ČR - V pondělí oslaví naše dálniční síť padesátku. Jako první byl 12. 7. 1971 zprovozněn úsek D1 z Prahy do Mirošovic. Málokterý řidič připije proklínané "dé jedničce" na zdraví, přesto je škoda ji zavrhovat. Kdo po ní jen profrčí, těžko si povšimne zajímavostí, které se k ní vážou. Je jich možná více než na ostatních autostrádách, které ji následovaly.

Ukrytý ve středovém pásu mezi svodidly, v doprovodu žluté cedulky udávající kilometr 0,0, stojí nenápadný základní kámen s datem 1967. Právě v tomto místě, kde se pražská ulice 5. května plynule mění na dálnici D1, leží počátek rychlostních komunikací v českých zemích. Jako obvykle zapínáme s fotografem už při výjezdu z centra hlavního města rádio s dopravním zpravodajstvím a zároveň navigaci v mobilu. Děláme to při jízdě po jakékoli ze sedmnácti českých dálnic, ovšem na té nejstarší je to doslova životní nutností. Úmorná, letos už naštěstí končící osmiletá rekonstrukce dopřává poněkud zvrásněné padesátnici pečlivou omlazující kúru. Obnáší ale častá zúžení a s tím související kolony a nehody, proto je přáním většiny řidičů především rychle a ve zdraví dojet.

My si však děláme první zastávku už na 29. kilometru směr Brno, kde končí jeden z opravovaných úseků a auta v opačném směru se tu štosují v zúžení. Stojí tu ale také odpočívadlo, v silničářské terminologii odpočívka, s motorestem proslaveným nejen svým jménem – Naháč. "Kousek odsud, jen o jeden sjezd dál u Ostředku, žiju celý život. Pamatuju, že jako malí jsme sem chodili na palačinky," vzpomíná Marek Škvor, nynější ředitel motorestu, s nímž se potkáváme u snídaně. Sám si podle svých slov dává nejraději hemenex, ale v motorestu si po ránu můžete dopřát klidně i horkou polévku nebo hovězí guláš. Otevřeno je od sedmi ráno do sedmi večer. "Míří k nám rodiny s dětmi, lidé v kravatách si tady dávají schůzky, chlapi jedoucí na montáž se tu ráno zastavují na snídani," říká ředitel.

Motorest Naháč je pro pravidelné cestující pojem, a to navzdory nedlouhé historii. Otevřen byl v roce 1985, tedy v době, kdy autostrády ještě nebyly obsypány benz inkami a restauracemi.

Najíst se dá i v letadle

U Brna motorest Devět křížů, u Prahy pak Naháč, to bývala dvě nejoblíbenější místa, kde se na D1 osvěžit. "Dálkové autobusy, které tehdy křižovaly republiku, tady měly regulérní zastávku, pauzu na oběd," připomíná Marek Škvor. Popularitě místa napomohl i vnější vzhled s opakujícím se motivem chodidla, například v podobě stop, které návštěvníky naváděly do různých částí motorestu.

Jenže už v 90. letech začal objekt chátrat. Nakonec jej odkoupil současný majitel, společnost ZFP Group, která na jeho místě vybudovala hotel Akademie Naháč s rozsáhlými wellness službami. V roce 2011 pak došlo i na znovuobnovení motorestu, jen na jiném místě blíže dálnici. "Nabídka zajímavého zázemí u českých dálnic chyběla," domnívá se Marek Škvor, "pokud pominu rychlé občerstvení a benzinky s teplým párkem." Otisk chodidla coby připomínka minulosti zůstal součástí loga. A kde se vlastně vzal ten Naháč? Vysvětlení je více. Ředitel motorestu a zároveň hotelu se přiklání k historce, kterou slyšel od jednoho pamětníka. Prý se tu kdysi sušil len, který se věšel "na háčky". Onomastický výklad pak spíše ukazuje na nedalekou osadu, kterou kdysi obývala rodina Noháčů, jejíž jméno se časem zkomolilo do Naháče.

Kdo se chce na cestě občerstvit, možností má nepoměrně více než v minulosti. Některé tradiční podniky ale fungují dál, na "dé jedničce" třeba motorest U Rybiček na 42. kilometru směr Praha, jenž svůj název nemá vzhledem k nabídce rybích pokrmů náhodou. Za Brnem na 203. kilometru ožil na přelomu století motorest Rohlenka, jehož samoobslužnou restauraci doplňují pobočky řetězců rychlého občerstvení. Gastronomické legendy najdeme i na jiných dálnicích, například Zlatá křepelka na D35 mezi Litovlí a Olomoucí bývala zájezdním hostincem už v roce 1796. Jiné podniky lákají nejen na historii či dobré jídlo, ale i na vzhled. Občerstvení s všeříkajícím názvem Letadlo na D10 u Bakova nad Jizerou krášlí od 80. let skutečný letoun – vyřazený sovětský Iljušin. Nedávno k němu přibyly další dopravní prostředky včetně volně přístupné tramvaje, autobusu či lodě.

