Brankář JAKUB ŠVRČINA (27) pracuje jako učitel na základní škole. Týdeníku řekl:

OSTRAVA – Fotbalový brankář učitelem. Pro mnoho lidí asi nepředstavitelná kombinace, nicméně i ta může být realitou. Důkaz leží v Bohumíně, kde už čtvrtou sezonu chytá Jakub Švrčina. Sedmadvacetiletý odchovanec Vítkovic, který v minulosti působil mimo jiné i v Dolním Benešově či Petrovicích, učí na základní škole Chrustova ve Slezské Ostravě matematiku a tělocvik. "Zas tak velká výjimka to není. Vždyť původní profesí učitel je také Radek Řehulka. Koneckonců díky němu jsem teď tam, kde jsem," poukazuje na předsedu polaneckého klubu Švrčina, který měl v mládí na víc, než "jen" divizi.

Brankář a učitel. Nebije se vám to trochu?

Právě si myslím, že ne. Naopak. Myslím si, že je to jedno z nejlepších zaměstnání, abyste mohl amatérský fotbal dělat naplno. Práci mám jen dopoledne, takže na něj mám čas. Ale vím, kde otázka mířila. Samozřejmě se říká, že gólmani jsou podivíni, když se ale podíváte na Petra Čecha, který si i během kariéry dodělával vysokou školu, tak brankář nemusí být vždy guma, tedy hloupý. I když je pravdou, že hodněkrát jsme všichni dostali do hlavy, tak pořád v ní něco mám. (smích)

Takže to jde dohromady?

S fotbalem určitě. Znám Radka Lokšu, který teď šel do Baníku a učí, podobně také i Literák ve Frýdku. A to je třetí liga. Samozřejmě mám lehce strach, že po nějakém střetu budu mít monokl, protože i s ním do práce musím.

Co říkají vaši žáci? Hodnotí vás?

Jeden klučina, který u nás teď šel do šesté třídy, tak v Bohumíně několik let hraje. Taťka ho vozí, a potkáváme se ráno před školou i odpoledne na tréninku. Vím, že někteří kluci, kteří už vyšli na střední školu, se byli podívat v minulé sezoně, protože hráli zrovna před námi. Dokonce jedna slečna chodí na fotbal do Heřmanic, tak vždycky poklábosíme. "Tak jak to hráli ti vaši?" ptám se jí. Kolikrát odpoví, že hrozně. (úsměv) Má přehled.

Možná jste i jejich vzorem. Jak jste to měl s nimi vy?

Skrz školu vidím, že děti musí mít vzory, zejména mužské. Myslím si, že v tom to máme jednodušší než učitelky, tím spíše, že jsem sportovec a v tělocviku vidím, že můžu to, co vykládám, ukázat. U mě byl vzorem otec. Hlavně jeho pracovitost, protože byl horníkem. Byl zvyklý na dřinu a nikdy si nestěžoval. Vím, že chodil domů unavený, stejně jsme při tom stavěli dům. A to jsem si přenesl i do fotbalu.

Jak?

Když jsem končil střední školu, rodiče moc nevěřili, že bych se jím mohl živit. Přitom já jsem byl v reprezentaci a doufal v posun i smlouvu. Naši, a hlavně taťka, byli ale nohama na zemi. Jednou jsem přišel a řekl, že chci na výšku s tím, že půjdu někde hostovat. Taťka tomu nevěřil, když už jsem pak bydlel na privátu s kluky, tak od našich jsem nedostával ani kačku. Na druhé straně jsem si tehdy uměl přivydělat, ať už brigádami, nebo fotbalem. Mým vzorem byl nebožtík Pavel Srniček, kterého jsem vnímal z reprezentace, anglická liga se tady nevysílala. Dnes se ale člověk může na ty zápasy kouknout a vidí, co dokázal a jakou stopu tam zanechal.

S Pavlem Srničkem ale máte také jednu historku, že?

Bylo to ve starších žácích, byl jsem ve Vítkovicích a pan Srniček se byl podívat na zápas proti Hlučínu, za který chytal Jirka Pavlenka. Co vím, tak si měl vybrat jednoho z nás do mládeže Baníku. Zápas se nám povedl, skončilo to 0:0, a on za mnou po zápase přišel, že jsem šikovný, že to nebyl první zápas, na který se byl podívat, a určitě můžu udělat nějakou kariéru, nicméně do Baníku bere Jirku kvůli lepším fyzickým předpokladům. Už tehdy byl o dvě hlavy vyšší, tak jako každý. Jediný, koho jsem zažil menšího než já, je Radek Řehulka z Polanky. (smích) Ale ta jeho slova si nesu dál a také mi to v něčem pomohlo.

V čem?

