75 let od mnichovské dohody. K porážce Československa přispěly i špatné vztahy s Polskem. Jak by to vypadalo, kdyby Poláci byli spojenci? A proč vlastně nebyli?

Je 23. září 1938. Československo odmítá požadavky německého kancléře Adolfa Hitlera na odstoupení pohraničí a mobilizuje více než milion a čtvrt vojáků. Československá armáda se chystá odrazit první německý úder. Hitler se však nezalekne a nacisté se i přes odpor uvnitř armády připravují k válce. Věří, že se Čechoslováci bez pomoci západních spojenců zhroutí během jednoho až dvou týdnů. V té chvíli však v Krakově vrcholí tajná jednání československých a polských diplomatů. Po výměně polského ministra zahraničí Józefa Becka, který zastával proněmecký postoj, za prvního poválečného premiéra Ignacy Paderewského navázala Varšava více než deset let přerušené vztahy s Prahou. Už déle než rok běžící jednání přinesla v červnu 1938 první výsledky. Československá vláda souhlasila s tím, že dá Polákům na Těšínsku rozsáhlou autonomii a současně jim umožní využívat košicko-bohumínskou trať. Hlavní postavou oteplení česko-polských vztahů se vedle Paderewského, dávného přítele Tomáše G. Masaryka, stává polský prezident Ignacy Mościcki, který chápe nebezpečí, jež zemi ze strany Německa hrozí.

Trpělivost prezidenta přetekla anšlusem Rakouska. Tehdy nařídil okamžité zahájení jednání s Prahou. Na krakovském zámku je 24. září později podepsána československopolská spojenecká dohoda, která vejde do historie jako Pakt Beneš – Mościcki. Tentýž den vypovídá Varšava smlouvu o neútočení s Německem a zahajuje mobilizaci. Milion vojáků zaujímá pozice kolem německého Slezska i v koridoru oddělujícím Německo od Východního Pruska. Hitler zuří. Armádní velení, které nebylo na takový typ války připravené, varuje, že Německo, proti němuž stojí nyní téměř rovnocenné síly, může být poraženo. Zvláště když Francie dodrží závazky vůči Československu. Ta se opravdu po určitém váhání připojuje k polsko-české smlouvě. Počátkem října provede německé armádní velení puč připravený pro chvíli, že by hrozila širší evropská válka. Hitler a nacistické vedení jsou zabiti. Vojenská diktatura vyhlašuje plán přechodu Německa k demokracii. Krize v Evropě koncem roku 1938 končí.

Těšínská zápletka

Nic z výše zmíněného se samozřejmě v září 1938 nestalo (byť plány na svržení Hitlera uvnitř německé armády skutečně existovaly). Překvapivé však je, že odborníci rozebírají alternativu českopolského spojenectví proti Hitlerovi i po sedmdesáti pěti letech vcelku okrajově, a to jak na české, tak na polské straně. Proč vlastně byly vztahy dvou slovanských národů tak mizerné? Už v dobách Rakouska-Uherska se navzájem spíše potýkaly. Zatímco Poláci spolupracovali s Habsburky, čeští politici stáli téměř neustále v opozici. Zdálo se, že první světová válka to může změnit. Ve Spojených státech spolupracovali Tomáš Garrique Masaryk a jeden ze zakladatelů polského státu, skladatel Ignacy Paderewski. V říjnu 1918 oba stanuli v čele Demokratické středoevropské unie, která měla být základem nového uspořádání regionu po rozpadu Rakouska-Uherska. Jenže vše dopadlo jinak a nakonec mnohé středoevropské národy nezačaly spolupracovat, ale válčit. Čechoslováci s Maďary, Poláci s Ukrajinci, Rumuni s Maďary – a také Čechoslováci s Poláky.