Stránky Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) aktuálně uvádějí 126 odpočívek v naší dálniční síti, dalších devět v rekonstrukci a dvaadvacet nových v přípravě.

Pozor, přistáváme na vozovce!

V dezolátním stavu se nachází rozsáhlý objekt bývalého M-Motelu na 136. kilometru D1 směr Praha, kde bylo v 90. letech možné se najíst, napít, vyspat a také si sehnat dámskou společnost. Na místě zůstává velké parkoviště pro desítky osobních i nákladních aut, jejichž řidiči se dělí jen o několik budek mobilního WC. Vykonávají proto potřebu, kde se dá, jak jsem se mohl přesvědčit na vlastní oči. Přesto tohle místo stojí za zastávku. Nenacházíme se jen na běžné odpočívce, ale také na kraji letiště. Opravdu, úsek kolem Měřína, přesně mezi 136,8.–139,2. kilometrem, je záložním vojenským letištěm a zmíněné parkoviště jednou ze dvou stojánek, tedy míst pro otáčení a údržbu letounů. Stalo se součástí dobudovaného úseku dálnice v 70. letech, na první pohled se od běžné vozovky liší širokými travnatými pásy, které jej obklopují, a faktem, že celá šířka dálnice je vybetonovaná a oba směry oddělené jen mobilními svodidly.

Úsek se měl stát jednou z mnoha záložních ranvejí, které Československá armáda hodlala na dálnicích vybudovat, ale po revoluci od plánů upustila. Pro vojenské účely tak může sloužit už jen úsek D46 u Vyškova, v těsné blízkosti tamního letiště s travnatou vzletovou a přistávací dráhou. U Měřína se v minulosti skutečně startovalo a přistávalo, a to hned třikrát v 80. letech při vojenských cvičeních. Ani do budoucna není letový provoz na dálnici vyloučen, protože i po rekonstrukci zůstaly parametry ranveje zachovány.

Matka Vysočiny nad "mekáčem"

Řidiči se při cestě po D1 často ocitají svými koly na unikátních stavbách, aniž je to napohled zřejmé. Kdo si chce vychutnat Vojslavický most shora i zespoda, musí sjet ještě před řekou Želivkou, kterou na zhruba 77. kilometru překlenuje. Jde vlastně o dva mosty nad sebou, z nichž horní je dálniční komunikací a spodní tvoří součást silnice III. třídy. Byl to právě ten spodní, jenž měl původně hrát hlavní roli ve spojení Prahy s Brnem. Československo si s výstavbou dálnic dávalo – ne vlastní vinou – na čas. První rychlostní komunikace vznikly už ve 20. letech minulého století v Itálii, odtud také pojmenování autostráda. Následovaly další evropské země jako Francie či Německo a ve 30. letech se o jejich výstavbě začalo hovořit i u nás.

Projekt Národní silnice Plzeň–Košice z roku 1935 počítal s vynecháním Prahy či Brna. Obuvnický průmyslník Jan Antonín Baťa zašel o dva roky později ještě dál a ve své vizionářské knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí rozvinul nápad na propojení západu Čech s Podkarpatskou Rusí. Jeho záměr byl schválen, jenže mnichovská dohoda z konce září 1938 naši zemi značně okleštila a překopala i stavitelské plány. Československá vláda narychlo zaměřila pozornost na úsek z Prahy přes Jihlavu a Brno ke slovenským hranicím. Němečtí okupanti nezaháleli, začali chystat vlastní komunikaci v obsazených Sudetech a pak také spojnici Vídně a polské Vratislavi, tehdy již říšských měst, která by vedla přes naše území. Z této nedokončené, takzvané Hitlerovy dálnice však po válce zůstaly jen zelení obrostlé náspy a betonová torza mezi Brnem a Svitavami.

V zárodcích budoucí D1 se pokračovalo ještě několik let po druhé světové válce. Nástup komunistického režimu stavitelské nadšení zmrazil a nechal republiku s téměř 200 km rozestavěných autostrád často jen ve fázi terénních úprav.

Rostoucí provoz však spojení Prahy, Brna a Bratislavy nenechal u ledu nadlouho. Po obnovení prací došlo i na téměř hotový, avšak nevyužívaný Vojslavický most. Jenže technické normy se mezitím změnily a uvažovaný sklon vozovky k mostu už nebyl přípustný. Co teď? Rozebrat? Postavit vedle něj nový, vyšší? Nakonec se našlo originální řešení v podobě přemostění původního tělesa. Starou kamennou stavbu tak obepíná a zastřešuje nový most s ocelovou nosnou konstrukcí, už plně vyhovující tehdejším normám.

Umění, kam se podíváte

Nad všemi stavbami na trase Praha–Brno doslova ční most Vysočina ve Velkém Meziříčí. S výškou mostovky 77 metrů, v níž překonává údolí řeky Oslavy, patří mezi nejvyšší stavby tohoto typu u nás. Hned za mostem směrem na Brno se dá zastavit u čerpací stanice a dojít podél dálnice zpět na vršek, z něhož se naskýtá nádherný pohled na Velké Meziříčí. Nachází se tu také betonový památník výstavby mostu, v jehož spodní části jsou vyryta jména účastníků výstavby.

