Město Bohumín

česky PL

10.12.2020 - Štěpán kozub někdy ty psychopaty hrát musí

Zdroj: Magazín Mladé fronty Dnes
Ročník a číslo: 50
Strana: 26
Autor: Jan Malinda

Stal se z něj specialista na role trotlů, podivínů, maniaků. Nejmladší generaci zase baví v komediálních skečích. Ač profesně dávno přesáhl hranice Ostravy, stěhovat se za seriálovou slávou do Prahy odmítá. Má k tomu několik dobře vyargumentovaných důvodů.

Když se teď muselo chodit po ulicích v rouškách, bylo vám příjemnější, že vás lidi nepoznávají? Nebo vás to spíš mrzí?

Víte, co je fór? Že lidé mě poznávali i v roušce.

Podle očí?

Těžko říct, protože kromě roušky navíc nosím tmavé dioptrické brýle.

Tím se potvrzuje, že jste se posunul do kategorie velmi známá tvář. V diskusi u pořadu Všechnopárty, kde jste vystoupil, jsem se dočetl, že prý jste "Menšík pro nejmladší generaci". To pohladí ego, ne?

Příjemné to je, a samozřejmě že při takovém srovnání vám ego vystřelí vzhůru. Na druhou stranu mě to žene do střetu, protože moje profese se zakládá na věčném boji s vlastním egem.

Tohle klidně rozveďme detailněji.

Takhle to alespoň vnímám já osobně: jakmile ego začne vítězit nad přirozeností, je to pro herce klec, past. Proto než vyjdu na jeviště nebo před kameru, je zásadní umět vlastní ego systematicky potlačovat. Zvlášť když děláte improvizační komedii, kde musíte být absolutně uvolněný, otevřený, kde musíte přistoupit na to, že můžete být hloupý, nešikovný. Zbytnělé ego by vás brzdilo a zrazovalo: teď jsi trapný, tohle radši nedělej. Proto to své ego vědomě potlačuju. Když někde zaslechnu, že o mně někdo mluví v superlativech, musím se s chladnou hlavou umírnit vědomím, že je to jen něčí názor. Ideální je se tomu úplně vyhnout.

A jak si to ego tlumíte?

Každý herec by vám na to odpověděl asi něco jiného. Já například od dnešního rána myslím na to, že večer mě čeká vystoupení s naší skupinou Tři tygři, budeme živě vysílat po internetu, a tak se snažím udržet v bezstarostnosti. Vůbec třeba nebudu sledovat zprávy, nebudu si číst nic o pandemii, budu střádat veškerou energii, abych ji mohl pak dát do těch dvou až tří hodin improvizace před kamerou.

Zajímavé, jak uvažuje o práci herec, který si v posledních dvou třech letech vydobyl téměř monopol na role labilních pošuků, slaboduchých křiváčků. Vzdorujete tomu, že vás do těchto rolí pořád někdo chce, anebo jste se s tím smířil?

Nevzdoruju tomu, ale ani jsem se s tím nesmířil.

Co to znamená?

Když mi chodí pracovní nabídky, všechno si poctivě přečtu. Mám-li pocit, že se při čtení vnitřně kroutím, nebo si nedokážu představit, jak bych tu roli vytvořil, nebo v tom vidím dalších deset herců, kteří by to zahráli líp, slušně s poděkováním odmítnu, že zrovna já bych té věci svou přítomností asi nepomohl.

Vybírám si intuitivně. A že se často jedná o role vyšinutců nebo psychopatů – na to si odpovídám jednoduše: někdo je hrát musí. Tak proč bych je nehrál já, když mě tak někdo typologicky vnímá?

Dostal jste šanci zahrát si kultivovaného, oduševnělého sympaťáka? Třeba prince?

Prince ne, ale hrál jsem knížete v Shakespearově dramatu Něco za něco, to bylo mé vůbec první představení v ostravské Komorní scéně Aréna, za které jsem v osmnácti dostal Cenu Alfréda Radoka. Anebo v televizním filmu Defenestrace jsem hrál krále Fridricha Falckého. Je ale pravda, že i to byl rozporuplný nečernobílý charakter, a to se mi na něm líbilo.

