Spoluzakladatel prestižní pěvecké soutěže Stonavská Barborka Leon Juřica má zápis v Guinnessově knize rekordů s nejkratší operou

Petřvald – Pedagog, hudební skladatel, spoluzakladatel prestižní mezinárodní pěvecké soutěže Stonavská Barborka nebo autor ostravské zvonkohry. Navíc se může pyšnit zápisem v Guinnessově knize rekordů jako autor nejkratší opery na světě. Přestože skládá především vážnou hudbu, dokazuje, že ta nemusí být jen upjatá nebo nudná, ale že se lidé mohou u opery pobavit a zasmát. Takový je orlovský rodák Leon Juřica, momentálně žijící v Petřvaldu.

• Do vašeho života docela záhy zasáhla politika, která ovlivnila váš budoucí život. Co se vlastně stalo?

V roce 1953 jsem odmaturoval na orlovském gymnáziu a nastoupil jsem na lékařskou fakultu v Olomouci. Po třech letech mi zatkli tatínka, on se tehdy odmítl stát členem Národní fronty, a proto ještě s několika kolegy založili Výbor mimo Národní frontu. To bylo prohlášeno za protistátní spiknutí a otec dostal tři roky. Mě poslali ve škole za kádrovákem a ten mi tehdy řekl celkem komickou větu: "Studente, musím ti sdělit, že jsi důvěru dělnické třídy neztratil, ty ji prostě nemáš." Takže jsem musel po šesti semestrech školu opustit.

• Takže poté, co jste opustil školu, jste se věnoval hudbě?

Hned když mě vyhodili, tak jsem jel domů, a když jsem projížděl okolo koksovny Karolina, viděl jsem, že tam hledají nové pracovníky. Tak jsem se šel přihlásit. Bylo to celkem legrační, vyskočil jsem totiž z tramvaje, abych nemusel jít zpátky z další zastávky. Zastavili mě policisté, kterým se to samozřejmě nelíbilo. Ale vše se vysvětlilo, tak mi jen řekli, ať už to příště nedělám. Po vojně jsem potom dělal v Kovodružstvu Rychvald a v roce 1963 jsem se přihlásil na konkurz do Československého rozhlasu, kde hledali hudebního archiváře. Skončil jsem sice druhý, ale vítěz konkurzu to posléze vzdal, takže jsem nastoupil já. Navíc jsem se přihlásil na dálkové studium hudební vědy do Brna a po pěti letech jsem se stal promovaným historikem.

• A poté přišla nabídka na místo pedagoga na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

Ano, nejdříve jsem pracoval externě a asi po dvou letech jsem se přihlásil na konkurz na řádného profesora, který jsem vyhrál.

• Vzpomenete si na nějaké výjimečné žáky, které jste na konzervatoři učil?

Mezi mé žačky patřila například orlovská rodačka Martina Janková, která je sopranistkou v Basileji, sólistka Národního divadla v Praze Kateřina Kněžíková, která pochází z Bohumína, nebo Lukáš Michel, který je vedoucím hudebního oddělení na Ostravské univerzitě. A zapomenout nesmím ani na známou herečku Evu Vejmělkovou.

• Jak jste se vlastně k hudbě dostal, vedli vás k ní rodiče?

Nepocházím ze žádné muzikantské rodiny. Maminka sice byla intelektuálka, která mluvila čtyřmi světovými jazyky, ale o hudbu se nikdy nezajímala. Místo toho mě rodiče vedli ke čtení. Tatínek mi každý rok na Vánoce koupil knihu. A jednou, když mi šel zase koupit něco na čtení, zjistil, že knihkupectví je vybombardované. Tak uvažoval, co mi koupí, a pak někde viděl levné housle, které jsem pak dostal. Hudba se mi tak zalíbila, že jsem začal chodit na soukromé hodiny a pak do hudební školy. V roce 1948 mi rodiče ještě koupili klavír, který mám doteď.

• Jakou hudbu vlastně skládáte?

Vážnou. Ale v rozhlase jsem začínal na populární hudbě. Známá je třeba Serenáda nebo skladba Buď fit. Moje písně zpíval například Jaroslav Wykrent. Snažím se i o nezvyklé náměty. Říkal jsem si, že když jsou písně svatební nebo smuteční, proč by třeba nemohly být písně rozvodové. Jedna paní mi pak řekla, že se ještě tak dobře na koncertě vážné hudby nezasmála.

• Znají vaši tvorbu i lidé za hranicemi?

Ano. Jednou za mnou dokonce přijela japonská klavíristka Yukiko Sawa, jestli bych jí něco nenapsal. Tak jsem jí napsal klavírní sonátu. Potom mi napsala, ať se podívám na tokijskou televizi, že ji tam bude hrát. Dokonce se mi ozval z Ameriky básník John Gracen Brown, který mě požádal, jestli bych nezhudebnil nějaké jeho texty.

• Máte prý dokonce i zápis v Guinnessově knize rekordů za nejkratší operu.

Je to tak. Byl jsem jednou nemocný a dostala se mi do rukou právě kniha rekordů, kde jsem zjistil, že nejkratší operu napsal Darius Milhaud. Ta trvala zhruba pět minut. Tak jsem si vzal antickou pověst Žáby a podle ní napsal dvouačtvrtminutovou operu. Je o tom, jak bohyně Lethe dostane žízeň a chce se napít z rybníčka. V tom jí ale zabrání sedláci, které ona za trest promění v žáby.

• A na čem pracujete právě teď?

Teď jsem dokončil 4. smyčcový kvartet. Nyní pracuji na opeře Landecká venuše. Děj se odehrává v pravěku. Lidé uloví mamuta a dostanou nápad, že by si mohli zvolit svou miss. No a sochař pak vítězku zpodobní jako sochu.

---

VIZITKA

Narodil se 2. května 1935 v Orlové. Po maturitě na orlovském gymnáziu nastoupilke studiu na lékařskou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, které musel z politických důvodů opustit. Skládal pro Československý rozhlas, jako externí pracovník se podílel na výrobě hudebně dramatických pořadů. Od roku 1975 pracoval jako pedagog na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Od roku 1997 až do loňska pak vyučoval na Lidové konzervatoři v Ostravě.