HOVORY S KARLEM ČAPKEM O NELEHKÉM ŽIVOTĚ ZAČÍNAJÍCÍHO DRAMATIKA

Na fakultě nám dávali za vzor jistého západoněmeckého levicového novináře, podrývajícího kapitalismus třeba tím, že sfáral v převleku za horníka a napsal reportáž o tom, v jak nelidských podmínkách vykořisťovaní nebožáci pracují. Rozhodl jsem se nasadit žurnalistickou kůži se stejným entuziasmem. Po deseti letech psaní do šuplete mi jedno z pražských divadel přijalo hru a já měl možnost ponořit se do míst, která Karel Čapek popisuje ve své osmdesát let staré lamentaci JAK SE DĚLÁ DIVADLO. Zkoumaje uzavřený svět Thálie zevnitř, šokovalo mě, že se od té doby na strašlivém osudu začínajícího autora nezměnilo zhola nic.

Například stále platí, že se autor, když mu vezmou v divadle kus a je nanejvýš pravděpodobné, že se po letech mučivé frustrace stane hraným dramatikem, začne chovat jako dítě, jemuž matka sdělí, že jestli bude chodit s košem, dostane k Vánocům tříkolku. Odkývá všechno. Kdyby dramaturgyně divadla podmínila přijetí hry tím, že se hra nebude jmenovat Výjimečný stav, ale Černá hora podle pivovaru, který vypomůže s rozpočtem, odsouhlasím to a nějak si to zdůvodním. Kdo by to byl řekl, že Forrestova bonboniéra mého splněného přání bude barák pod Nuselským mostem, kolem níž jsem s mámou jako kluk jezdil neděli co neděli k babičce na oběd. Tehdy byla Fidlovačka dlouhodobě zavřená, v dezolátním stavu, zbyl na ní jenom poslední plakát na Gogolovu Ženitbu. Teď na něm visí, páni, billboard s mým jménem. Dělám si selfíčko pro maminku.

Pollockovo plátno

Výjimečný stav je o opravdu nepříjemném člověku, rozhlasovém zpravodaji, jenž má pocit, že sežral všechnu moudrost světa a řemeslo že má v malíčku. Jeho Achillovou patou je chorobná žárlivost. A ta ho doběhne! Stižen podezřením opustí Kambur, kde působí jako zpravodaj ČR, aby provedl na otočku doma kontrolu, která, jak on říká, "má původní podezření pouze potvrdit". Jenže v okamžiku, když Martu vskutku přistihne s neznámým mužem v ložnici, započne v Kamburu revoluce. Otázka stojí: kam dřív? Lze se v kuchyni nuselského bytu tvářit, že stojím v epicentru kamburského dění? A jak dlouho lze takovou mystifikaci provádět, máte-li v ložnici zamčené dva nevěrníky?

Z výchozí situace je zjevné, že jsem pro hlavní roli snil o brutálním týpkovi ráže Ondřeje Vetchého, který když vtrhne na pódium (pardon, jeviště) a příslušně se u toho tváří, jste ochotni mu okamžitě odevzdat peněženku. Režisér Tomáš Svoboda, jenž mou hru Na Fidlovačce prosadil, se vytasil s Josefem Poláškem, což je z gruntu hodný člověk a manžel půvabné varhanice, jenž snad každému utkvěl v reklamě, v níž společně s dcerkou krade vánoční smrček a přehlédne divočáka. Tak tohle má být můj Karel Beran? Zapochyboval jsem, přišel mi příliš hodný! Je to výborný herec, naléhal Tomáš.

Zpětně se ukázalo, že měl naprostou pravdu! Potíž vyvstala u dalších rolí. Pokud se domníváte, že máte hodně práce, nechte si vyprávět o životě českých herců. Jejich diáře připomínají Pollockovo plátno, přetékají názvy her, termíny dabingů a nekonečných seriálů. Kromě Pepy musely být postavy alternované, protože český herec s posledním úderem zkoušky spěchá na vlak do Bohumína, kde večer hraje, aby se pak nočním vlakem vracel zpět do Prahy – do toho dabing, televize. Je vyloučeno, aby měl režisér herce jen pro sebe celé dva měsíce zkoušek.