Sedmidenní válka, jak bývá někdy boj o Těšínsko nazýván, proběhla v lednu 1919, kdy se Polsko připravovalo na boj s bolševickým Ruskem. Důvodem byly rozdílné pohledy na princip stanovení hranice na klíčovém území, jak z hlediska průmyslu, surovin, tak i železnice. Poláci prosazovali pohled národnostní, žilo jich tam víc, Češi trvali na tom, že území patřilo historicky k Českému království a má tam patřit nadále. Zahynulo jen pár desítek vojáků, ale válka, která vedla k rozdělení Těšínska, zničila vztahy obou zemí na dalších dvacet let. Polský premiér Paderewski, který se snažil konflikt urovnat, byl brzy odstaven a odešel do emigrace. Sůl do těšínské rány nasypal i postoj Československa v krizové chvíli, kdy táhli bolševici na Varšavu. Dodávky francouzských zbraní tehdy vázly na blokádě dopravy přes české území. Ještě v roce 1925 sice Edvard Beneš uzavřel smlouvu, která dávala naději na obnovení přátelských vztahů, ale vojenský převrat maršálka Jozefa Pilsudského, jenž v roce 1926 nastolil v Polsku polodiktátorský režim, tyto krátké námluvy utnul.

Demokratické Československo tehdy podporovalo polskou demokratickou opozici, jejíž představitelé dostali v Praze azyl. Poláci naopak živili rodící se slovenský separatismus. O něčem vypovídá i to, že vůdčí osobnosti obou států, Masaryk a Pilsudski, se po roce 1918 nikdy osobně nesetkaly. V následujících letech se pak zahraničně politické cesty Prahy a Varšavy rozešly úplně. Polsko hledalo dohodu s nacistickým Německem, s kterým v roce 1934 podepsalo pakt o neútočení, Československo naopak uzavřelo v roce 1935 spojeneckou smlouvu se stalinským Sovětským svazem. Ukolébáno dohodou s Berlínem i sympatiemi, které dával najevo Adolf Hitler k Józefu Pilsudskému, se polská armáda připravovala na válku se Sovětským svazem, který s ním měl na východní hranici nevyrovnané účty. Kromě toho pohled Poláků na Němce nebyl mezi válkami příliš negativní, pomohli totiž už během první světové války vytvořit dočasně existující Polské království.

Polsko-německé námluvy pokračovaly i v roce 1938, kdy tehdejší tvůrce polské zahraniční politiky Józef Beck přivítal anšlus Rakouska. Ani tehdejší polská polovojenská vláda však neměla jednotný názor na možné zničení Československa. Nejdále šel prezident Ignacy Mościcki, který při výměně dopisů s Benešem opatrně vyjádřil polskou připravenost Praze pomoci, pokud se bude Německu bránit. Je však otázka, zda by svůj názor prosadil. Beck, který protlačoval spolupráci s Německem proti Československu, měl v té době pevnou pozici. Beneš nakonec nabídl Polsku v září 1938 územní ústupky na Těšínsku – Fryštátský okres a Český Těšín, jenže už bylo pozdě. Hitler, který polské nároky zahrnul do godesberských požadavků, nabídl víc. 30. září, v den podpisu mnichovské dohody, dala Varšava Praze ultimátum. 2. října začala polská armáda, která vyčlenila na útok proti Čechům 35 tisíc elitních vojáků, obsazovat asi 900 kilometrů čtverečních v pohraničí, které v rámci dohody Poláci dostali od Berlína darem.

České tanky útočí na Varšavu

O tom, co Hitler zamýšlel s Polskem dál, se vedou spory. V Polsku samém se loni stala bestsellerem knížka Pakt Ribbentrop – Beck, která tvrdí, že v roce 1938 a 1939 byla možná dohoda Varšavy s Berlínem o válce proti Stalinovi. Už na podzim roku 1938 však vznesl Hitler požadavek na koridor oddělující třetí říši od Východního Pruska a návrat Gdaňska k Německu. Polsko se mělo připojit k Paktu proti Kominterně. Ministr Beck, který nacisty prohlédl až po okupaci Čech a Moravy, však už přehodil výhybku a podepsal se západními mocnostmi šokovanými v březnu 1939 okupací Prahy spojeneckou dohodu. Jenže pak přišel Hitlerův protitah. Pakt Molotov – Ribbentrop. Polsko najednou stálo samo proti Berlínu a Moskvě a zbýval mu jen zoufalý boj. Mezi nacistickými tanky, které bleskově prolomily polskou obranu, bylo mnoho strojů LT 35 a LT 38 zabavených nacisty po okupaci Prahy.

Ukolébána dohodou s Berlínem se armáda Polska připravovala na válku se Sovětským svazem.