8.3.2013 - Michelangelo byl prcek

Stefan Milkov
Rozhovor se sochařem o démonu alkoholu, nejistotě a šíleném Giacomettim.

• Sešli jsme se u vás v ateliéru. Prý tu před vámi tvořil Ludvík Kodym. Nezbyl tu po něm nějaký Lenin?

A víte že jo? Rozporcovaný. Ale taky Komenský a pár dalších rozřezaných sádrových modelů. Jenže to nebylo tady, ale v jiném ateliéru v téhle ulici, kde jsem byl asi deset let. Je sochařská zásada, že by nikdo neměl vztáhnout ruku na kolegovo dílo, zvlášť když už je po smrti. Takže jsem si dal docela práci sehnat Kodymovy příbuzné. Neprojevili zájem. Tak jsem to nakonec stejně musel zlikvidovat já.

• Pozná se sochař podle něčeho na první pohled?

Dneska už asi ne. Ale dřív když jste potkala Rodina nebo jiného z klasiků, měl vždycky dlouhé vousy a černý baret.

• Já spíš myslela, jestli se nepozná podle fyzičky nebo vzrůstu. Leonardo prý ohýbal podkovy.

Pokud se sochař zabývá klasickým sochařstvím, měl by být trošku v kondici. Ale ono to ve vzrůstu není. Michelangelo byl prcek. Jednou ho navštívil francouzský šlechtic, měl ho přivézt na francouzský dvůr – což Michelangelo odmítl. Nicméně ten mládenec s ním strávil pár dnů a popsal v deníku, jak Michelangelo, tehdy už skoro osmdesátiletý, pracoval. S jakým fortelem olámával ten mramor. Takže ono to nemusí být věc nějaké extrémní fyzické síly. Spíš vitality, nasazení, řemesla.

• Žárlí na sebe sochaři?

Víte, my umělci výtvarní jsme jak pavlačový báby. Muzikanti jsou v tom nejhorší a my jsme hned potom. Ale asi to fungovalo víc, když jsme byli mladší, když ta sláva víc chutnala. Pravda je, že zase naopak funguje mezi mnohými z nás velmi silné přátelství.

• Mají sochaři hodně práce?

Práce není žádná, protože společenská objednávka neexistuje. Občas je sice vypsána veřejná soutěž, ale řídí se zákonem o veřejných zakázkách, což je prostě nesmysl. Protože těžko se může posuzovat, při vší úctě, stejnými hledisky soutěž o spravení silnice a soutěž na umělecké dílo pro veřejné prostranství. Takové soutěže se může zúčastnit kdokoli, i vy třeba. A většinou se v ní ještě najde nějaké podivné šmé. Například nás vyzvou, abychom se zúčastnili, ale jenom proto, aby si zajistili křoví: Podívejte se, pan Milkov a pan Róna soutěží – ale vyhrál náš Pepíček Novák, protože to měl nejhezčí.

• v Praze moderní sochy skoro nejsou. Je to tím, že na ně nemáme peníze?

Praha, ač je to přenádherné a na památky bohaté město, je na moderní umění oproti jiným metropolím velmi chudá. Jistě v tom hrají roli finance. Ale možná ještě víc taková zvláštní atmosféra. Já jsem nikdy nezažil dobu, jaká je zrovna teď – že se tak strašně opovrhuje tím, co bylo uděláno dřív. Podívejte se, mně je padesát osm let a už jsem považován za jakéhosi klasika. Ale oni říkají: "To jsou sochy, co on dělá. To dneska už nikoho nezajímá." Dnes se spíš přijímají sochařské artefakty připomínající nějaké reklamní poutače. Klikující autobus pro olympiádu v Londýně, to je velkorysé a má to vtip, ale socha to podle mě není.

• Není socha ve veřejném prostoru vlastně znak blahobytu společnosti?

Svým způsobem ano. A možná spíš než blahobytu je znakem kulturní úrovně a kontinuity. Naše kontinuita byla na dlouho přerušená. Pravda ale je, že i za minulého režimu se nějaké sochy přece jen dělaly, i když většinou nestály za nic. Dneska žádné nové sochy, bohužel především v Praze, nevznikají. Není společenský zájem.

• Možná už sochy nepotřebujeme, máme lepší atrakce. A ulice vnímáme jako nejkratší cestu na metro. Socha by jen stála v cestě.

