ČR - Monografie LAŠSKO-EVROPSKÝ BÁSNÍK ÓNDRA LYSOHORSKY (ATUT – Wroclawskie Wydawnictwo Oswiatove, Wroclav 2016, 221 s. většího formátu – B5 – a drobného písma – borgis, poznámky petitem – a 7 s. obrazové přílohy) je patrně nejpracnější kniha, kterou Libor Martinek dosud napsal. Neboť Lysohorsky byl nejen autentický básník, kterého českým čtenářům objevil a zjednal jim k němu nemalý respekt F. X. Šalda, ale i problematický lingvista a ještě problematičtější politik.

Na rozdíl od Čech a Moravy se však i jako básník prosazoval obtížně ve Slezsku. Tam jako rodák z německo-české rodiny v poněmčelém Frýdku, kde studoval na německém gymnáziu a jen krátce na českém (pak zas na německém v Bohumíně a nakonec v Ostravě, kde také maturoval) a jako absolvent pražské německé univerzity, byť s trvalým zájmem o českou kulturu a poezii, nebudil u česky smýšlejících a píšících literátů ve Slezsku sympatie. Vždyť nejen psal laštinou, ale i usiloval o její kodifikaci a uznání lašského národa. Což mu znemožnilo jak vysokoškolskou, tak diplomatickou kariéru, pro niž byl vybaven mimořádnou znalostí jazykovou, ale také zkomplikovalo jeho vztahy s českou komunistickou levicí, zejména za války v SSSR a po ní. Jeho dopis Stalinovi, na něhož se ve věci lašského národa obrátil o radu, byl i oficiálně dezinterpretován jako memorandum požadující vznik lašského státu.

Uchýlil se na Slovensko, kde působil jako středoškolský profesor už po většinu třicátých let, ale ani tam nedošel plného uznání (docentem se stal až těsně před odchodem do invalidního důchodu). A protože v Československu nesměl publikovat verše v lašském originále, básně nadále intenzivně psal německy. To mu paradoxně umožnilo prosadit se v Evropě, kde vyšla konečně – až rok před jeho smrtí 1989 – také téměř všecka jeho Lašsko poezyja (1988) a německý překlad všech jeho lašských básní Lachische poesie (1989).

Podle jeho ženy neemigroval (ač by zejména v NSR snadno našel uplatnění na některé univerzitě), protože by nemohl zajíždět na své milované rodné Lašsko a navíc přilnul k Bratislavě. Napsat českou monografii o Lysohorském znamenalo nejen zhodnotit jeho především lašsky psanou poezii a probrat se boji o ni, ale také vypsat historii básníkova úsilí lingvistického, rozeznat milníky jeho domácí i zahraniční recepce a prodrat se obrovskou literaturou o autorovi, jeho díle a politických osudech.

Že je Lysohorsky pozoruhodný básník, nemusel Martinek prokazovat, už FXŠ v něm viděl "opravdového básníka hodného pozoru", jeho velikost rozpoznali Hora, Eisner a Závada – a Petr Bezruč, za jehož pokračovatele se Lysohorský troufale prohlásil, v listopadu 1956 napsal o něm: "Je pravý básník, slezská duše…" a "zůstává nepochopen, jako před 58 lety zůstal nepochopen v Praze jistý P. B." O respektu k poezii lašského barda nepřímo svědčí i to, že ji překládaly velké básnické osobnosti, do ruštiny např. Cvětajevová a Pasternak.

Martinkova zásluha je už v tom, že ve své knize zpřístupňuje rozhodující výtěžky bádání jiných, utopené v těžko dostupných publikacích typu Práce a studia Muzea Beskyd (2005), časopisech pošetile vyřazovaných z knihoven nebo u nás těžko dostupných (např. slovenský Romboid neodbírají ani všecky české vědecké knihovny).

Monografie však není jen shrnutím dosavadních poznatků, ale je i jejich prohloubením, zvláště v kapitolách o poetice, metaforice, symbolech a motivech OL; kritik nad jiné orientovaný ve složitých dějinách poezie slovanských národů, prof. Ivo Pospíšil, napsal, že dílo OL je Martinkem "kompetentně interpretované".

Martinkova monografie je autorovou prací nejen asi nejpracnější, ale i nejvlastnější. Ani záplava předešlé literatury o básníkovi a snílkovi o uznání lašského jazyka a národa, s níž by se badatelé často spokojili, nezabránila mu, aby pátral po rozptýlené korespondenci a aby si poznatky ověřoval ještě i v rozhovorech a dopisy pamětníkům. Přitom v knize je mnoho stránek a odstavců, které podstatně a objevně přispívají k poznání a pochopení i jiných osobností, událostí a situací, například básníka Jiřího Veselského a poměrů v literární Ostravě padesátých let; právě on zřejmě seznámil s poezií ÓL Milana Kunderu, který průkopnicky zařadil v lašském originále jeho rozsáhlou báseň Moja odpowědž do Básnického almanachu 1959, a prolomil tak aspoň pro jednou tabu, zásadu tolerovat z tohoto básníka jen překlady do češtiny. Po listopadu 1989 se Veselský jako předseda redakční rady Hosta zasloužil o zvýšenou pozornost pro Lysohorského a v mnohém inicioval rozmach bádání o něm. Martinek právem často Veselského cituje, opírá se o výsledky jeho úsilí, a tím zároveň dokládá význam Veselského díla esejistického.