DĚJÍ SE MI ZVLÁŠTNÍ VĚCI

Poslední dva tři roky jdete z role do role. Proč jste se už dávno nepřestěhoval z Ostravy do Prahy?

Chápu, že ta otázka se nabízí. Pár nabídek odejít do Prahy jsem dostal.

A vaše odpověď?

Vždycky zněla: Děkuju, ale nechci.

Proč?

Když jsem čerstvě po škole nastupoval v Ostravě do Komorní scény Aréna a sem tam jsem se tenkrát nad pivem zasnil, co bych chtěl dělat, pokaždé jsem od zdejších kolegů divadelníků, muzikantů, výtvarníků i kritiků slyšel, že odtud z Ostravy se to nikomu nepovede. Že je to nemožné. Že na to jsme tady moc malá umělecká obec a že za těmi svými sny musím do Prahy. Tohle jsem slýchal pořád. A čím častěji jsem to slýchal, tím víc mě nutilo dokázat, že to jde – nejen těm lidem, ale hlavně sám sobě. A myslím si to doteď. Nezáleží na tom, kde žijete. Stačí jen najít lidi, kteří to cítí velmi podobně jako vy. A ono to vyšlo.

S kolegy jste vytvořili skupinu Tři tygři, která svými skeči na YouTube začala bavit republiku. Co vás ale drží v Ostravě i poté, kdy už jste se prosadil daleko za hranicí katastru?

Primárně mě tu drží Divadlo Mír, projekt mého kolegy a kamaráda Alberta Čuby, ke kterému mě přizval, když ještě neexistovalo. Budova Divadla Mír byla tehdy vybydlenou troskou, ale Albert ji do roka zprovoznil.

A nebýt pandemie, bylo by dnes večer divadlo zase plné. Na základě toho vznikli Tři tygři, to byla další Albertova myšlenka, kterou jsme zrealizovali. Nebýt toho a nebýt mých kolegů, kteří jsou i mými přáteli, nejspíš už v Ostravě nejsem. Asi před třemi lety jsem o přesídlení do Prahy vážně přemýšlel.

Albert mi tehdy řekl: "Když půjdeš, bude mě to mrzet, ale pochopím to. Když ale zůstaneš, věř mi, že tady vznikne něco velkého." A dnes mám pocit, že jsme se toho "něčeho velkého" přinejmenším dotkli.

Víc než dotkli, řekl bych. Už na jaře po prvním uzavření divadel se leckdo z divadelníků pokoušel vytvářet vlastní improvizované show. Uspěl málokdo. Ale skeče Tří tygrů výjimečně zazářily, stal se z nich internetový hit. A potvrdili jste to i vlastním seriálem.

Minisérie skoro na mizině se zrodila v hlavě našeho kamaráda, ostravského režiséra Vladimíra Skórky, který před lety režíroval i seriál Lajna. Je to velmi činorodý chlap, v dobrém slova smyslu až urputný. Kontaktoval nás v době jarní pandemie, kdy už jsme jako Tři tygři natočili několik skečů a internetová čísla sledovanosti pro nás byla zpětnou vazbou, že v tom asi máme pokračovat.

Vladimír přišel s nápadem natočit něco, co by v nadsázce okomentovalo situaci v divadlech po jejich uzavření, chtěl to dějově zasadit přímo do Divadla Mír, propojit se Třemi tygry, aby diváci nevěděli, jestli je to legrace, nebo míněno vážně.

Taková hraniční mystifikace.

Ano, ano... Mě to hrozně nadchlo a myslím, že i Alberta. A řekli jsme: "Dobře, Vláďo. Máš to napsané?" On na to, že nemá a že by mu pomohlo, kdybychom mu u kafe povyprávěli pár zákulisních příběhů a drbů z divadelního provozu, odžitých i odposlechnutých. Vláďa si to vyposlechl, poděkoval nám a za čtrnáct dní jsme začali točit. A za tři dny vznikly tři díly.

Tak zběsile rychle? Tím se snad ani nechlubte, profesionální filmaři vás sežerou, že kazíte výrobní normy.