Kdyby nějaké moderní sochy v Praze stály, věřím, že by se na ně lidi chodili dívat. Ono stačí zvednout hlavu, když se procházíte po Praze. Najednou vidíte, jak bývalo sochařství po staletí nedílnou součástí architektury. Dneska spolupráce architekt-sochař zmizela. Architekti jsou přesvědčeni, že už ta jejich stavba sama je natolik výtvarně zdatná, že není třeba vylepšovat ji žádnými dalšími apendixy.

• Jak poznáte dobrou sochu?

Mám na to asi vyvinutý nějaký smysl, protože sochařství miluju. Je to intuitivní. Ale definitivně to řekne až veřejné povědomí a čas, jestli socha obstála.

• Když sochař vystaví své dílo na veřejnosti, jak moc pak prožívá jízlivé poznámky, například když se jeho soše začne přezdívat "Smetana na saních" – neřkuli "močící Karel Iv."?

Když se socha postaví na veřejné místo, vždycky vzbuzuje emoce. Češi jsou jízliví. A tak zdeformovaní, že tady vždycky nejdřív slyšíte: Proboha, co to je za blbost? Proč za ty peníze radši nespravili chodník? Ještě nikdy jsem nezažil, že by socha byla třeba osmdesáti procenty občanů přijata a dvaceti procenty ne. Ale není na světě sochař ten, co by se zalíbil lidem všem.

• Jste autorem sošky Anděla čtenáře pro výherce ankety Lidových novin Kniha roku. Je to mladší brácha vašeho čtyřmetrového Opilého anděla?

Může se to tak říct. Ale je to jiný anděl. Z jiného patra nebe.

• Co vás tak přitahuje na andělích?

Ani nějak nevím. Asi to tkví v dětství, babička moje mě vodila do kostela. Ale nechci, aby vznikl dojem, že jsem ortodoxně věřící člověk.

• Vaši andělé mají v sobě vždy trochu ironie.

No právě! Doufám, že většina lidí pozná, že je v tom vždycky trochu toho humoru, někdy i černého. Ale postava anděla je zajímavá, protože se vyskytuje vlastně ve všech náboženstvích. Některá ho jen nepopisují jako bytost, spíš jako pocit.

• Opilý anděl měl stát v Praze a na jeho křídlech měla přibývat jména umělců, které zahubil alkohol. Kde je teď?

Chtěl jsem tu sochu věnovat Praze, protože Prahu miluju a žiju tady pětatřicet let. Původně byla dřevěná, když začala trouchnivět, musel jsem ji přelít do bronzu, na což jsem dlouho sháněl peníze. Říkal jsem si, že když už to dělám, tak bych té soše dal ještě nějakou jinou dimenzi, čili bych ji někomu dedikoval. A komu jinému dedikovat opilého anděla než právě umělcům, kteří sešli z tohoto světa kvůli přílišné lásce k alkoholu či drogám, ale přesto vykonali dílo hodné obdivu? Takže to není memento, ale spíš pocta. Pět let jsem psal žádosti různým střídajícím se starostům. Měl jsem jedinou podmínku: Aby socha stála na nějakém důstojném místě Prahy 1. Ale nikdo ten dar nechtěl přijmout – a já vlastně nevím proč. Možná z prostého důvodu, že ti úředníci nechápali, proč jim Milkov chce darovat čtyřmetrovou bronzovou sochu. A kde jsou kolem toho nějaké peníze, o kterých oni nevědí? Takže anděl je teď doma na zahradě mého kamaráda, podnikatele, který zaplatil odlití. Čeká tam, až se v Praze najde místo, kam by se shůry snesl.

• Sbíráte ještě jména umělců, kteří se upili?

To nemusíte vůbec sbírat. Každý rok přibývají další – herec Vladimír Dlouhý, Amy Winehouse... Dokonce jsem už řešil, jak to budu dál dělat, protože na ta andělská křídla se tolik jmen nevejde. Jestli nějakými destičkami v dlažbě, jako se to dělá v Hollywoodu?

• Alkohol a výtvarníci – proč je to taková nerozlučná dvojice?

Já si nemyslím, že se to týká jen výtvarníků. Spíš umělců všeobecně. Protože umění je silně emotivní činnost, nebo by aspoň měla být. Takže s umělcem zmítají běsi víc než s jinými lidmi. Ale to taky není dokonalé pravidlo. Znám dost lidí, co umělci nejsou, a zmítají s nimi běsi stejně.

