Neznámý patrně starou ženu škrtil, když ležela na zádech. Pak ji už mrtvou posadil, aby to vypadalo, že spí. Bylo neuvěřitelné, že si vraždy nikdo nevšiml.

Cítíte se bezpečně ve vlaku plném cestujících? Tenhle pocit jistoty může být zcela falešný, zejména pokud jste starší a nepříliš zdatní. Přestože ani náš pachatel rozhodně nenastoupil do vlakové soupravy s úmyslem vraždit...

Zhruba pět minut před půlnocí přisupěl 25. září 1975 na čtvrté nástupiště pražského hlavního nádraží rychlík R-608 z Bohumína a z vagonů se vyhrnuly zástupy pasažérů. Jak rychle se vysypaly, tak rychle zmizely, každý chtěl stihnout svoji tramvaj anebo poslední vlak zbrusu nové první trasy metra. Vyprázdněný vlak procházela průvodčí, aby zkontrolovala, zda všichni vystoupili – občas někdo usne, no, znáte to. V pátém kupé prvního vagonu zaznamenala klímající ženu u okna, ukrytou za visícím kabátem. Houkla na ni: "Paní, vystupovat!" a spěchala dál do dalších vagonů.

Mrtvola v kupé

Do rychlíku nastoupila úklidová četa. Uklízečka v pátém kupé rozsvítila a přistoupila blíž ke spící bělovlasé ženě. "Paní, vstávejte! Praha! Konečná!" Pokusila se jí zatřást ramenem, ale zjistila, že paní už z vlaku po svých nevystoupí. Byla mrtvá. Vedoucí vlakové čety zalarmoval sanitku a přivolal policistu z oddělení na hlavním nádraží. Lékařka ze záchranky si pak vzala muže zákona stranou a sdělila, že tělo staré ženy nese stopy násilí. Policista nechal kupé zamknout a zavolal mordpartu. Je-li vyšetřování vraždy bojem s časem, tak tady to vypadalo skoro beznadějně.

Cestující byli už dávno fuč, a tak se muselo vycházet z toho, co se našlo v kupé. Vypadalo to, že se ženě nic neztratilo, v kabelce vedle sebe měla jak občanský průkaz na jméno Anežka Kozderková, bytem v Bohumíně, ročník 1899, tak peněženku se skromným obnosem a režijní jízdenkou, na rukou měla i staré hodinky.

U nohou měla vyzuté boty na přezku, nad ní na polici ležela černá plátěná taška s rezervním ošacením a na sedadle vedle pohozená zelená pletená vesta. Že se v kupé odehrálo něco hrozného, o tom svědčila až bližší prohlídka těla a sedadel. Mrtvá měla podlitiny na krku a hrudníku, krvácela z uší, smrt podle lékaře nastala asi před třemi hodinami, tedy kolem deváté večer. Ve štěrbině protější lavice se našla její zubní protéza a jedna z jejích zlatých náušnic, neznámý patrně oběť škrtil, když ležela na zádech. A pak ji už mrtvou posadil, aby to vypadalo, že spí. Záclonky v okně i ve dveřích do kupé byly roztažené. Bylo neuvěřitelné, že si vraždy nikdo nevšiml, ale vrahovi přálo jeho pochybné štěstí. Zatím. Na podlaze zůstaly otisky podrážek se zoubkovitým vzorem, ale ty tu mohl zanechat kdokoli, a stejně málo upotřebitelné byly i stovky otisků prstů.

Přihlaste se!

Paní Kozderková nastoupila v Bohumíně, a byl-li časový odhad vraždy správný, musela přijít o život někde mezi stanicemi Česká Třebová a Choceň. Průvodčí, kterou vyšetřovatelé vytáhli z postele, se na důchodkyni upamatovala. Lístek jí štípala v Zábřehu na Moravě, v kupé seděla se starším mužem, mladší ženou a chlapcem, ti ovšem společně vystoupili už za Olomoucí, snad v Zábřehu, pak už měl průvodčí za to, že v kupé seděla sama.To byla dost slabá vodítka na to, že ve vlaku cestovaly stovky lidí včetně mladíků vracejících se bujaře z dvouleté základní vojenské služby. Ti popíjeli vesměs už před nástupem do vlaku, takže v rychlíku bylo hlučno a veselo.

