Poláci milují Jožina z Bažin i české filmy, Češi zase nadšeně objevují polský Balt, Krakov nebo Bělověžský prales. Že jsme se ale s Polskem právě před sto lety dostali do krvavého válečného střetu, to dnes ví málokdo. Takzvaná sedmidenní válka o Těšínsko z ledna 1919 přitom stále vzbuzuje vášně a historici z obou zemí ji líčí hodně odlišně.

Nad Těšínskými Beskydami hustě sněží a fouká ostrý vítr. Je 2. ledna 2019 a u turistického rozcestníku v obci Nýdek nedaleko polských hranic chvíli zvažuji, zda se v takové slotě vůbec pustit do hor.

Ale což, pro mě to bude jen výlet, nanejvýš prochladnu. Před sto lety by mi tady na Těšínsku šlo o kejhák. Češi v tomto regionu vedli s Poláky regulérní válku, která nakonec měla asi 150 obětí. Padlo zhruba padesát československých legionářů a sto polských vojáků.

Pane generále, odtáhněte

Proč vlastně boje vypukly? Kdyby Praha v lednu 1919 nevyhlásila Varšavě válku, možná by dnes Bohumín, Orlová, Karviná, Český Těšín a další města na severovýchodě republiky patřila Polsku.

Takzvané historické Těšínsko se rozkládá na území od dnešního Frýdku -Místku po polské město Bielsko-Biała. Tohle knížectví bylo do roku 1918 mnohasetletou součástí Koruny české, v raném středověku ale oblast náležela i Polsku. Ve východní části Těšínska převažovalo polské etnikum, na západě přibývalo Čechů, řadoví občané v celé oblasti se ale dorozumívali společným slezským nářečím – "po našymu".

Znovuzrozené Polsko i Československo se po první světové válce shodně považovaly za vítězné země, přátelství ale zabránil právě spor o Těšínsko, na které měly zálusk oba státy. Už koncem prosince 1918 jeho velkou část obsadila polská vojska, což si prezident T. G. Masaryk nenechal líbit a o dobytí ztraceného území rozhodl 23. prosince 1918. Rozkaz k přímému útoku z úst ministra obrany Václava Klofáče padl 19. ledna 1919, velením byl pověřen ostřílený generál Josef Šnejdárek. Ten se ještě pokusil o smír a na těšínském zámku se potkal s velícím polským generálem Franciszkem Latinikem, přičemž rozhovor si pečlivě zaznamenal:

Šnejdárek: "Pane generále, z pověření své vlády vás vyzývám, abyste opustil i s vojskem území Těšínského Slezska, které jste obsadil neprávem!"
Latinik: "Těšínsko nevyklidíme, a budeme se bránit do poslední kapky krve!"

Češi tedy vyrazili do krvavých bojů, které naštěstí probíhaly jen sedm dnů, proto se dnes střetu říká sedmidenní válka. Asi pětitisícový, početně i materiálnělépe vybavený český armádní sbor, rychle získal většinu Těšínska. Až k řece Visle, tedy k dnešnímu městu Bielsko-Biała. Následné úmluvy z Paříže a ze Spa ale rozdělily získané území na dvě části. Češi sice dosáhli svého, podařilo se jim udržet železniční spojení se Slovenskem (Košickobohumínskou dráhu), přesto jim bylo líto, že jim mezinárodní mírová konference nedala celé území, za něž prolili krev. Doposud celistvé Těšínsko bylo rozděleno mezi Československo a Polsko. Severnímu sousedu připadlo 1012 kilometrů čtverečních celkem s 139 630 obyvateli (z toho 61,1 % hovořících polsky, 1,4 % česky a 31,1 % německy). Československu připadlo 1270 kilometrů čtverečních historického Těšínska s 295 191 obyvateli (48,6 % hovořících polsky, 39,9 % česky a 11,3 % německy).

Uplynulo sto let. Polská ani česká strana vlastně neustoupily ze svých původních nároků. A nejcitelněji je to znát právě v národnostně smíšeném Těšínsku, kde má konflikt dodnes dvě verze. Polský učitel považuje za viníky války Čechy, český kantor to vidí naopak.

Kopec českých vlastenců

Český velitel operace Josef Šnejdárek má od roku 2012 památník na vrcholu hory Polední, kterou se právě chystám zdolat. Vítr zesiluje, moje stopy ve sněhu jsou v několika minutách zaváty čerstvým prašanem. Vztyčení Šnejdárkova pomníku vyvolalo u početné polské menšiny žijící na Těšínsku značné pobouření a kamenný památník je od té doby soustavně poškozován. Poláci považují českého generála za válečného zločince, jenž prý navzdory úmluvám o zajatcích nechával některé polské vojáky bez milosti zabíjet. Češi zase poukazují na obdobné krutosti páchané armádou řízenou z Varšavy. Obě strany sporu přitom tvrdí, že vedly "spravedlivou válku" proti okupantům.