Všichni jsme věděli, že to bude obrovský punk, kvůli dodržování opatření jsme museli točit v omezeném počtu lidí. Trávili jsme na place osmnáct dvacet hodin denně, protože jsme to potřebovali vypustit do světa ještě v době, kdy bude pandemie tématem číslo jedna.

Úspěšná byla ale už vaše videa čistě pod hlavičkou Tři tygři.

Skeč Pražák ve fitku má dnes snad přes dva miliony zhlédnutí. To mi přijde úplně šílené.

Vás překvapuje, že tak vtipná věc se ujala? Já jsem ta čísla dlouho nevnímal, v první vlně jsme byli v divadle celé týdny v podstatě zavření a výstupů jsme natočili desítky. Některé byly vtipné, jiné trapné, některé byly trapné přiznaně. Po ulicích tehdy nikdo nechodil, takže jsem si neuvědomoval, co vlastně vytváříme.

Až když se poměry začátkem léta uvolnily a lidé vyšli do ulic, zastavoval mě každý, koho jsem potkal. Ale opravdu každý, což pro mě byl úplný šok.

Zní to, jako když se Gagarin vrátil z vesmíru a zjistil, co se mezitím dole stalo.

Trošku jsem se tak cítil. Pak jsme se s ostatními kluky potkali v divadle a já říkám: "Tyjo, mně se dějí zvláštní věci, ti lidé venku jsou normálně úplně šílení." A Albert a Robin Ferro, další člen Tří tygrů, říkají: "Nám se děje to samé." Řekl jsem si, že až pojedu do Prahy, bude klid. Ale děje se to i tam.

IMPROVIZACE JE TRÉNINK

Opakovaně zmiňujete jméno Alberta Čuby. Setkání s ním pro vás kdysi bylo asi osudově zásadní, viďte?

Jednoznačně. Albert byl mým profesorem na ostravské konzervatoři, ve třetím ročníku nás začal učit jevištní pohyb. Fór byl v tom, že ve třeťáku už se studentům herectví moc chodit nechce.

Stávalo se proto, že jsme na hodinu k Albertovi dorazili jen dva – já a Robin Ferro, můj kamarád, se kterým jsem svého času i bydlel. Když se to tak ustálilo, Albert nás jednoho dne vytáhl namísto hodiny na kafe a tam Robinovi a mně předestřel, že by s námi dvěma rád spolupracoval i po škole

Tehdy vymyslel improvizační skupinu Tři tygři?

My dva s Robinem jsme vlastně tenkrát netušili, co konkrétně Albert tou spoluprací zamýšlí. Albert byl naším velmi oblíbeným hercem z Arény, kam jsme ho jako studenti chodili divácky obdivovat.

Na tom osudovém kafi nám představil koncept komediální show pro tři herce. Robin a já jsme souhlasili, ale nepřikládali jsme tomu velký význam. A půl roku poté jsme měli první vystoupení v klubu Heligonka u Jarka Nohavici. Toho večera jsme vůbec nevěděli, co budeme hrát.

Na jevišti s námi byl jen klavírista Martin Pančocha, kterého Albert sehnal a vystupuje s námi dodnes. Diváci na nás začali vykřikovat z hlediště témata a my jsme je okamžitě zpracovávali. Takhle vznikli Tři tygři, před pár týdny tomu bylo přesně pět let.

Napůl odlehčeně: nežárlí kolegové, zejména Albert Čuba, na vaše individuální úspěchy ve filmu a seriálech?

Na to byste se asi musel zeptat jeho, mezi námi to nikdy nebylo předmětem nějaké debaty. Co je ale zásadní, že oproti mně je Albert nejen herec, ale také velký vizionář, podnikatel, manažer. Vzpomínám si na situaci, kdy jsme spolu jeli v autě, Albert mi vyprávěl o Divadle Mír, které jednou vybuduje. A přitom pronesl v nadsázce: "Já jsem si v jednu chvíli uvědomil, že se musím chytit toho nejlepšího a na jeho úspěchu se svézt." Oba jsme se tomu zasmáli, ale myslím si, že to může dílem odpovídat i na vaši otázku.

