BOHUMÍN – Celý život, už od malých žáků, zasvětil jedinému klubu. I díky tomu je pětatřicetiletý záložník Pavel Socha služebně nejstarším v aktuálním kádru Slovanu Záblatí. "Fotbal hraju jen tak, pro radost, máme tady k tomu vztah, je to srdcová záležitost. Nepotřebuju se plácat někde jinde," vysvětluje.

Vzpomenete si na svůj první trénink v A-týmu?

Jasně. Trénoval to tehdy Kukuliač, který si bral schopnější hráče z dorostu. Když jsem přicházel do mančaftu, zrovna spadl z I. B třídy, vrátit se podařilo asi za tři čtyři roky. Byli jsme tam pak dvě sezony, v jedné jsme se udrželi, ve druhé už zase padali. Nutno ale říct, že muži neměli takovou partu jako my teď, trochu to lepili. Když to pak vedl Martin Kempný, tak mě vzal i do počtu na střídačku.
To bylo fajn.

Byla někdy možnost odejít?

V dorostu jsem měl jít s bráchou na Faju (do ŽDBohumín), ale zůstali jsme. Každého tu znám, táta mě dokonce i trénoval. Je to tu takový rodinný klub a hrát chci, dokud budu stačit. Ale nad tím zatím nepřemýšlím. Až to přijde, tak to přijde.

Je právě parta faktorem, který vás u fotbalu ještě drží?

Fotbal bych hrál i bez toho, jsem zvyklý chodit na tréninky i zápasy, ale parta to umocňuje. Člověk toho pamatuje hodně, i doby, kdy jsme se ani nescházeli, ale teď se to hodně zvedlo a taková šatna tu ještě nebyla. Všichni mají k fotbalu i klubu vztah, takže budoucnost Slovanu vidím dobře.