A ačkoli svár možná rozjitřuje pouhá hrstka českých a polských nacionalistů, na lehkou váhu ho brát nelze. Z původně nicotných národnostních neshod a rozličných výkladů historie totiž vznikl nejeden ozbrojený střet i v nedávné evropské historii. Ten nejhorší asi v bývalé Jugoslávii, nacionální vášně otřásají dnešním Kosovem, Makedonií či Španělskem, o Donbase ani nemluvě.

To vše mi běží hlavou i při výstupu na vrch Polední, jenž leží vzdušnou čarou tři kilometry od polských hranic. V husté mlze mám ale trochu obavy, že památník nevědomky minu. Není to ale možné, na vrcholu hory mě zastaví nepřehlédnutelný "areál českého vlastenectví" či jak místo vybudované na jaře roku 2012 nazvat. Kopci vévodí "mohyla české státnosti", což hlásá kovová cedulka u kupy kamení. Na vysokém stožáru vlaje standarta České republiky a stojí zde i dřevěná tribuna pro táborové řečníky. A také památník, kvůli němuž jsem tu. Vysoká kamenná stéla věnovaná generálu Šnejdárkovi, u jejíž paty je položeno několik umělých květin.

Jak se nesmířit

Pamětní deska i reliéfní nápis na pomníku byly zničeny neznámými pachateli v prosinci 2012, pouhých padesát dnů po slavnostním odhalení. Od té doby visí na kamenné stéle jen provizorní kopie desky, která je terčem dalších útoků. Dnes nacházím Šnejdárkův portrét poškozený ostrými vrypy nože. Čáry tvoří hákový kříž, ačkoli Šnejdárek neměl s nacisty nic společného. Snažím se o nestrannost a haknkrajc v tomto případě chápu i coby obecný symbol okupace, obdobně se svastika používala třeba při sovětské okupaci Československa v roce 1968. Nějaký Polák asi vandalským a zkratkovitým způsobem vyjádřil, že válku z ledna 1919 považuje za okupační akt Československa vůči Polsku.

"Pokud jde o rok 1919, je nejvyšší čas ke společnému položení věnců a vzájemnému neobviňování. Američtí vojáci ve Vietnamu se dnes také dokážou podívat do očí místním lidem. Promiňme si navzájem," přeje si sice Zygmunt Branny z polského pěveckého sboru Collegium Canticorum působícího v Českém Těšíně, ale jde jen o zbožné přání. Češi si zatím na Těšínsku pokládají vlastní věnce. A Poláci u jiných hrobů zase svoje kytice.

Nechci mít problémy

Z kopce to jde snadněji, když se les promění v pole a přiblížím se k prvním domům v Nýdku, chci znát názor místních. Je to ožehavé téma, takže mluvit jsou ochotni jen při zachování anonymity. "Nechci mít problémy s polskými sousedy, kteří mě prohlásí za českou intrikářku," říká dvaatřicetiletá žena. Znova se ujistí, že ji nebudu jmenovat, a pak spustí: "Šnejdárek na ten kopec patří, něco o tom vím. Před sto lety to tady osvobodil." Navrhuji, že by vrch Polední měl zdobit spíše pomník česko-polské vzájemnosti, aby se hrany stoletého sporu obrousily. "S tím nesouhlasím," oponuje žena, "tady jsme přece v Česku, ne? Tak proč by tam na kopci mělo být něco polského. Stačí, že musíme snášet ty polské nápisy."

Dvojjazyčné označení ulic či úřadů v regionu totiž nemalá část zdejších Čechů nese nelibě. Souvisí to nejen s událostmi z ledna 1919, ale i s obsazením Těšínska polskou armádou v říjnu 1938, kdy Poláci vyháněli české sousedy z jejich domovů a často jim na sbalení poskytli jen pár hodin. A bohužel, tyto "sousedské" rozepře z minulosti se předávají z pokolení na pokolení.

Polská komunita z Nýdku a ze sousední Bystřice nad Olší má na generála Šnejdárka jasný názor. "Vrah, to dneska ví každý. Ale nikde nepište, že jsem vám to říkal," žádá jeden z mála oslovených Poláků, který je ochoten o tématu hovořit s česky mluvícím novinářem. Možná proto, že ztratil zábrany – z jeho úst cítím pivo i kořalku.