Hlavně víte, že to není jen o tom, že se hraje a někdo se tam mihne, ale vyloženě přišel i kvůli mně. Zajímavé bylo, že za půl roku jsem se dostal do reprezentace. Na úkor sparťanů, slávistů... V Hradci byl třeba i Tomáš Koubek. Pomohla mi k tomu dobrá sezona, dokonce jsem ve Vítkovicích trénoval s áčkem vedle Mariána Kella a Tomáše Vaclíka. Jenže přišel úraz hrudníku.

Povídejte…

Bylo mi šestnáct, já už nahlížel do devatenáctky, ten den jsem ale šel za mladší dorost. Na kluzké trávě na mě postupoval útočník sám, ale pokopl si míč, a já vyběhl. Většinou vás hráč přeskočí, jenže klučina šel do mě saněmi… A tak jsem se probral v nemocnici.

Byl to podle vás zlomový moment vaší potenciální kariéry?

V nemocnici jsem strávil dva týdny, ale i dál to potřebovalo klid. Půl roku jsem nemohl ani trénovat. Pak jsem panu Mokrohajskému ve Vítkovicích pomáhal s tréninky brankářů, abych aspoň držel míč. Problém byl ale jiný. Šlo o to, že před úrazem jsem byl vypsán na reprezentační akci jako náhradník, takže bych mohl jet. Když se to stalo, rychle se o tom vědělo, dokonce mi volal pan Křeček, který mi předtím dal šanci v "repre". Řekl jsem mu, že to je na dlouho. Nakonec když jsem se po skoro roce do toho naplno dostal, tak se na mě zapomnělo. Už jsem byl nahrazen. A to nejen v reprezentaci, ale i ve Vítkovicích. Tak jsem šel do Karviné a nakonec to bylo jedno z mých nejlepších fotbalových období.

Dalším vzorem je Petr Čech a stejně jako on chytáte po srážce s protihráčem v helmě...

To jo, jen já nemám v hlavě žádnou titanovou destičku. Ale stehů mám také dost. Pár zranění jsem měl, ale žádné takové to klasické, jako zlomená ruka noha, nepočítám výrony kotníku. Naproti tomu s hlavou toho pár bylo, ať už srážka s tyčí, zlomený nos od míče či kop od protihráče. A i když mám helmu, tak to přichází. Dnes bych už bez ní do brány nešel. Zvykl jsem si na ni a cítím se v ní jistě.

Co s vámi dělá, když Koubek či Pavlenka jsou v reprezentaci a v zahraničí, a vy, ač jste byl na jejich úrovni, "jen" v divizi?

Ještě bych doplnil i Kubu Reichla. Někdy nad tím uvažuju, když vidím fotky z reprezentace a stál jsem vedle Matěje Vydry. Vzpomenu si, jak jsme spolu byli na pokoji, a jaký je to fajn kluk. Bývá mi to líto. Na druhé straně jsou kluci, kteří na tom v mládeži byli podobně a dnes už fotbal vůbec nehrají. Myslím si, že jsem dopadl ještě dobře. A vůbec životně. Mám vysokou školu, učím, našel jsem se v tom. Už bych asi nic jiného dělat nechtěl. I když… Zajímám se o kynologii a obdivuju práci horských záchranářů, tak třeba se někdy vydám k tomu. Ostatně dřív jsem záchranářem nebo hasičem chtěl být.

Vy jste se do školy dostal ještě v průběhu studia, že?

Ano, díky Radkovi Řehulkovi. On je jedním z mých osudových kamarádů. Kolikrát říkal, že mě chce do Polanky. Nakonec mi jednou zavolal 28. srpna, pár dní před začátkem školního roku, že nutně potřebuje za sebe náhradu do školy, jinak by nemohl vzít místo ve Vítkovicích. Sice jsem nevěděl, do čeho jdu, ale vzal jsem to. Ale hlavně. Kdybych se tehdy nezranil, nikdy bych v prváku na vysoké nepotkal svou současnou ženu. Vážím si všeho, co jsem zažil a jsem na sebe pyšný, že jsem v té reprezentaci byl. Všechny nominačky, které mi nechodily mailem, ale dopisem, tak mám schované. Je na co vzpomínat.

Jste tedy spokojený i bez vrcholového fotbalu?

Myslím, že nemám špatný život. V Bohumíně jsem si to oblíbil. Do té doby jsem chodil po hostováních, nikde jsem nevydržel déle než dva roky. Přitom pořád jsem věřil, že se někam posunu. Když mě ale Karviná nepustila do třetí ligy do Vítkovic, tak jsem si řekl, že je konec. A už by se mi ani nevyplatilo někde dál jít.

Fotbalové ambice už nemáte?

Nejsem ve věku, abych řekl, že nemám, ale už je to střídmější. Určitě se už nikde nechci jen na zavolání cpát, dělat dvojku trojku a doufat, že něco bude. Když budeme podávat dobré výkony, třeba bychom se časem mohli bavit o dalším postupu, čehož bych byl rád součástí. Ostatně já předtím nikdy nepostoupil, takže zažít dva posuny v jednom klubu během pár let, to by byl asi sen. Ale nemůžu si stěžovat.