Město Bohumín

česky PL

7.10.2021 - Muž z ocelového města

Zdroj: Forbes Česko
Ročník a číslo: 212
Strana: 10
Autor: Kristýna Tmejová

TŘINEC -  Loňský rok znamenal pro Třinecké železárny dno celé dekády. Teď se největší česká ocelárna znovu nadechuje, říká v rozhovoru její šéf Jan Czudek.

Normálně je tu teplota vysoko přes tisíc stupňů. Žhnoucí peklo, které při odpichu obsluhují industriální rytíři v ohnivzdorných pláštích. Jenže v polovině srpna doběla rozžhavené železo zhaslo. Vysoká pec vychladla. Ne, není to proto, že by třinecká huť musela tlumit výrobu, ačkoli má za sebou jeden z nejnáročnějších roků novodobé historie a nejhorší hospodářské výsledky za posledních deset let. Teď by naopak v Třineckých železárnách potřebovali, aby ta vysoká pec, která každoročně vychrlí milion tun surového železa, jela naplno. "Loňský rok byl postižený pandemií a ekonomickým zpomalením. Letos máme spíš opačný problém, naše kapacity jsou plné a byly měsíce, kdy jsme museli zákazníky i odmítat," popisuje Jan Czudek, generální ředitel Třineckých železáren. I přesto jedna ze dvou vysokých pecí už přes měsíc stojí, vyhaslá – protože dosluhovala a potřebovala dlouho plánovanou opravu. "Je to největší investice letošního roku," poznamenává Czudek. Revitalizace vysoké pece vyjde na 650 milionů korun. Není to ale jediná výzva, která třineckou huť, jež vyrobí přes polovinu české oceli, letos čeká.

- Loni jste utržili o tři miliardy méně než předchozí rok a hospodářské výsledky byly nejhorší za dekádu. Jak se vám daří teď?

Nadechujeme se. I když rok 2020 patří v rámci posledních deseti let ke dnu toho, co jsme zažili, důležité je, že jsme loni neskončili ve ztrátě jako za poslední hluboké ocelářské krize v letech 2008 a 2009. Tehdy jsme udělali dvakrát minus miliardu. Teď nebudeme v minusu ani v jednom roce.

- Letos už jste se ode dna odrazili?

Pevně věřím, že ano. I když spousta faktorů pořád hraje proti nám, ekonomika po pandemii zažívá určitou konjunkturu. Oproti loňsku vůbec nemáme problém se zakázkovým naplněním – ve skutečnosti máme už plno na celý letošní rok, což nikdy nebylo. Asi poprvé máme problém, že zákazníci by chtěli více, a naše výrobní kapacity holt neumíme nafouknout.

- Ale ceny oceli letos trhají rekordy, to by vám mělo hrát do karet, ne?

Jenže i ceny železné rudy letos vyšplhaly na absolutní maxima, v květnu byly meziročně dokonce na dvojnásobku. Nebetyčně vysoko. A pak máme problém promítnout ceny surovin do ceny oceli, protože ve velké části toho obchodního řetězce jsou na konci automobilky a ty řeknou: My máme tříletý kontrakt a nás to nezajímá.

- Jak na vás pak dopadá to, že ke drahým komoditám jsou na maximech i emisní povolenky?

Stojí to spoustu peněz a bude to stát spoustu peněz. Dobrý záměr, který měl napomoci tomu, aby se ekologizovalo, se v poslední době úplně zvrhl. Před třemi lety byla jedna povolenka na tunu emisí skleníkových plynů za pět eur, to snad ani nebylo příliš motivační. Aktuálně je ale cena povolenky kolem šedesáti eur a z toho už jsou zděšení i v bruselských kancelářích, protože kvůli takovým cenám hrozí kolaps některých odvětví průmyslu. Ten dopad na nás všechny v ceně energií je extrémní.

- Co způsobilo tak prudké zdražení?

Tam je bohužel problém, že na emisních povolenkách se živí řada spekulantů – a i proto jejich cena meziročně vzrostla o víc než sto procent. Povolenky skoupili překupníci s totální jistotou, že jejich cena půjde nahoru, protože průmyslníci je potřebují. Nemůžou bez nich fungovat, typicky třeba v energetice, teplárenství. A nezbývá jim než povolenky nakupovat i za extrémní ceny.

- O kolik vám to teď zvyšuje náklady?

O stovky milionů.

- Ačkoli jste v uplynulých letech investovali miliardy do odprášení ocelárny, i když zrovna za víc než půl miliardy přestavujete vysokou pec, která bude po rekonstrukci a opravě zelenější a bude pracovat s nižšími emisemi?

To je všechno součástí dlouhodobých investic v rámci transformace našich hutí směrem k výrobě zelené oceli. Nás teď ale aktuálně trápí, že předražené povolenky se propisují do vysokých cen elektrické energie, kterou také potřebujeme. Ale tam se snažíme být flexibilní, vybudovali jsme vlastní energetiku, takže podle toho, jaká je cena povolenek a jaká je cena elektrické energie, máme model, který nám spočítá, jestli si raději vytáhnout energii zvenku, nebo vyrobit vlastní. Tak či tak to jsou ale stamiliony navíc.

- To jsou všechno problémy a náklady, které konkurenci z Východu netrápí, a proto je její ocel výrazně levnější. Ohrožuje to existenci evropských železáren a oceláren?