Ubití bajonety

Sto let po sedmidenní válce jako by boj pořád neskončil. V trafice v polském Cieszyně, jen kousek za hranicí, si kupuji časopis W sieci historii (V síti historie). A jak předpokládám, číslo je zčásti věnováno stému výročí střetu z ledna 1919. "Češi pronásledovali utíkající polské vojáky. Jeden se schoval v domě paní Wróblové, sto metrů od našeho domu. Češi ho vytáhli z baráku, dotáhli ke kostelu a tam ubili bajonety. U školy ležel další raněný voják. Prosil o smilování, že má ženu a děti. Také jeho ubili bajonety. Stejně jako dva polské vojáky ukryté ve stodole u Feberů," cituje časopis vzpomínky starousedlíka Andrzeje Raszky ze Stonavy na Karvinsku, který sedmidenní válku prožil na vlastní kůži.

K hromadnému hrobu dvaceti polských vojáků ve Stonavě posléze mířím i já. Na pečlivě udržovaném rovu leží stuha od polského minstra obrany, brzy se tu odehraje další výroční pietní akt. "Není to jen polský hrob. V posledních letech vnímám generační změny ve filozofii obyvatel obce směrem k akceptaci nevratných historických faktů," říká mi chvíli poté na stonavské radnici starosta Ondřej Feber. Hlavně mladí lidé prý v ubitých vidí především nevinné oběti, které nesmyslná válka připravila o život. Nezajímá je prý, zda bojovali za Čechy, nebo Poláky. To zní nadějně.

Je to paradox, ale zrovna o Stonavě v těchto dnech informují všechna média v republice, ve zdejším černouhelném Dole ČSM zahynulo 20. prosince třináct havířů. Na fasádě radnice si všimnu pamětní desky věnované místním rodákům, kteří se v roce 1938 stali polskými důstojníky. A kvůli tomu i oběťmi známého stalinského pogromu na polské oficíry v Katyni v roce 1940. Ne desce čtu i jméno Leon Feber. "To je váš příbuzný?" Ptám se starosty Febera. "Ano, strýc, letec v polské armádě. Jako tisíce dalších důstojníků byl zavražděn v roce 1940 příslušníky sovětské NKVD," vypráví starosta. Dějiny dvacátého století nechaly ve Stonavě i na celém Těšínsku hodně ran. Starosta se snaží dívat dopředu, leckdo v regionu ale myšlením uvázl na počátku dvacátého století, které bylo roznětkou národnostních konfl iktů v Evropě.

Až se sejdou v knize

Iniciátorem výstavby pomníku generálu Šnejdárkovi byla skupina nadšenců z Bystřice nad Olší, která našla podporu u pobočky Československé obce legionářské ve Frýdku-Místku. Památníkem byl nadšen hlavně její předseda Adolf Kaleta, veterán od Dunkerque, kde bojoval na straně československých legionářů z Velké Británie (zemřel loni v červenci).

Nástupcem Adolfa Kalety je osmašedesátiletý plukovník Petr Majer, bývalý voják Československé lidové armády, po roce 1989 přeškolený na stáži u bundeswehru. Nejen, že pečuje o Šnejdárkův pomník, ale začal i s organizováním takzvaných legiomaršů. "Škoda, že se nezúčastníte. Nejbližší legiomarš se koná právě ve výročních dnech česko-polské války, v sobotu 19. ledna," vítá mě Majer ve dveřích svého domu v Bystřici nad Olší. Mládenci v dobových legionářských uniformách ten den vystoupí na vrch Polední a spustí vlastenecké projevy.

I Majera se ptám, zda by nebylo lepší vztyčit na kopci raději nějaký pomník českopolského usmíření. Nečekám kladnou odpověď. "Nejdříve musíme důkladně a nestranně popsat, co se tady kolem roku 1919 vůbec stalo. Zdokumentovat osudy jednotlivých účastníků sporu," říká Majer, jenž je i kronikářem Bystřice nad Olší. Ve svých zápiscích ale líčí výhradně osudy českých obětí polských zbraní. Polští historikové zase pátrají po příbězích účastníků války polské národnosti. Česko -polská válka z roku 1919 se tak stane minulostí, až se mrtví z obou stran sejdou v jedné knize.

Sto let stará msta

Zatím obě strany konfliktu provádějí vlastní výzkum. "Podařilo se mi třeba zdokumentovat příběh zřejmě poslední oběti sedmidenní války, která byla úkladně zabita až dlouho po skončení otevřených bojů. Ale patří k téhle válce," vypráví Majer. Tou obětí je voják mezinárodní delimitační komise Klement Šťastný, který v listopadu 1920 vytyčoval na hoře Čantoryje konečnou česko-polskou hranici.

