. Během války počet obyvatel v Novém Bohumíně klesl na 6 384 (údaj z roku 1942), ale již v roce 1948 jejich počet stoupl na 8 439. Pudlov měl na počátku 19. století 255 obyvatel, v roce 1930 to bylo již 4 189. Za rychlým nárůstem je nutno spatřovat vznik drátoven.

Z uvedeného vyplývá, že demografický rozvoj jednotlivých sídel, z nichž město Bohumín vzniklo, byl až do 90. let 19. století nevýrazný. Ačkoliv na jedné straně vzrostl počet obyvatel Nového Bohumína (dříve Šunychl) na dvojnásobek, na druhé straně zase stagnoval v populačním vývoji Starý Bohumín a i okolní obce vykazovaly pouze nepatrné přírůstky. Celé sídelní seskupení za tu dobu získalo jen 2 100 obyvatel. Na přelomu 19. a 20. století překročila bohumínská aglomerace 10 000 obyvatel. Nejrychleji se rozrůstal Nový Bohumín, a to nejen počtem lidí, ale i městskou zástavbou. Přesto bydlel v přilehlých sídlech ve srovnání s jejich centrem stále značný počet obyvatel (45 %). Kolem roku 1930 dosáhlo město nejvyššího počtu obyvatel v celém předválečném období. Během války došlo k pochopitelnému úbytku, jenž se projevil rovněž v prvních letech po osvobození v důsledku odsunu německého obyvatelstva.

Na počátku 20. století se obyvatelstvo skládalo hlavně z dělníků pracujících v železárnách a drátovnách, dále ze železničních zaměstnanců, zaměstnanců veřejných úřadů a z nepatrné části z jedinců se samostatným zaměstnáním. Téměř všichni domkaři provozovali zemědělství jako vedlejší zaměstnání. Samostatných větších rolníků zde žilo málo.

Podle sčítání z roku 1910, během něhož se nezjišťovala národnost, nýbrž obcovací řeč, převládali ve městě Němci (51 %), následováni Poláky (36 %) a Čechy (7 %), zbývajících 6 % tvořily jiné jazyky. V roce 1921 byl již počet Čechů (29 %) a Němců (39 %) vyrovnanější a v dalších letech začali ve městě převažovat Češi (55 %), přičemž Němců bylo méně (23 %) a Poláků nejméně (14 % – údaje k r. 1930).

 

Na přání návštěvníku muzea je možno promítnout tyto filmy

  • Město Bohumín – 750 let (z roku 2006)
  • Historie města
  • Současný profil města
  • Nový Bohumín
  • Starý Bohumín
  • Skřečoň
  • Záblatí
  • Pudlov
  • Vrbice
  • Šunychl
  • Hraniční Meandry Odry (z roku 2011)
  • Kostel Narození Panny Marie (z roku 2013)
  • Národní dům ve Starém Bohumíně (z roku 2015)
  • 120 let ŽDB - Multimediální prezentace společnosti
  • Úzkorozchodné tramvaje v Bohumíně (z roku 2013)
  • Bohumín (z roku 2015)



Viewed : 29 992
  Print Print

Back

    Městský úřad