4.11.2013 - Lidé se mě vážili, říká muž, který se živil jako hrobník

Bohumín – Pan Miroslav Polášek se mnoho let živil jako hrobník. Jeho práce v lidech vždy vzbuzovala rozpaky. K jeho mundúru patřila lopata a spousta pochopení. "Hrobaře jsem dělal od svých třiatřiceti let. Pro mě to byla práce jako každá jiná," říká dnes už osmašedesátiletý muž. Jeho práce samozřejmě vyžadovala dobrou fyzickou kondici, protože kopání hrobů vyžaduje sílu a vytrvalost. "Dnes už si málokdo přeje pohřeb do země. Ale s tím nikdo nic nenadělá," říká. V minulých letech bylo až dvacet pohřbů denně do země, dnes už je to podle něj sotva dvacet měsíčně. Výhodou je, že se hrobníci díky tomu dnes mohou více věnovat ostatním činnostem. Hrobník je vlastně zahradník, údržbář i úředník v jednom. "Musíte umět všechno. Papírovat, připravovat, starat se o hroby a občas i utěšovat rodiny zesnulých," vypočítává Polášek. A připomíná, že pro něj byla jeho práce srdeční záležitostí. Ačkoliv ze začátku si k ní musel najít cestu.

"Jednak mi trvalo, než jsem si zvykl na neustálou tklivou hudbu,nářekapláča jednakse na mě lidé dívali se zděšením, jestli si nejdu zrovna pro ně," říká dnes už s úsměvem. Nakonec jej práce začala dostatečně naplňovat a nejvíc si cenil ticha. "No řekněte mi, kdo by vás při této prácijentak vyrušil," vtipkuje. Je přesvědčen, že svou práci dělal dobře a lidé si ho za to vážili. "Když děláte svou práci dobře, lidé to ocení. Tu a tam mě někdo požádal, zda bych něco neudělal na hrobě, kde leželněkdoz jejich rodiny. Ajá byl moc rád, když jsem mohl pomoci," vzpomíná pan Miroslav. Mnohokrát si z něj také dělali legraci, jestli u sebe nenosí láhev rumu, která údajně k hrobníkům patří. "No, člověk by si možná i občas přihnul, ale zkuste pak někam jet s pohřebním vozem," směje se. A nedalo mi to, abych se pana Poláška nezeptala na jeho nejoblíbenější českou písničku. Místo odpovědi však rovnou zazpíval: "V mládí jsem se učil hrobařem, jezdit s hlínou jezdit s trakařem…".