Nečekanou svízel představovalo obsazení tří menších rolí. Došli lidi. Taky který herec by chtěl dvě hodiny sedět na divadelním baru a v poslední scéně vyběhnout na jeviště a zakřičet: "Máte doma pana Berana?" Nakonec všechny úlohy excelentně obsáhla Eliška Nezvalová.

Žárlivec a koza

Přicházím na první čtenou zkoušku, o níž Čapek tvrdí, že bývá jedním slovem zdrcující. Má anabaze začne hned na vrátnici, kde mě vrátný donutí se zapsat a pak mi řekne, že mu připomínám Radima Uzla. Takto ponížen bloudím zcela dezorientován zákulisím, netuše, zda tím motocyklem zaparkovaným pod schodištěm někdo přijel, anebo jestli je to rekvizita.

Ve zkušebně se seznamuji s ansámblem. Všichni mě ujišťují, že se u čtení náramně bavili, a zdůrazňují, jak vzrušující je zkoušet pod dohledem živého autora. Pýcha předchází pád. Čteme hru. Já za Tomáše, který ten den dostal zánět okostice, deklamuji scénické poznámky s přehnaným patosem, snad abych zdůraznil, že v mém příběhu půjde o všechno: o život, o čest, o smrt. Vůbec to nepomáhá. Dialogy vycházející z úst esemeskujících a jablko chroupajících herců mi přijdou nelidsky toporné a trapné. Nikdo se nesměje. Logicky. Režiséra to v tu chvíli na zubařském křesle nemůže bolet víc. Scénograf vítězoslavně přináší ukázat návrh scény založené na tom, že zdi bytu, kde se příběh odehrává, jsou průhledné a průchozí.

Dojde mi, že sugestivní scéna, kdy můj hrdina přednáší silný monolog pod plakátem čečenského bojovníka, visícím na stěně, přijde vniveč. Plakát není kam pověsit. Další ránu mi zasadí rekvizitář. Prý je vyloučeno, aby Karel vztekle mrštil mobilem o zeď, protože by těch telefonů musel mít jako repríz. Slibuju, že už to nikdy neudělám. Během dalších zkoušek seznávám, že čas je vskutku relativní.

Nikdo mi nevysvětlil, proč se, jakmile herci začnou hrát můj text, vleče ještě pomaleji, než když Slavia drží zuby nehty dvě minuty před koncem utkání jednobrankový náskok. Peru se s nezvladatelnou touhou vtrhnout na jeviště, vyrvat Martě (v postavě se střídá Jitka s Ladou a je pozoruhodné, jak nezištně si tyhle dvě báječné herečky navzájem pomáhají a vyměňují si nápady) text z ruky a seškrtat všechny ty nemožné repliky, které tam ještě zbyly. Navíc, jako zvíře cítící pach krve mě Pepa při každé návštěvě dobíjí nemilosrdnými žerty, jež patří zřejmě k divadlu jako vůně líčidel: "Vlastně, cos tu nebyl, tak jsme to přejmenovali. Bude se to jmenovat Žárlivec a koza." Anebo: "O jaké scéně se zastřihávačem vousů mluvíš? Ta už tam přece není…" Rezignovaně pozoruji Tomáše, sledujícího z prázdného hlediště počínání herců, a je mi jasné, že musí co nevidět prozřít a vykřiknout, že tohle všechno byl strašný omyl, že to bude kapitální průšvih, pojďme to stornovat, dřív než bude pozdě. Po očku koukám na osvětlovače a dal bych láhev möetu za to, kdyby se během zkoušení alespoň jednou pousmáli.

Bude se střílet!