Z Bohumína přišlo vysvětlení, kam to vlastně Anežka Kozderková, vdova po železničáři, s režijní jízdenkou cestovala. Jezdívala pravidelně do Nebočad u Děčína, kde měla domek a přátele, měla tedy v Praze přestupovat. Ze zjištěného vyšetřovatelé usoudili, že jediným možným způsobem, jak získat svědky, je uveřejnit výzvu v rozhlase, televizi a tisku, aby se přihlásili cestující z inkriminovaného rychlíku, což se také už v pátek 26. září a v sobotních botních vydáních novin stalo, včetně podobenky zavražděné. Mezi prvními se přihlásili Žloudkovi, otec, dcera a její desetiletý syn, kteří seděli s paní Kozderkovou v kupé až do České Třebové, jeli z Valašského Meziříčí za příbuznými. Uvedli, že stará paní měla dobrou náladu, ještě jim zamávala na rozloučenou. Z míry ji nevyváděli ani rozveselení vojáci, vracející se do civilu, pobíhající po chodbě.

Až do Prahy sama

Po Žloudkových se rychle hlásili další a další cestující, byla to úplná záplava. Ukázalo se, že rychlík vezl v různých fázích trasy Bohumín–Praha přes šest set cestujících! Vyšetřovatelé měli přirozeně zájem zejména o ty z prvního vagonu, na jehož půdorysu si nakreslili schéma, kdo kde seděl, kdy kam šel, kdy nastoupil a kdy vystoupil. Na první pohled to vypadá jednoduše, ale k hotovému obrázku museli přibrat i kolegy z krajských vyšetřovaček a i potom celkový obraz vyvstal až po třech týdnech. Ukázalo se mimo jiné, že v kupé cestovala paní Kozderková až do Prahy sama, kromě vraha si k ní už nikdo nepřisedl.

Jako poslední byli vyslýcháni mladí muži z Chebu, kteří se vraceli z vojny v Přerově a v Praze přestupovali. Samozřejmě pili před nastoupením do vlaku i potom uvnitř, ale i tak se podařilo o jejich pohybu vagonem, kdy se přirozeně trousili na toaletu, na vzduch či na cigáro, udělat obstojný obrázek. Ukázalo se, že z vojáků ve vagonu se nepřihlásil jediný, jehož jméno při výsleších padlo, jistý Zdeněk Vacín, který v Praze přesedal na osobák do Rokycan. I on dost pil, častěji než jiní postával na chodbičce u otevřeného okna – a zrovna před kupé číslo 5. A když si tam za Třebovou přišel jeden spolubojovník zakouřit, viděl, že Zdeněk sedí v kupé u dveří a spí.

Hloupý vtip

Po téhle informaci měli kriminalisté pádný důvod se o jedenadvacetiletého Zdeňka Vacína, desátníka v záloze, zajímat. První informace říkaly, že pracuje jako tavič v rokycanských železárnách, žije v domku s matkou a nevlastním otcem, jde o rodinu s bezvadnou pověstí a čistým rejstříkem. Otrlý kriminálník by patrně vydržel vzdorovat u výslechu déle, ale naivní mladík neměl proti mordpartě nejmenší šanci. Stačilo dvacet minut a už z něho lezlo doznání.

Bylo to vlastně jednoduché, až banální, a kdyby šlo na lavici obžalovaných posadit alkohol, šel by sedět ten, respektive těch šest piv, půl láhve rumu a víno, které měl už ve vlaku za Třebovou v sobě. Jinak by ho rozhodně nenapadl ten blbý vtip sahat dřímající staré babce pod sukni, a když se probudila a začala se bránit, tak ji rovnou "uklidňovat" škrcením. Zděsil se, když najednou ležela bez hnutí, pak ji honem narafičil k oknu, aby to vypadalo, že spí, a sám si sedl ke dveřím předstírajíc spánek, když se blížil kamarád s cigaretou, aby se pak za pár minut vrátil do svého kupé.
Už si začínal myslet, že na něho nepřijdou, když si pro něho přišli – po pětadvaceti dnech intenzivního pátrání. Pak už to šlo rychle. Zdeněk Vacín dostal třináct let. Záhy bylo jasné, že ta paní už z vlaku po svých nevystoupí. Kdyby šlo obžalovat alkohol, šlo by sedět těch šest piv, víno a rum.

ZDENĚK VACÍN Případ z roku 1975 Narozen: 24. 2. 1954 Vzdělání: vyučený hutník Zločin: vražda Místo: rychlík Způsob: škrcení Trest: 13 let odnětí svobody