• Sochařina je těžká fyzická práce. Dá se při tom pít?

Já to neumím. Když se to někdy stane a mám kocovinu, nejsem schopen zhola ničeho, natožpak práce. A dělat třeba s řetězovou motorovou pilou bych si tedy v takovém stavu opravdu netrouf’. Bál bych se, že si uříznu ruku, nebo že tu věc zkazím, udělám nějakou zásadní chybu. Ale znám kolegy malíře, kteří si dávají při tvorbě na posilněnou třeba víno – a je jich hodně. Já maluju i sochařím vždy střízlivý.

• vaše sochy se poznají na první pohled. Proč vypadají většinou jako mimozemšťané?

Protože jsem si stvořil takové své tvarosloví. Když jsem vyšel ze školy, trochu jsem tápal, nebyl jsem si jistý, jestli to, co jsem se ve škole naučil, mi vůbec bude k něčemu dobré. Jestli to je to, co chci. No a protože moje maminka schovávala všechna moje vysvědčení i kresby, objevil jsem v té době svoje dětské kresby. A najednou jsem viděl: To je ono.

• Už jako dítě jste kreslil mimozemšťany?

Jo. Kreslil jsem dost podivně. Ale řekl jsem si, že je to zřejmě pro mě přirozené. A že když to tak vidím, proč to měnit?

• Žijete mezi mimozemšťany?

No, všichni žijeme mezi mimozemšťany, když se trochu rozhlídnete kolem sebe. Ale to samozřejmě není reálný svět, je to svět mých představ. Svět symbolů, kterými chci něco vyjadřovat, něco kódovat do těch soch.

• vaše velké hlavy mají zvláštní oblost. Přitahuje vás ten tvar?

Každý tvar je krásný. A já mám rád, když jsou věci tvarově dokonale zpracované. Ale zároveň to ještě musí obsahovat něco, co to trochu zlehčí, aby to nebralo samo sebe tak vážně, jestli mi rozumíte. A když se podaří udělat krásný tvar a přitom to nepostrádá špetku humoru nebo nadsázky, tak to je pro mě dobrý výsledek.

• S jakým materiálem rád pracujete?

Je mi to celkem jedno, v podstatě se to řídí momentálními možnostmi. Byly doby, kdy jsme dělali z keramické hlíny, protože mnoho nestála. Koupili jsme si třeba čtyři společně náklaďák šamotové hlíny a z toho dělali sochy. S tím souvisí i to, že chcete-li dělat velké sochy, musíte mít velký prostor nebo pracovat venku. A venku je to zase omezeno klimatickými podmínkami. Víte, já mám bulharské předky, takže se občas projevuju dost emotivně, ale hlavně miluju teplo. Jak začne být venku trochu zima, musím to odložit.

• Jak se váš bulharský tatínek vlastně dostal do Čech?

Po válce sem přišel za prací. S kamarádem se vydali téměř pěšky na dlouhou cestu a skončili na Šumavě, kde opravovali zemědělské stroje. Otec byl technik, strojař. Pak se doslechli z rozhlasu po drátě o náboru do železáren v Bohumíně. A v Bohumíně už táta zůstal, seznámil se tam s mou maminkou.

• Máte po otci technický talent?

Trošku možná. Hlavně jsem po něm podědil lásku k motocyklům. Taky to první, co si pamatuju z dětství, je spojeno s motorkami. Ve sklepě domu, kde jsme bydleli, si otec udělal dílnu. Koupil tři rozbité jawy a tam z nich udělal jednu novou. A já si právě vybavuju otce v montérkách, s černýma rukama, jak mě hladí předloktím, protože to jediné nebylo od šmíru. Rozebrané mašiny, vůně oleje – to byl můj první vjem ze světa.

• Přesto jste se rozhodl, že budete výtvarník?

Jako kluk jsem chtěl být chirurg. Nevím proč, v naší rodině žádný lékař nebyl. Nosil jsem domů mrtvé myši a prováděl na nich pitvy.

• To musela mít maminka radost.