A pak jednoho dne někdy koncem roku vstoupím do divadla a cítím, že se kolos probudil: v rekvizitárně natírají zlatěnkou Zlatý mikrofon, ze zavřené kanceláře slyším klapot šicího stroje, inspicient slavnostně přináší z obchodu nový mixér, který bude v Karlově kuchyni simulovat zvuk revoluce v africkém Kamburu. Inscenace získala svou papírovou bednu, kam se musejí vracet všechny rekvizity.

Jako přijatý divadelní autor se začínám cítit ve chvíli, kdy můj účet na divadelním baru překročí tisíc korun a paní Jana si mě zapamatuje jménem. Divadlo mi pomalu přirůstá k srdci. Když o pauzách klábosím s herci (obyčejně se jim na tajnačku snažím podsunout nějaký svůj režijní nápad), cítím, že mě vzali mezi sebe. Obvyklá ostražitost, s níž herci novináře (a já novinář pořád jsem) častují, je ta tam a namísto autoritativního "pošlete mi to k autorizaci" je to samé Mildo sem, Mildo tam, a jak se ti líbí ta sukně, co bude mít na sobě Marta? Je mi, jako kdyby mě opožděně přijali do Skauta.

Jenomže on nás ten humor přejde. Nastal čas generální zkoušky a Čapek je znovu bystrozraký, když píše, že "generální zkouška je generální přehlídkou toho, co ještě chybí", a taky, že ansámbl před generálkou obyčejně lehne popelem. O rýmičce to tentokrát není.

Necelý týden před premiérou přichází do divadla Tomáš a uhýbá přede mnou pohledem. Tuším, že to konečně odpískal, blamáž, kterou si on, držitel několika mezinárodních cen za režii, samozřejmě nemůže dovolit. Chápu ho a sahám pro kabát. "Pepa si zlomil ruku. Spadl ze srázu cestou z jakési oslavy narozenin." "Cože?! Takže… balíme?" "Kdepák, on to dá," máchne rukou zkušeně Tomáš.

Pokouším sám sebe uchlácholit. Třeba má jenom zlomené zápěstí, které schová zručný kostymér do rukavice. A pak se objeví Pepa. Má provinilý výraz, ruku na pásce a sádru až ke krku.Pokládám hlavu do dlaní jako Karel (Čapek), jenž popisuje autora, kterak se sebere a letí do divadelní kanceláře: že prý není možno, aby pozítří byla premiéra, že se to rozhodně musí odložit a podobně. Ale to je přece nesmysl, řeknu nahlas, dvě hodiny jako Karel Beran neslezeš z jeviště, máš tam sexuální artistiku, tanec na stole, střelbu, rvačku, to nedokážeš.

Nikdo mi nevěnuje pozornost. Začíná mi docházet, že srdce divadla by se zastavilo, leda kdyby přinesli rakev. A troufám si tvrdit, že i to by se Tomáš snažil nějak režijně zaonačit. Životaschopnost tyátru je obdivuhodná. Když už se zdá, že nejhorší máme za sebou, zavolá si mě rejža po generálce na kobereček: "To vůbec nedává smysl. Ten konec musíme kompletně předělat, jinak divák vůbec nepochopí, jestli Karel umřel, nebo ne." Dělá si legraci? Za tři dny je premiéra. Jenže pak ukáže Tomáš svou velikost a vytasí boží trik. Přikáže nasvítit sprchový kout v rohu scény a zafl ákat ho krví.

"A vy," řekne rekvizitářce Evě, "na repliku Paní Kárná, Karel zemřel vystřelíte..." Eva se ničemu nediví a nabije zbraň. Po prvním pokusu režisér zjevně není spokojen a křičí na sprcháč: "Evo, přidejte! Zkuste si ve sprše prostřelit hlavu, to přece není pár kapek." Po generálce bloudím prázdnou dekorací, kterou rozebírají kulisáci. Cítím se dokonale sám, "neboť autor", řečeno s Čapkem, "jako jediný uprostřed všeho, co se tu rozpoutává, není předmětem shonů ani kraválů; jeho fyzická osobnost není tu osvětlována refl ektory, to je jeho osud".

