DÁRCE KRVE A HEREC KOMPARSU RICHARD SOPUCH MÁ RÁD VÝZVY. TA JEHO POSLEDNÍ VEDLA K VYTVOŘENÍ ČESKÉHO REKORDU. JEHO DRŽITEL ŘÍKÁ:

Pro někoho možná bláznivý nápad, pro jiného výzva s vidinou adrenalinového dobrodružství, jehož vývoj nemůže ovlivnit. O snaze překonat český rekord v počtu ujetých kilometrů za 24 hodin vlakem Českých drah hovoří držitel nového rekordu Richard Sopuch.

Takže to máte za sebou...

Dělal jsem to na dva pokusy. První jsem měl 27. dubna, ale nevyšel. Měl jsem to přitom pečlivě naplánováno, podle jízdního řádu. Příprava trvala půl dne. Bylo to naplánováno na devět vlaků a stávající rekord jsem měl překonat o 203 kilometrů.

Je ustanovený nějaký rekord?

V České knize rekordů Agentury Dobrý den v Pelhřimově je ustanovený český rekord 2232 kilometrů ujetých za 24 hodin. Bylo to jen vlaky Českých drah, nikoliv soukromých dopravců a jen na území mých České republiky. Taková byla kritéria.

Co vás k tomu vedlo?

Nebylo to o tom konejšit si vlastní ego a honit se a soupeřit. Celý den v tom vlaku jsme podporovali Krevní centrum Fakultní nemocnice v Ostravě – vezli jsme informační letáky, poskytovali jsme informace ohledně dárcovství krve, plazmy a podobně. Sám jsem dárcem krve a chtěl jsem tu akci spojit s nějakou myšlenkou, aby to mělo nějakou hodnotu.

Proč to napoprvé nevyšlo?

Dost jsem se na to cítil, protože rezerva tam byla poměrně velká, jenže už třetí lokomotiva ráno nepřijela ze Slovenska, protože shořela, takže bylo velké zpoždění a to už jsem si říkal, že to asi nevyjde.

Takže jste to vzdali?

Ne, ještě jsme nějaké naděje viděli, jenže pátý vlak měl pětačtyřicet minut zpoždění a v jednu hodinu už bylo jisté, že rekord nepadne. I přesto jsme to dojezdili, dvacet čtyři hodin ve vlaku. Bylo to jen 1965 kilometrů, s čímž jsem se nespokojil, navíc mi všichni říkali: Příště se to povede.

Mluvíte v množném čísle, to vás jelo více?

Jel jsem s kamarádkou Šárkou Červenkovou z Brna. Abych to měl s kým sdílet, protože jsem nemohl spát a celou cestu jsem evidoval nějaké povinné věci pro Agenturu Dobrý den, k tomu rozdávání letáků, tak mi asistovala – bylo to lepší ve dvou. Ti, kteří stanovili rekord před námi, jeli také ve dvou. Navíc jsme dělali různé vstupy pro Český rozhlas. Nakonec jsem byl dost zklamaný, že to nevyšlo, protože jsme měli podporu z mnoha míst České republiky. Nepovedlo se to kvůli lokomotivě, která nepřijela, i když mi bylo dopředu jasné, že nemám vše jen ve svých rukou.

Trénoval jste na to nějak?

Třeba v září jsem najezdil šest a půl tisíce kilometrů za měsíc, vlakem jezdím dost často. Ale právě proto vím, že se na trati může stát cokoliv – srážka s autem na přejezdu, stromy v kolejišti, spadlé troleje, nějací skokani a podobně.

Takže jste do toho šel znova?

V neděli 6. května jsem byl doma a říkal jsem si, že venku prší, je škaredě, tak mě napadlo, že můžu jít do práce, nebo to zkusím opět. O půl třetí ráno jsem se sbalil, zajel jsem do Bohumína na nádraží – neměl jsem vůbec žádný plán – a sedl jsem na první vlak. Ale ten už měl dvacet minut zpoždění z výchozí stanice, tak mě napadlo, že to zase pěkně začíná. Ale zvolil jsem strategii být pořád ve vlaku, pořád jezdit a přizpůsobit se té situaci na dráze, jinak to ani nejde.

Jak se vyvíjela cesta?

Už v tom prvním vlaku nás průvodčí ujišťoval, že přípoj v Pardubicích určitě stihneme, i přes to zpoždění, že máme dvě lokomotivy a šikovného fíru. Měl pravdu, akorát, že jsme zůstali stát na semaforu v Pardubičkách, takže jsem ten přípoj nestihl. A tak se mi to všechno začalo komplikovat. V Pardubicích jsem chtěl přesedat na vlak z Brna, Brněnský drak, který měl být v Praze o dvacet minut rychleji než vlak, kterým jsem jel. Tím bych ušetřil čas a stíhal bych pendolino na zpáteční cestu. Naštěstí jsem neměl jasný plán, tak mi to tolik nevadilo a říkal jsem si, že budu jezdit, jak mi to bude vycházet. Takže jsem celou dobu sledoval jízdní řád, zpoždění vlaků, které jely z protisměru, přípoje a tak dále. A podle toho jsem přesedal a i riskoval.

Riskoval? Jak?

