Žatečan Ivo Valášek sedm let řídí nejrychlejší vlaky, které se prohánějí po tuzemských kolejích.

Soupravy Českých drah Pendolino. Vlaky kategorie SuperCity zajišťují rychlé spojení mezi Prahou a Otravou, některé zajíždějí do Františkových Lázní a Bohumína a dál až do slovenských Košic. Ivo Valášek během směny projede stovky kilometrů mezi západem a východem republiky, Pendolino uhání rychlostí až 160 kilometrů v hodině. "Nádheru naší krajiny vnímám i při té rychlosti, mám svá oblíbená místa. Z Pendolina jsou krásné výhledy," říká. Za 35 let praxe strojvedoucího zažil smutné i úsměvné okamžiky.

Odkud s Pendolinem vyjíždíte?

Z Prahy. Buď z hlavního nádraží, nebo nastupuji směnu na odstavném nádraží Jih.

Jak vypadá taková jízda?

Při příchodu na směnu se ohlásím strojmistrovi, který mě informuje o aktualitách v provozu. Projdu si rozkazy a seznámím se s případnými mimořádnostmi na tratích, s výlukami. Pak nastupuji na vlak 512, který jede z Bohumína do Františkových Lázní. Jeho strojvedoucího v Praze vystřídám. Řekneme si, zda cesta probíhala v pořádku, zda není nějaký technický problém na soupravě. Z Prahy vyjíždím v 10.45 hodin, ve Františkových Lázních mám být podle jízdního řádu ve 13.33. Tam se souprava čistí, doplňuje se voda, hygienické prostředky a ve 14.27 vyjíždím zpět. Jedu turch přes Prahu až do Bohumína, kam je příjezd ve 20.52 hodin. Soupravu odstavím, buď se jenom vyčistí a doplní jako ve Františkových Lázních, nebo jde na plánovanou technickou prohlídku.

Co pak děláte v Bohumíně?

Přespím. Ráno nastupuji v půl šesté a začnu s přípravou jednotky na cestu do Prahy. Provedu různé technické testy. Trvá to zhruba dvě hodiny. Pak se nahlásím výpravčímu a ten mi určí, ke kterému peronu mám na nádraží v Bohumíně přijet. Dojedu do Prahy a tím mi dvoudenní směna končí. Zpravidla mám dvě dvoudenní směny za sebou, pak čtyři dny volna. Ale aby vycházel počet odpracovaných hodin, v měsíci mám k tomu občas i delší nebo naopak kratší jízdy.

Pendolina jezdí do zahraničí. Byl jste s nimi někde v cizině?

Ne. V současné době jezdí Pendolina do Košic, ale jízdu na Slovensko zajišťují kolegové z Bohumína.

Po kolejích mezi Františkovými Lázněmi a Bohumínem projedete prakticky celou republiku. Stíháte sledovat krajinu? Máte svá oblíbená místa?

Ano. Z tohohle pohledu je to perfektní, vidím celou republiku. Mám rád krajinu mezi Plzní a Chebem kolem Stříbra a Mariánských Lázní. Je to taková divočina, skoro jako kdyby jel vlak Švýcarskem. Jednokolejka, časté tunely, mosty, trať je na mnoha místech vysekaná ve skále. Jak se Pendolino v ostrých obloucích tratě naklání, jsou to nádherné pohledy. Zajímavá je i trať mezi Prahou a Berounem. Východně od Prahy jsou zase nádherné výhledy na Bezděz, Ralsko, Ještěd nebo Krkonoše. U Zábřehu zase bývá vidět Praděd. Z trati vidím řadu známých hradů a zámků.

Ve své práci projedete kus Česka. Řeknete si občas, to bych chtěl navštívit, tam pojedu na dovolenou?

Velmi rád se dívám právě na Bezděz, pocházím z té oblasti. Každý rok jezdím na dovolenou na Máchovo jezero. Jezdím tam třeba i v zimě, kdy bývá vypuštěné. Mám to tam moc rád. Pravidelně se tam chodíme se synem dívat na sochu žateckého lva, kterého jsme tam před třemi lety objevili.

Pendolino je nejrychlejší vlak, který po českých tratích jezdí. Je to možné díky tomu, že se souprava v zatáčkách naklání. Takže je projíždí rychleji. Jak vlastně víte, jak máte jet rychle?

Existuje rychlostní návěstní soustava s různě barevnými světly. Základem pro udání rychlosti jsou žlutá a zelená. A to jak svítí, zda stále, nebo blikají. A zda blikají pomalu nebo rychle. Na návěstidlech jsou pak různé kombinace, které mi určují rychlost a říkají, jakou můžu očekávat na dalším úseku trati.

Jste strojvedoucím 35 let. Nehod na tratích přibývá. Stala se vám za ty roky nějaká?

Mimořádných situací bylo několik. Pro mě k té nejtragičtější došlo v pátek 30. června roku 2000. Jel jsem motorákem z Postoloprt do Žatce. Ve Tvršicích před přejezdem jsem viděl, jak se vlevo mezi plaňkami plotu mihlo něco červeného. V tu chvíli jsem měl před sebou auto. Vjelo mi přímo pod vlak. Stihl jsem akorát vrazit do rychlobrzdy. Tlačil jsem ho 170 metrů, motoráček na auto jakoby najel, takže se brzdící účinek vlaku snížil. Před nehodou jsem jel asi šedesátkou. Kolem létaly kameny a střepy. Když to pak utichlo, slyšel jsem, jak autu pořád běží motor. Všude byl cítit benzín, který mu z proražených nádrží vytékal. Do toho rozžhavené brzdy vlaku. Bál jsem se, že vše začne hořet. Vlezl jsem do auta rozbitým předním oknem a po chvíli hledání našel klíčky a vypnul motor. Hasičákem jsem chladil benzín, byl rozlitý všude. V autě jeli tři muži. Jeden zemřel hned, druhý, který řídil, po několika hodinách v žatecké nemocnici. Bylo mi to tehdy hodně líto. Třetí člověk utrpěl zranění.