MÍT DCERU JSEM SI PŘÁL

Z Ostravy se vám stěhovat nechce, nicméně vlakem do Prahy to trvá jen tři hodiny. Dojíždět na natáčení seriálů typu Ulice, Ordinace nebo Slunečná by se určitě dalo.

To ano.

Tak proč vás v těch seriálech nevídám?

A s největší pravděpodobností ani neuvidíte. Proč ne? Protože to není nic, co mě by zajímalo. Takhle jednoduché to je. Jsem typ herce, který potřebuje tvořit. Nejsem robot, který se naučí kvantum textu a pak to tak nějak před kamerou řekne. To si tam můžou najmout kohokoliv, a to nemyslím zle.

Potřebuju mít pocit, že tu roli musím hrát zrovna já a že kolem je parta lidí, kteří to cítí podobně. Při práci potřebuju vést dialog s režisérem, potřebuju informace a nějaký čas na to, abych tu práci odvedl, jak nejlíp umím. Ale i extraligoví herci by vám řekli, že kromě výdělku je natáčení nekonečného seriálu obohatilo i profesně: naučí vás to rutinu, rychle pracovat, být odolnější. Herec Martin Hofmann mi doslova řekl, že vás to naučí na place nevysírat.

To vůbec nezpochybňuju, určitě na tom bude něco pravdy, ale náš improvizační styl hraní je také kvalitní trénink, dost možná v něčem podobný: musíte být tvořivý, pohotový, mozek vám jede na sto procent. A tenhle typ náročného tréninku mě osobně baví víc.

Kromě spousty práce jste do těch čtyřiadvaceti let už stihl i leccos dalšího. Například jste se oženil. Musel jste?

Nemusel, chtěl jsem.

A hned rok nato – lup a máte dítě.

I to jsem si přál.

A jaké to je?

Zhruba takové, jak jsem si představoval. Touhu být otcem jsem pociťoval už delší dobu. Dřív než moje žena. A když nadnesla, že by si to také přála, zkusili jsme to a narodila se nám dcera Anežka.

Mít dceru jsem si přál. Tak ji teď máme. S tím, že ale obrovskou roli tu sehrává moje žena, která je extrémně statečná, jelikož jsem kvůli práci málo doma. Buď jsem stále zavřený v divadle, anebo na cestách na natáčení.

Svatbou a založením rodiny jste se ale připravil o spoustu zábavy, kterou si po práci dopřávají vaši vrstevníci: hospody, cestování, svoboda...

To je pravda. Když se mi ale chce zapařit s kamarády, tak si to dovolit můžu. Jiná věc je, že jsem nikdy nebyl zas až takový požitkář a bohém, takže v součtu jsem o nic moc nepřišel.

Co děláte, když vypadnete z divadla nebo natáčení?

Jako asi každý se občas taky cítím přetaženě, pak hledám, co by mi pomohlo. Začal jsem malovat, občasně, například. V garáži mám svůj malý ateliér. Taky mi hodně pomáhá hudba, můžu ji poslouchat klidně celý den. Abych ze sebe práci shodil chozením po horách nebo jinak fyzicky – to ne. Když čtrnáct dní v kuse natáčím patnáct hodin denně, vůbec nejšťastnější jsem pak doma. Jen tak. Rád pak dlouho spím. A dobře jím. *

V PĚTI ČÍSLECH

24 Tolik je mu let. Narodil se 13. března 1996 v Bohumíně, ale vyrostl v Javorníku. 5 Před pěti lety se stal členem improvizační skečové skupiny Tři tygři, jejíž založení inicioval Albert Čuba. 2 Už přes dva roky je uměleckým šéfem ostravského Divadla Mír. 2018 Předloni byl oceněn jako nejlepší herec za film Ruchoth Raoth na festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas. 1 V červenci se mu s manželkou Barborou narodila dcera Anežka.


Štěpán kozub někdy ty psychopaty hrát musí - Zvětąit
Velikost: 248 x 307 bodů - 146 kB

Pro detail článku/fotky klikněte na danou zmenšeninu fotografie.

    Městský úřad