Ne, dokud platí limity na to, kolik se může do Evropy dovézt oceli a odkud. Pokud by se limity neprodloužily, což je stále ve hře, samozřejmě sem začne přitékat levná ocel z Číny, Běloruska, Ruska, Ukrajiny a taky z Turecka, kolem kterého byl ohledně limitů největší boj.

- Je v Evropě poptávka po zelené oceli, když do ní investujete miliardy?

Jak se to vezme. Zákazník řekne, že by chtěl zelenou ocel, ale zařadí zpátečku v momentě, kdy odpovíme: Dobře, ale bude stát o třicet procent víc. Zároveň ale z Evropské unie je na výrobu zelené oceli tlak. A my se mu ani nechceme vyhýbat, sami se snažíme minimalizovat spotřebu uhlí v našich procesech, být efektivnější ve výrobě, třeba využívat odpadní teplo k předehřevům u vysoké pece i u konvertoru v ocelárně, tím zase snižujeme nároky na naši energetiku. Dává to smysl, stejně jako vyšší využití šrotu nebo předredukovaného železa, což zase snižuje produkci hutních plynů obecně. Je to správná cesta, jen ten proces stojí hodně peněz i času.

- A moc na něm nevyděláte. Kde to doháníte?

Soustřeďujeme se na přidanou hodnotu, kde máme větší marže, třeba na loupané broušené tyče, tam jsme pak schopní dobře vydělávat. Tyče, trubky, kolejnice, ty teď mají mimořádně dobré období. A samozřejmě kontislitky, které dodáváme třeba do strojírenského průmyslu na výrobu větrných elektráren. Tam teď přestavujeme zařízení, aby bylo možné lít ocelové kontislitky o průměru šedesát centimetrů.

- K čemu jsou dobré?

Čím větší průměr kontislitku, tím větší z něj může být ložisko do větrné elektrárny. Dřív se dělaly větrníky s výkonem jeden megawatt, dnes už jsou běžné i desetimegawattové. A na ty potřebujete větší a větší lopatky i ložiska.

- Co je vůbec nejprodávanější věc v portfoliu Třineckých železáren?

Nejprodávanější je drát, toho se loni prodalo 1017 kilotun.

- Co všechno se z něj dělá?

Všechno možné, na co si vzpomenete. Třeba jehly pro profesionální šicí stroje se dělají z drátu vyrobeného u nás, přetaženého v Bohumíně a dodávaného všem světovým výrobcům jehel. Na světě není druhý dodavatel drátu pro profesionální jehly do šicích strojů.

- Takže všeho oblečení, které na sobě mám, se nějak dotkla ocel tady z Třince?

Jestli bylo ušité na profesionálním šicím stroji, tak ano. Ale s našimi výrobky byste i bez toho byla ve styku pořád. Třeba v autě, skoro každé vyrobené v Evropě má v sobě kousek třineckého materiálu – buďto nějaké šrouby, nebo kordy do pneumatik, v sedačkách polstr dráty. Taky vyrábíme materiál pro převodovky, motory a další komponenty.

- Kdybych se podívala na vaše loňské prodeje, viděla bych na nich na první pohled, že svět zažíval pandemii?

Zajímavé bylo, že někdy v květnu, červnu a červenci se zvýšila spotřeba drátu do nábytkářského průmyslu. Pružin, polster drátů. Lidé kupovali matrace, gauče. Bylo vidět, že lockdown nastartoval domácí přestavby a nábytkářský průmysl. A pak taky loni posílila výroba kolejnic.

- Kolejnice v lockdownu?

Tam pomohla vláda. Pustila peníze do infrastrukturních projektů. A tuhle podporu my jsme pocítili, navýšil se objem oprav na tratích. Ten trend byl vidět i v ostatních zemích, protože kolejnice prodáváme hodně i do světa. V podstatě nikde se tyhle státní projekty nezastavily, naopak rostly. A to nám v situaci, kdy průmysl zamrzl, dost pomohlo.

- Takové těžkosti a nejistotu jako během pandemie ocelářství naposledy prožívalo za finanční krize. Pár let poté jste mi říkal, že to byla doba, kdy jste museli řezat sádlo a nechat jenom maso. Ozdravit fungování a ekonomiku hutě. Máte ještě prostor na podobné řezání?

Ne, sádlo už jsme ořezali. Od té doby jsme ušli velkou část cesty, hlavně ve složení sortimentu. Zbavili jsme se méně rentabilních věcí, digitalizovali administrativu, zavedli do procesů hodně automatizace. To všechno nám taky pomohlo přestát minulý rok ve zdraví a nespadnout do ztráty. Třinecká huť je teď jenom maso, svaly.

Loni kvůli pandemii v Evropské unii klesla výroba oceli o dvanáct procent. Třinecké huti se proti zbytku Evropy dařilo lépe, i tak ale v roce 2020 železárny meziročně zaznamenaly třímiliardový pokles, když utržily 35 miliard korun. Zisk po zdanění se propadl na 469 milionů korun. Třinecké železárny, které patří do impéria Moravia Steel, nejvýznamnější součásti majetku osmnáctého nejbohatšího Čecha Tomáše Chrenka, tak za sebou mají nejhorší rok v uplynulé dekádě.


Muž z ocelového města - Zvětąit
Velikost: 821 x 1 075 bodů - 112 kB

Pro detail článku/fotky klikněte na danou zmenšeninu fotografie.

    Městský úřad