Glenn Clark z Aucklandu na Novém Zélandu vyrazil letos 16. srpna na 1000 kilometrů dlouhou trasu pochodu smrti svého otce, válečného zajatce G. W. Clarka. Za čtyři týdny projel Glenn na kole cestu, kterou 60 až 70 tisíc válečných zajatců šlo pěšky v roce 1945 déle než tři měsíce. Z velké části přes území Moravy a Čech. Od konce ledna, za mrazu a zimy, chladným jarem, až do osvobození v prvních květnových dnech v Německu.

V Holicích poznávám osudy vojína Clarka
Středa 23. 8. (Český Těšín – Nový Bohumín – Holice) S Glennem jsem se poprvé setkala až po týdnu jeho cesty v Holicích. Představil mi nejprve svého otce – vojína George Williama Clarka z Aucklandu. Na válečné fotografii pohledný, usměvavý mladý muž. Do zajetí se dostal v červnu 1942 v Egyptě. Bitevní palbu přežil se zraněním, byl nalezen a zajat italskými vojáky. V listopadu 1943 je G. W. Clark v německém zajetí. Pracuje v jednom z mnoha pobočných zajateckých táborů v Novém Bohumíně. Po krátké první návštěvě v České republice v roce 2009 se Glenn rozhodne letos projet celou trasu na kole. O pochodech smrti ze začátku nenachází informace, přičítá to své neznalosti českého prostředí a jazyka. Vidí hlavně hroby a pomníky sovětských vojáků a považuje to za pozůstatek minulého režimu. Vyvádím ho z omylu a vysvětluji poměry padlých spojeneckých a sovětských vojáků v závěru války. I to, že v mnohých hrobech jsou často pohřbeny i oběti z pochodů smti a i ti, co utekli k partyzánům a padli v závěru války. Glenn postupně chápe, že pochody smrti jsou i v Evropě téma teprve objevované, po více než sedmdesáti letech. Především přiznává a zdůrazňuje, že si až tady naplno uvědomil, jak těžká pro nás v Evropě doba války byla.

Pamětníci promlouvají
Pondělí 28. 8. (Hradec Králové – Jičín – Sobotka – Mladá Boleslav) Ranní setkání v Sobotce s Josefem, který Glenna dnes na trase doprovodí. Josef, člen Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské Česká Lípa a Nový Bor, je rodákem z Dolního Bousova. Vyhledal pamětnici pochodů smrti paní Pickovou. Slyšíme od ní, jak stovky zajatců přicházely do Horního Bousova přenocovat, po několik dní. Sovětské zajatce nahnali do stodoly, jídlo sehnané od místních se jim lilo do koryt pro prasata. Další svědek pan Bulín, na konci války sedmnáctiletý, vypráví, co má dodnes před očima – sovětské zajatce v ubohém stavu, bez bot, jen hadry nebo sláma na nohou převázaná provázky, v otrhaných zbytcích uniforem. Nemocní, mnozí se nemohli hýbat, ani najíst se nemohli. Jak mohli jít zase dále a přežít, za dalšího bití strážemi, to bylo pro něj nepochopitelné. Pan Bulín poznal i dům, kde ubytovali Anglo-Američany – ti byli vždy od sovětských zajatců odděleni a měli se o poznání lépe. Také vyprávěl o tzv. národních hostech, Němcích prchajících v tu dobu na západ před frontou. Jak se jim dostávalo pomoci, jídla, noclehu, což byla pro místní povinnost. A zpět, často místo díků jen arogantní a povýšená odezva.

Příběh zajatce Ernesta Browna
Pátek 1. 9. (Všetaty – Kralupy nad Vltavou – Slaný) Předávám Glennovi zprávu a foto od pana Neséta z daleké severní Moravy. Ten neúnavně sbírá svědectví o pochodech smrti válečných zajatců již několik let. Znal od pamětnice a z kronik příběh Novozélanďana Ernesta Browna. Byl vězněn jako válečný zajatec v moravském Úsově. Zamiloval se do místní dívky a večer se nad úsovským zámkem často scházeli v lesíku. Německý strážce na něj před jednou ze schůzek čekal a zastřelil ho – za nedovolené opuštění tábora. Pan Nesét s paní knihovnicí Hamplovou z Úsova nacházejí na místním hřbitově náhrobní kámen s jeho jménem. Glennovi příbuzní na Novém Zélandu rychle informují dosud žijícího bratra Ernesta Allana, který je zprávou z daleké země v Evropě velmi dojat. Hledáme ještě, kde je Ernest pohřben. Jeho ostatky byly převezeny v roce 1947 do Prahy, zřejmě na některý ze hřbitovů spojeneckých vojáků.

Do míst válečného zajetí a smrti
Pátek 8. 9. (Jesenice – Bečov nad Teplou – Mariánské Lázně) Zatímco Glenn pokračuje dál Čechami na západ, navštěvujeme místa, odkud pochody smrti vycházely. Polské Lambinowice, kde je dnes muzeum a pietní území na místě bývalého Stalagu Lamsdorf. Expozice vás vtáhne do tehdejší hrůzné atmosféry fungování stalagu, jednoho z mnoha. V okolí tábora jsou rozlehlá pohřebiště – ještě z doby věznění zajatců před a během první světové války. Nekonečné Vojín G. W. Clark. S 18. plukem z Nového Zélandu se zapojil do bojů v severní Africe, kde byl při průlomu v Egyptě u Minqar Qaim v červnu 1942 zraněn a zajat. Od listopadu 1943 byl vězněm a nasazen na práci v zajateckém táboře v Novém Bohumíně. Od konce ledna 1945 na pochodu smrti, osvobozen počátkem května 1945 americkou armádou u Mnichova. FOTO - archiv G. CLARKA řady křížů – 7000 mrtvých, z poloviny ruských zajatců. Pak už bez křížů, jsou zde masové hroby z druhé světové války. Čtyřicet tisíc obětí Stalagu VIIIF pro sovětské zajatce (vězněni zde byli i polští a slovenští povstalci a italští zajatci). V tzv. britském táboře, asi 2 km vzdáleném Stalagu VIIIB pro zajatce ostatních národností, je počet obětí odhadován na 500 mrtvých. Zajatci umírali a jsou pohřbeni i v místech mnoha dalších pobočných táborů a provozů, kde vězni pracovali.

Konečně svoboda
Úterý 18. 9. (Weiden – Plattling – Mnichov) Když dopisuji tento článek, dojel už Glenn k Mnichovu, kde byl jeho otec osvobozen počátkem května 1945. Dojel do cíle cesty přes Weiden, kde byl za druhé světové války další z velkých stalagů. Projel Plattling, kde zajatce i místní zastihl nálet spojenců. Glenn ví mnohem víc o osudech svého otce a mnohých jiných na pochodech smrti. Viděl jména a hroby těch méně šťastných, co nepřežili. Návratu svého otce si váží o to víc. Má za sebou stejně jako on cestu, na kterou nikdy v životě nezapomene.