V únoru roku 1920 se Hlučín přičlenil k území 
Československa. Místní lidé tehdy změnu nevítali. 

HLUČÍN / Konec půtkám, všelijakému přesvědčování a roztodivné argumentaci. Francouzský generál Henri Le Rond, předseda rozhraničovací komise, vyřešil před sto lety rozdělení okresu Ratiboř mezi nově vzniklé státy vojensky. Rozložil mapu regionu, vzal pravítko a mezi městy Ketř a Bohumín narýsoval spojnici. "Co bylo nad čarou, tak na tom území se lidé mohli v plebiscitu rozhodnout, jestli chtějí k Německu, nebo k Polsku. Co zůstalo pod čarou, to automaticky připadlo Československu," popsal poněkud svérázné porcování oblasti ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký. 

Uměle vytvořená hranice měla mnohé slabiny, proto se například ještě v roce 1923 k Československu připojily obce Píšť a Hať. Úplně spokojen nebyl nikdo. Čechoslováci chtěli nejen celé Ratibořsko, ale zvažovali i připojení průmyslové oblasti okolo města Rybnik, Němci želeli ztráty dalšího území a obyvatelé byli roztrpčení, že si nemohli sami určit svou budoucnost. Třetího února 1920 se německá posádka na hlučínském náměstí rozloučila s vedením města a hned další den napochodovalo československé vojsko. "Přijetí místním obyvatelstvem bylo poměrně chladné," konstatoval Chrástecký. 

Vznikl tak region Hlučínsko, který se po několik století odlišoval a jeho jinakost přetrvávala. Už v roce 1742 totiž rakouské mocnářství vedené císařovnou Marií Terezií prohrálo s Pruskem válku o Slezsko a Kladsko, takže Ratiboř i s Hlučínem pohltilo Prusko. Odtud známé pojmenování Prajzsko a Prajzák, což je zkomolenina obyvatele Pruska. 

"Jenže situace byla zvláštní. Region sice politicky spadal do Pruska, později Německa, ale církevně zůstal v Rakousku a patřil pod olomouckou arcidiecézi," upozornil Chrástecký. Kněží tedy přicházeli z olomouckých seminářů a často byli proslovansky orientovaní. Navíc v oblasti žili takzvaní němečtí Moravci, kteří doma a v kostele mluvili moravštinou, dialektem češtiny. "V expozici máme modlitební knížky v moravštině, v ratibořském okrese vycházely noviny v moravštině. Ostatně právě to se stalo jedním z argumentů československé delegace na mírové konferenci, když politici poukazovali na to, že i po dvou staletích v Německu lidé na Hlučínsku mluví česky," vysvětlil ředitel hlučínského muzea. 

Katolíci nechtěli být v pohanském státě 

Jenže když se po 1. světové válce začalo proslýchat, že se část ratibořského regionu přičlení k nově vzniklému Československu, lidé rozhodně nejásali. Spíše naopak. Například zrovna v Hlučíně byla v roce 1919 velká demonstrace. Mnohým obyvatelům se paradoxně nelíbilo, že jako katolíci mají být součástí státu, který považovali za pohanský. "Ženy dokonce psaly papeži, aby se zasadil o zachování Hlučínska v Německu, a ne mezi bezvěrci Čechy," přiblížil neklidné poválečné poměry Chrástecký. Lidé mohli ještě takzvaně optovat k Německu, což však znamenalo, že se do roku museli vystěhovat. "Využily toho asi tři tisíce lidí, většinou to byli například učitelé nebo úředníci," nastínil historik. 

Na Hlučínsku začalo počešťování. Záhy po únoru 1920 vznikly domy pro československé úředníky, brzy se otevřelo české gymnázium. Současně přicházeli lidé z vnitrozemí. "Problémem však byla práce. Vazby s Německem zůstaly zpřetrhány, jenže Československo mnoho příležitostí nenabízelo. Lidé často třeba na Ostravsku slýchávali, že pro Prajzáky práce není," zmínil Chrástecký. Situaci dále zhoršila světová hospodářská krize a po roce 1933 začínal mít stále silnější vliv německý nacionalismus. Hlučíňané opět začali pracovat v Německu, kde si i díky výhodnému kurzu slušně vydělávali. Získali pocit, že za hranicemi se žije lépe. 

Proto nebylo divu, že když po mnichovském diktátu muselo odejít československé vojsko a 8. října 1938 do Hlučína vstoupily německé jednotky, bylo město slavnostně vyzdobeno. Hlučínsko bylo přičleněno do Říše. "Lidé záhy pochopili, že hitlerovské Německo není staré Prusko. A pak začaly chodit povolávací rozkazy do wehrmachtu," podotkl historik. Muži z Hlučínska byli žádaní, protože zatímco v Německu byla branná povinnost dlouho zakázaná, povolanci z Hlučínska měli nejméně základní znalosti z výcviku v Československé armádě. "Z regionu s asi 45 tisíci obyvateli narukovalo 13 tisíc mužů. Zemřely nebo zůstaly nezvěstné asi tři tisíce mužů, dalších pět tisíc se vrátilo s doživotními následky," popsal Chrástecký. 

Hlučínsko navíc utrpělo těžké ztráty na sklonku války, kdy se krajinou přehnala vojska v rámci Ostravsko-opavské operace. "Bylo to pak moc těžké, zničené životy, rozbité domy. Muži se ze zajateckých táborů vraceli mnoho let." Další neobvyklostí se stal poválečný odsun. Zatímco jinde v pohraničí muselo odejít až devadesát procent obyvatel, z Hlučínska za hranice nuceně zamířilo jen asi pět procent. "Bylo by totiž zvláštní, kdyby došlo k odsunu obyvatelstva, o kterém československé úřady dříve tvrdily, že má český základ," vysvětlil historik. 

Z regionu s asi 45 tisíci obyvateli narukovalo 13 tisíc mužů. Zemřely nebo zůstaly nezvěstné asi tři tisíce mužů. 

Ženy psaly papeži, aby se zasadil o zachování regionu v Německu. 

Foto: Čtvrtého února 1920 do Hlučína vstoupila Československá armáda. Přijetí od místních obyvatel prý bylo poměrně hodně chladné. 
FOTO / MUZEUM HLUČÍNSKA 

Foto: Dobová mapa, na které je viditelná i hranice narýsovaná podle pravítka, které propojilo města Ketř a Bohumín. 

FOTO / MUZEUM HLUČÍNSKA