Třeba jsme přijeli do Prahy na druhý peron a ze čtvrtého už mi jel vlak zpátky. Těch kritických přestupů tam bylo pět nebo šest, kdy jsem to taktak stihl. Bylo to o riskování, třeba v tom, že jsem přestupoval až na hlavním a ne v Libni, abych měl těch kilometrů o něco více. Byl to adrenalin, sportovní výkon, nespal jsem, bylo to o logickém myšlení.

Jezdil jste jen po hlavní trati?

Nejvíce mezi Prahou a Bohumínem, ale stalo se mi třeba ve Svinově, že jsem měl hodinku prostoj, tak jsem si řekl, že toho musím využít. Tak jsem tam vychytal osobák do Studénky a zpět. To udělalo dvaapadesát kilometrů a to hodně pomohlo. Podobnou situaci jsem měl ještě večer v Praze na hlavním nádraží, kde mi před posledním vlakem zbývala půlhodinka, tak jsem ještě stihl otočit hlavní nádraží – Smíchov a zpět. Osm kilometrů, ale říkal jsem si, že mohou být rozhodující. Protože v tu chvíli jsem ještě nevěděl, kolik mám ujeto, nestíhal jsem to během dne počítat. Měl jsem ale dobrý pocit, že to jezdí. No a když jsem sedl do posledního vlaku z Prahy hlavního na Bohumín, tak jsem se pustil do počítání.

A jak to dopadlo?

U Kolína jsem se dopočítal, že když to do toho Bohumína dojede včas, tak ten rekord překonám o dvacet kilometrů. Potřeboval jsem dojet do půl čtvrté a v Bohumíně jsem byl v 3.09, kupodivu na čas.

Kolik jste tedy najel?

V sedmnácti vlacích, to číslo mě překvapilo, s šestnácti přestupy, ani jedna restaurace, dohromady 2252 kilometrů, což Agentura Dobrý den z Pelhřimova zaregistruje jako nový český rekord. Už se mi ozval i pán, který ten rekord měl přede mnou, tak jsme se domluvili, že se sejdeme v některé nádražní restauraci a popovídáme si o tom. Je to takový rekord hodně o náhodě.

Jak se taková cesta eviduje?

Byl jsem sledovaný GPS a musel jsem mít pocvakané všechny vlaky a fotografie ze všech vlaků. A ještě asi budu dávat čestné prohlášení.

Proč jste do toho vlastně šel?

Mám rád výzvy a rád zkouším nepoznané věci. Věci, které jsou teď a nemusejí se opakovat. Třeba loni jsem byl na Kilimandžáru. Zavolal mi prostě kamarád a řekl, pojeď se mnou na Kilimandžáro. Napřed jsem mu řekl, že je blázen, ale nakonec jsme se jeli podívat na sníh do Afriky. Bolelo to, ale povedlo se. Nebo jsem obešel za tři dny dokola Beskydy. Asi sto čtyřicet osm kilometrů. Hecnu se, připravím se a pak do toho jdu. Třeba v těch Beskydech jsem si krásně vyčistil hlavu. Nohy jsem si rozedřel do krve, ale vůbec to nevadilo.

Jak jste se dozvěděl o té výzvě?

Jednou jsem jel vlakem z Prahy a četl jsem tam časopis ČD Pro vás a v něm byl rozhovor s hercem Lukášem Hejlíkem o tom, jak ho nebavilo jezdit po D1, takže si chtěl v klidu posedět ve vlaku. Popisoval tam, kde byl, kde přestupoval, co jedl v jídelním voze a tak. Poslední věta byla: Za ten den jsem najel 1802 kilometrů. A jak jsem tu větu přečetl hned jsem si řekl: Najedu víc! Měsíc to ve mně zrálo, plánoval jsem to. Ozval jsem se Agentuře Dobrý den a oni mi řekli, že mám dobrý nápad, ale že už mě dva předběhli. Napadlo to i jiné a ti stanovili rekord. Tak to vzniklo.

Kdyby se uhnulo z páteřní trati, tak už by byl asi problém…

Tam není taková frekvence a rychlost vlaků.

Máte nějaké zvláštní zážitky?

Vtipné bylo, že mě potkávali průvodčí z toho prvního pokusu a fandili mi. Když jsme jezdili tu první jízdu a rozdávali letáky, oslovil jsem jednu blondýnku, řekl jí, že jsem dárce krve, že mám pro ni nějaké informace. Ona odpověděla, že o tom něco ví, že je ředitelka Krevního centra v Ostravě. Mi přišlo sympatické, že s jejich podporou jsem se s ní náhodou potkal a ona zažila na vlastní kůži, že funguje, co jsem po nich chtěl. Ale byly i situace, kdy jsme stál nastartovaný u dveří, že budu přebíhat, a dveře byly nefunkční, šel jsem k dalším dveřím a ty byly také nefunkční – adrenalin.

Je možné ten rekord překonat?

Nebudu překonávat sám sebe, ale teoreticky je možné to překonat ještě o 180 kilometrů. Ale to by musely jet ty vlaky přesně na čas, aby na sebe navazovaly. A vzhledem k tomu, že jsou pořád nějaké výluky, nehody nebo nenadálé události, tak se to rovná pomalu výhře ve Sportce.

Máte nějaký další cíl?

Zatím jen sním. Ale lidi mi volají, mají různé nápady... Takže nevím, kdo mi co nabídne. Jsem otevřený všemu, jsem totiž úplně obyčejný – rekordman. (smích) Žiji jen jednou.