Strohý památník vizuálně neohromuje, je však důkazem někdejší praxe obklopovat dálniční úseky uměním. Za minulého režimu šlo o povinnost danou zákonem, která vyústila v instalace kamenných, betonových či bronzových děl rozdílné kvality. Někdy v podobě soch, jindy velmi abstraktních předmětů. Léta je mapuje David Šťáva, jenž je vyznačuje do mapy na webu nejdelsigalerie.cz a facebookovém profilu Nejdelší galerie, jejichž název odkazuje k faktu, že dálnice D1 je vlastně takovou uměleckou přehlídkou.

Na jeho webu napočítáte necelých čtyřicet děl, a to převážně na D1 či navazující D2 na Slovensko. Desítky dalších však během let zcela zpustly nebo byly rozkradeny. To se týká třeba sochy Vítání z dílny Konráda Babraje, která tři desítky let krášlila odpočívku "dé dvojky" u Lanžhota. Dvousetkilovou bronzovou sochu dívky v kroji, která drží džbán a pecen chleba, kdosi před deseti lety pomocí auta vytrhl z podstavce a zmizel.

Kdo se za památníkem mostu Vysočina otočí směrem na Prahu a vzápětí zastaví na 146. kilometru, může pár desítek metrů nad "mekáčem" obdivovat jiné dílo – sochu Matky Vysočiny. "Tohle nebyl povinný umělecký doprovod, sochu vztyčili až v roce 1988," upozorňuje na Facebooku David Šťáva. Autorem podobizny ženy s kyticí v náručí je akademický sochař Jan Habarta. Instalována byla až několik let po otevření příslušného úseku a kvůli nedalekým toaletám se dočkala nelichotivé přezdívky Hajzlbába. Přitom má připomínat činy ryze ušlechtilé. "Čest a sláva partyzánským jednotkám, které v českomoravské partyzánské oblasti pozdvihly zbraně proti hitlerovským uchvatitelům," stojí na jednom z doprovodných pomníků, na němž se také píše, že pietní místo vzniklo z iniciativy okresů Žďár nad Sázavou, Třebíč a Jihlava.

Nové dálniční úseky v Česku stále po malých kouscích přibývají, umělecká díla už je však doprovázejí málokdy. Výjimkami jsou třeba dvě sochy na Olomoucku, které ztvárnil sochař a pedagog Marius Kotrba. Čtyřmetrová socha svatého Kryštofa, patrona poutníků a cestujících, nese na ramenou malého Ježíše. Pozornost řidičů budí od roku 2005 na jižním obchvatu Olomouce, jenž je součástí dálnice D35. O šest let později přibyla v duchu stejného autorského rukopisu socha pastýře s holí a v doprovodu psa. Potkáte je na dálničním valu zhruba na 300. kilometru D1 u Lipníka nad Bečvou. "Umělecká díla v rámci dálničních a silničních staveb již Ředitelství silnic a dálnic ČR nebuduje, v rozpočtu se s nimi nepočítá," potvrzuje jeho mluvčí Jan Studecký. "Vznikají i nadále, jsou však financována soukromými subjekty. Takovým příkladem je třeba kaple Smíření na dálnici D5 nebo chystaná kaple nad Velkým Meziříčím," dodává.

Ještě chybí pár kilometrů…

"Dé jednička" je i místem důležitých událostí, což dokládá třeba pomník věnovaný Alexandru Dubčekovi. Významný československý politik zemřel před 29 lety na následky zranění při autonehodě. "Pomník byl odhalen roku 1998 na odpočívce Humpolec, směr Praha. Autorem busty je Teodor Baník. Stejná busta je na pamětní desce na budově Národního muzea, dříve Federálního shromáždění. Původní plán byl umístit ho na místě nehody, ale tam by nebyl přístupný," dodává na Facebooku David Šťáva.

Nehody jsou na D1 takřka na denním pořádku, ale těžko soudit, zda je to způsobeno více jejími technickými parametry, neukázněností řidičů či stále nedokončenými páteřními komunikacemi, které by naší nejstarší autostrádě ulevily. Spojení dvou největších českých měst bylo hotovo v roce 1980, letos v říjnu by měla skončit i jeho rekonstrukce, přesto není D1 zcela kompletní. Poté, co bylo po roce 2000 rozhodnuto o jejím stočení na severovýchod až k Bohumínu, chybí dobudovat poslední úsek kolem Přerova.

Ředitelství silnic a dálnic udává coby termín zprovoznění rok 2025. Pro zajímavost, na tomto desetikilometrovém "kousku" je třeba se majetkově vypořádat s 998 vlastníky. Pak už snad naše nejstarší dálnice dosáhne na cílových 376 kilometrů. A řidiči třeba dostanou chuť se pokochat i zajímavostmi v jejím okolí.