Ona je odolná. A když synek doma v koutě něco kutil, myslela, že si hraje. Až když zjistila, že operuju myš, byla zděšená, že to nemám v hlavě v pořádku. Chirurgem jsem se nakonec nestal. Rozhodla tak devátá třída na základce. Jak říká klišé: Již v chlapeckém věku kreslil a vyřezával... Ale v podstatě to tak bylo. Nejvíc mě asi ovlivnil dědeček Karel, maminčin otec. Byl to velice nadaný člověk. Technik, měl několik strojařských patentů. Mimoto ovšem i vynikající pianista. Nesmírně šikovný, zručný, dělal mi takové hejbací panáčky, loutky, pořád jsme spolu něco vyráběli.

• zděsili se rodiče, když jste řekl, že chcete jít na umprumku?

Otec se zděsil. Pro něj to bylo skoro nepřijatelné, protože měl plán, že mě dá na Střední vojenskou školu do Vyškova. Ale díky mamince, která mě podporovala, jsem nakonec jel na talentové zkoušky do Uherského Hradiště. Otec mě tam doprovázel. Tenkrát trvaly talentové zkoušky tři dny a každý večer visel v aule seznam lidí, kteří už můžou jet domů. Bylo nás dvě stě a brali dvacet. Takže otec chtěl jet domů hned, ale já ne. Když pak první ani druhý večer na tom seznamu moje jméno nebylo a třetí den jsem byl naopak mezi těmi, kdo se zúčastní pohovoru z matematiky a češtiny – a to už nás bylo jen pětadvacet –, otec pravděpodobně změnil názor. Doma pak mamince řekl: "Můžeš být na svého syna hrdá!" Jenže... já potom začal zlobit.

• Kvůli tomu vás ze školy vyloučili?

Byli jsme jak urvaný ze řetězu. Dělali jsme hrozné blbosti.

• Jaké třeba?

Rvačky, průsery. Jezdili jsme na koni po budově školy. Na takovém štýrském valachovi, který úplně zničil historickou dlažbu. Kolem Uherského Hradiště byly ty jihomoravské vísky, vína plno, já do té doby nevěděl, co víno je. Tak si to umíte představit. No a jednou jsme šli na mejdan kolem králíkárny, odkud jsme vyndali statného ušáka. Na večírku jsme ho upekli a snědli, my tehdy měli furt hlad. A byl malér. Ve škole ráno plakala paní uklízečka, že jí někdo v noci ukradl králíka a že ho měla pro maminku jako dietu do špitálu. Jistá slečna, co taky byla na večírku, nás napráskala. A protože jsme toho měli nastřádáno víc, doporučili nám přerušit studium a ucházet se o něj eventuálně až zase za rok. Měl jsem dva měsíce před maturitou.

• Takže jste musel na vojnu?

Vojně jsem se vtipně vyhnul tím, že jsem šel v Bohumíně makat na ocelárnu. Když šel člověk do ocelárny, na vojnu nemusel.

• To musel být pro zpovykaného kluka šok.

Zní to blbě, ale každému bych to doporučil. Dobrá zkušenost. Chovali se ke mně slušně. Protože jsem byl ten umělec, dali mi hníst takovou hmotu z grafitu. Z ní se pak vyválely izolační válečky, které se dávaly pod kokily v licí jámě jako těsnění. Dělal jsem pak ještě v jiných černých provozech, taky na šachtě. To byl ještě větší šok.

• Rubal jste uhlí?

Jo. Šílená práce. Ale tenkrát mi to nějak nevadilo. Ničil mě akorát ten systém dvě ranní, dvě odpolední a dvě noční směny, pak dva dny volna, bez ohledu na víkendy. To vám úplně převrátí život. Já byl pořád jak pytlem praštěný. Stávalo se mi, že jsem se vůbec nemohl vzbudit. Měl jsem obrovský ruský budík se čtyřmi zvonky, a stejně mě nevzbudil. Skvělé ovšem bylo, že když jsem se pak chtěl vrátit na školu, byl jsem dělnický kádr z ocelárny, nemohli na mě. A já už byl hodný, školu jsem v tichosti dodělal.

• Kdy v životě jste měl největší krizi?

Tu mívám docela pravidelně. Nejsem ten typ, co každý den ráno vstane a pracuje na svém díle. Občas se dostanu až do takového zvláštního nihilistického stavu, že všecko, co si tady kreslím, mi připadá nepoužitelné. Víte, u sochařiny musí mít člověk velkou autocenzuru. Nemůže dělat všechno, co ho napadne – a napadá mě toho mraky. Musíte to už na papíře vytřídit. Ale k tomu musíte být v dobrém rozpoložení. Jenže velmi často mě popadne takový pocit, že nic nemá smysl.