Premiéra

Podle spisovatele je premiéra výrazem zoufalého rozhodnutí nechat věc konečně běžet samu o sobě. Rozhodl jsem se podle toho zachovat a vyrazil do divadla alibisticky v černé, protože ji lze vydávat za slavnost i pohřeb. Klesám po Nuselských schodech z bezpečné výšiny vinohradské a opakuju si rituály, jež jsem – jak jinak – vyčetl z Čapka. Že se herci před premiérou neříká "Zlom vaz", nýbrž "Čert tě vem", kopne se do pozadí a pořádně se poplive. Jenomže když já mám tak nějak vyschlo v ústech. V kapse mám zlomvazky, drobné dárečky vážící se ke hře. Koupil jsem dvacet přívěsků na klíče ve tvaru mikrofonu. Maluju si, že až se po letech potkají dva herci se stejnou klíčenkou, zamáčknou slzu při vzpomínce na ten sukces. Ale jistý si tím nejsem.

Když dojdu k divadlu, vzpomenu si, jak jsem tudy přicházel na "první čtenou". Dnes tu podle všeho jdu naposled. Mísí se ve mně nostalgie a strach. Pro všechny případy uzavírám na baru u paní Jany účet, který narostl do solidních rozměrů – to kdybych měl po premiéře napilno do zapomnění. Soubor se snaží navzájem se mile překvapit. Lukáš Rous z druhého obsazení, který hraje Araba, připravil stylově hummus, já mu na oplátku dávám stříbrný mikrofon. Vypadá pohnutě. Inspicientka Lucka ze svého kapitánského můstku oznamuje čtvrt hodiny do začátku. Tomáš mi oznamuje, že to v sále nedá. Vypráví, že když má premiéru v centru města, věda přesně, jak dlouhé je představení, udělá si procházku přes Pražský hrad a dostaví se až na děkovačku. Tentokrát zůstane v klubu a bude poslouchat z reproduktoru. Já to nevydržím a vplížím se nepozorovaně do hlediště.

Čapek tvrdí, že na premiéru chodí zvláštní odrůda lidí z neuvědomělé a zvrhlé krutosti. Mně je jich líto. Tak hezky se oblékli a jsou tak natěšení, dychtiví příběhu. Pošetilci, teď budou dvě hodiny poslouchat všechny ty utahané dialogy, které měly zůstat pouze v mé hlavě.

Pepa začne odříkávat první repliku. Stroj se rozjel a již nelze zastavit. Když zazní první smích, jsem překvapený jako Jodie Fosterová ve filmu Kontakt, jakmile zachytí signály mimozemské civilizace. Když pak ve finále Karel ve sprchovém koutě sáhne po zbrani, cítím se zcela vyčerpán. Mám pocit, že pochopení pro můj opus jsem z publika doloval dvě hodiny celým svým tělem. Takhle se musí cítit člověk, jenž právě vyfáral z divadla. Je konec. S Tomášem mám sraz v kapse, což je místo vedle jeviště, odkud se máme jít po třetí oponě uklonit. Číslovka tři mi přijde zpupně vysoká. Ale lidi tleskají a my vstoupíme do arény. Cítím náhle zvláštní pospolitost s partou, s níž stojím v jedné řadě a se kterou jsem strávil čtvrt roku bezvadného dobrodružství.

I proto, že na to nejsem sám, seberu odvahu, otevřu dveře do foyeru a vejdu mezi lid. Plácá mě po zádech, ale já jsem rozený empatik a z očí a řeči těla přesně poznám, kdo to myslí upřímně a kdo by ten závěr předělal, protože ztrácí tempo. Načež ke mně přistoupí neznámý muž a řekne mi:
"Je to skvělé, příteli, jenom ten jeden obraz bych vyškrtl." "Který?" zajímá mě. "Kterýkoli," řekne. Zasměju se. Ten bonmot určitě zná ze závěru Čapkova žalozpěvu a teď si ze mě dělá legraci.

Jenže pak mi ztuhne úsměv.
Co když ho nezná?