"Stalo se to 11. listopadu 1920, když na hranici přitáhla polská bojůvka asi osmnácti mladých mužů. Šťastný byl ubit holemi a poté zastřelen," zjistil Majer. V archivu nedávno našel i svědectví jeho kolegy z delimitační komise, který útok přežil: "Leže stále na zemi slyšel jsem pak ještě z povzdáli třesk asi 3 ran z revolveru za sebou, načež nářek vojína Šťastného, jejž lotři asi dobíjeli a jenž byl nalezen teprve druhého dne mrtev. Resp. slyšel jsem nářek Šťastného již před střelnými ranami. Šťastný byl totiž od nás trochu vzdálen směrem k vrchu Čantoryje, ježto nesl naše přístroje."

Bystřický kronikář Majer proto v roce 2015 vztyčil na Čantoryji dřevěný kříž, který měl zavražděného vojína Šťastného pietně připomínat. "Bohužel, nenávist trvá skoro sto let. Dřevěný kříž byl celkem třikrát zničen. V roce 2017 jsme ho nahradili kovovým, i ten byl zničen, včetně nosné kolejnice."

Kdy to skončí…

Jak už bylo řečeno, i kamenná stéla na vrchu Polední byla zničena záhy po vztyčení v roce 2012. A také potřísněna rudou barvou. Protože mám na Těšínsku řadu přátel mezi Čechy i Poláky, bezprostředně po vandalském činu jsem se na Šnejdárka zeptal publicisty Jacka Sikory z menšinového obdeníku Głos Ludu, který vydává polská komunita z Těšínska. "Generál Šnejdárek si v bojích se špatně ozbrojenými Poláky počínal velmi krutě. Ve Stonavě u Karviné dal drasticky popravit dvacet mladých zajatců, Češi je ubili pažbami a bajonety," slyšel jsem tehdy vůbec poprvé o odvrácené tváři českého tažení.

Sikora dnes pracuje v polském vysílání Českého rozhlasu a názor nezměnil. Stejně jako Józef Szymeczek, zástupce předsedy Kongresu Poláků, jenž je vrcholným orgánem polské menšiny v České republice a sídlí v Českém Těšíně. "Několik nacionalistů postavením pomníku generálu Šnejdárkovi ničí dlouholetou a úspěšnou snahu o dobré soužití Čechů a Poláků na Těšínsku," lituje Szymeczek. Pomník podle něho možná ani nezničili a neničí místní Poláci. "Nějaké horké hlavy spíše navádějí pravicové nacionalisty z Polska," uvažuje.

Je to začarovaný kruh. A oběma stranám schází více vstřícnosti. "Poláci nám dělají takové schválnosti, že se z toho jednou zblázním. Chci se odsud odstěhovat pryč. Když Češi sázejí lípu, schválně si ve stejnou hodinu udělají vlastní akci," rozčiluje se manželka kronikáře Petra Majera. "Pšššt, to chce čas," uklidňuje ji muž.

Národnostní soužití je křehkou nádobou. Všude na světě. I na Těšínsku. "Kdy to skončí?" ptám se tedy Majera. "Ono to asi hned tak neskončí," pokrčí rameny.

---

Boje o Slovensko (1918–1920)

Čechoslováci po vzniku republiky nebojovali o území jen s Poláky, ale i s Maďary. Když byl 28. října 1918 vyhlášen samostatný československý stát, jeho součástí se mělo stát i území Slovenska (tehdy Horních Uher). To ale dosud náleželo Maďarsku a Praha si Slovensko musela vybojovat. Obsazování Horních Uher se do konce roku zúčastnilo deset pěších praporů, čtyři dělostřelecké baterie, jezdecká eskadrona a obrněný vlak (7800 střelců a 200 jezdců). Velké boje vedli Češi třeba o Trnavu, kterou museli kvůli úporné obraně Maďarů dobýt vícekrát. Do konce ledna 1919 se sice podařilo obsadit většinu Slovenska, situaci ale následně zkomplikovalo bolševické povstání v Maďarsku a vytvoření takzvané Maďarské republiky rad, která zasahovala i na východní Slovensko. Na sklonku května 1919 byl boji s bolševiky pověřen generál Josef Šnejdárek, jenž uspěl už ve válce o Těšínsko. Maďarskou republiku rad se nicméně podařilo porazit až v březnu 1920 v součinnosti s rumunskou armádou. V bojích o Slovensko padlo podle různých pramenů 450 až 1500 československých vojáků. Mír s Maďarskem a přesné vytyčení československo-maďarské hranice umožnila až Trianonská smlouva z června 1920.