Nehod na přejezdech stále přibývá.

Ano. Hazardérů je hodně. Jednou se mi stalo, že jsem jel rychlíkem z Pardubic. A najednou vidím před sebou divná světla. Říkal jsem si, co kolega, který jede ve vlaku naproti, blbne. Jednou bílý, pak červený světlo. Bylo to ale auto mezi spuštěnými závorami. Řidiče nenapadlo, že je má prorazit a odjet. On se snažil napasovat mezi koleje a závoru. Proto ta světla. Chvíli couvací, pak brzdící. No naštěstí se mu to povedlo, auto jsem nezasáhl.


Měl jste nějakou nehodu s Pendolinem?

Loni v květnu v Pňovanech mi na železničním přejezdu vjela do cesty paní s bavorákem. Jel jsem 140 kilometrů v hodině, naměřili mi brzdnou dráhu 466 metrů. Když jsem doběhl celý udýchaný ten půl kilometru zpátky na přejezd, viděl jsem tam totálně rozflákaný auto. Vedle stála paní a řekla, že jí nic není a že můžu jet dál. Samozřejmě jsem nemohl jet dál, vše se muselo vyšetřit. Na Pendolinu byla škoda osm set tisíc, dojel jsem do nejbližší zastávky, cestující si přestoupili do jiného rychlíku. A já se komplikovaně dobelhal se soupravou do Prahy.

S Pendolinem je spojena nehoda z 22. července 2015, kdy se na přejezdu ve Studénce stala tragédie. Vlak jedoucí na trase Bohumín – Františkovy Lázně se srazil s kamionem, který uvízl mezi spuštěnými závorami. Zemřeli tři cestující a 17 dalších bylo zraněno.

Tehdy jsem vyjížděl s Pendolinem z Bohumína a říkali mi, zatím se dostaneš jen do Ostravy Svinova. Ten tvůj kolega, co jel před tebou, do něčeho ťukl. Myslel jsem si, že to nebude nic vážného. Teprve o něco později jsem se dozvěděl, o jak závažnou nehodu šlo.

A nějaké veselejší zážitky?

Dnes je to pro mě už úsměvná příhoda, která se stala asi před dvěma lety. Vždy projíždím Kolínem rychlostí 155 kilometrů za hodinu. Najednou jsem měl na návěsti příkaz ke snížení rychlosti a výhybky nastavené jinak, než obvykle. Myslel jsem si, že budu na hlavní průběžné koleji objíždět nějaký vlak. A najednou koukám, že kolej končí, že je slepá. Byl jsem dost překvapený. Jak jsem jel pomaleji, tak jsem to ubrzdil. A pak vyposunoval zpět a jeli jsme dál. Měli jsme kvůli tomu zpoždění asi dvacet minut. Nic se nestalo. Údajně si mě výpravčí spletli s pantografem, který jsem předjížděl ve Velimi. A na slepou kolej místo osobního vlaku poslali mě s Pendolinem.

Jak jste se vlastně k řízení Pendolina dostal?

Jednou jsem jel se strojvedoucím na silné rychlíkové lokomotivě po Praze. Řekl jsem, že to by se mi taky líbilo. On mi řekl, trochu se vytahoval, že na to můžu zapomenout. Tehdy do mě jakoby vjela kudla. Začal jsem se učit všechny tratě a lokomotivy. Takže jsem se naučil po Praze jezdit všude a se vším. A když se před sedmi lety hledali noví strojvedoucí pro Pendolino, troufl jsem se přihlásit. V seznamu bylo tři sta lidí, brali jich dvanáct. Jedním z nich jsem byl i já. Výběr to byl hodně přísný. Nakonec se přihlédlo k záznamům rychloměrů za poslední půl rok, hodnotil se styl jízdy a hlavně způsob brzdění. Měl jsem tehdy radost, že mě vybrali.

Kolik umíte řídit lokomotiv?

Umím řídit asi 55 typů motorových i elektrických lokomotiv. Některé už ani nejezdí. Hodilo se to, když byly před pár lety ty velké námrazy. Trakční soustava byla ve velké části republiky mimo provoz. Jel jsem tehdy s rychlíkem z Prahy do Plzně s relativně starou dieselovou lokomotivou, kterou tehdy už nikdo z přítomných strojvedoucích neuměl řídit. Přitáhli ji z České Třebové, kde byla deponovaná jako muzejní kus.

Máte nějaký profesní sen?

Byl bych rád, kdybych se svezl po nějaké vysokorychlostní trati u nás. Dosavadní modernizace koridorů je spíš optimalizace trati. A třeba v důchodu bych rád řídil muzejní vláčky na turistických tratích.

Ivo VALÁŠEK Je mu 56 let, pochází z Mimoně. V osmi letech se odstěhoval s rodiči do Žatce. V roce 1982 maturoval na střední železniční škole v Nymburce. Od roku 1984 je strojvůdcem. Je členem aktivních vojenských záloh, od roku 1999 se pravidelně účastní vojenských cvičení. Zasahoval také například při povodních na severu Čech. Zároveň je kurátorem sboru církve českobratrské evangelické v Žatci, nyní usiluje o opravu kostela pod muzeem.