• Deprese?

Jo, ale pracovní. Všechno je špatně, motám se v tom, nemůžu se rozhodnout. A trvá to třeba tři měsíce, kdy neudělám vůbec nic.

• Nejistota k umění patří. Ale myslela jsem, že když už člověk dobře ovládá řemeslo, nějakou jistotu nakonec najde.

Jenže taková jistota se vám právě mnohdy stane přítěží. Protože si říkáte: Ježiš, to udělám jako prd. Ale nejste přesvědčená, že to je to ono. Má to úplně obrácený efekt. Je to hrozně nepříjemné. Nehledě na to, že zároveň vám jdou hlavou myšlenky o tom, že se tím taky živíte. Složenky se na stole hromadí – a vy nic neděláte. Ale zatím se mi vždycky podařilo se z toho dostat. Řeknu si nakonec: No tak jako co? Nechám toho a půjdu dělat třeba číšníka, když to neumím? Člověk se trápí, ale pak mu dojde: Vždyť to miluješ a nemůžeš bez toho být. Tak už ti stejně do smrti nic jiného nezbyde než to prostě dělat. A tak nakonec ten pesimismus a negativismus přemůžete a zase najdete nějakou cestu.

• Co vás vlastně dneska nejvíc žene k práci?

Já si prostě neumím představit lepší povolání. Jsem si vědom toho, jak to je výjimečné, i s těmi nevýhodami. Je to svoboda. A za svobodu se vždycky platí. Misky vah jsou vyvážené a nejistota k tomu prostě patří.

• Jiří Načeradský mi kdysi řekl, že kdo si je jistý, je mrtvý.

To bych podepsal. Možná to zní trochu přehnaně, ale to je vlastně to dobrodružství, co na tom člověka přitahuje. I za cenu těch měsíců, kdy tady sedím, mlátím hlavou do stolu a nic.

• Řekl byste, že je to čím dál obtížnější?

Tak samozřejmě člověk je čím dál šikovnější, zkušenější, už se hned tak něčeho nelekne, ví, co ho čeká a co si může dovolit, co umí, co zvládne. Jenže ubývá takové té vnitřní odvahy. Proto ta autocenzura a ta selekce, protože čím je člověk starší, tím víc zvažuje, má-li se do toho vůbec pustit.

• zkrátka stárnete?

No je to stárnutí. Ale já mám dvanáctiletého syna, víte? Takže mám to štěstí, že mě udržuje, aspoň doufám, v nějakém mladistvém myšlení.

• Máte nějakou sochu, kterou byste neprodal?

Ano. Tu dřevěnou Pietu třeba, tady vedle.

• Jak si na ni váš syn před chvílí odložil rukavice?

Odkládá si na ni všechno možné. Tak tu bych neprodal, putuje se mnou po ateliérech, přitom je to veliká věc. Mám ještě asi tři nebo čtyři plastiky, které bych nerad prodával, protože znamenají nějaký přelom v mé tvorbě. Jednu z nich jsem udělal právě teď, je ve slévárně. Ono je to tak, že všechny ty sochy jsou trochu jako děti. Některé dospějí a odejdou prostě do světa. Vy víte, že jsou vaše, a doufáte, že někde dobře žijí, že všecko funguje, jak má. Ale některé děti zůstanou holt doma.

• Co děláte se sochou, když se nepovede? Rozbijete ji?

To se mi skoro nestane, právě proto, že to mám předem už tak vyselektované. Rozbil jsem svou sochu, ale ne schválně. Řeknu vám něco o Giacomettim, to byl absolutní cvok. Pracoval v noci. Měl bratra Diega, který byl velmi zručný štukatér. A tento Diego vyčkával, až to brácha dodělá, okamžitě to sebral, odlil do sádry a někam to před bratrem ukryl. Protože když bratr v poledne vstal, tak všecko, co v noci udělal, zničil. To je úplně šílený příběh. Kdyby nebylo Diega, zřejmě vůbec nevíme, že nějaký Giacometti existoval.

• To je jako výjev ze sochařova pekla.

Jo. A víte, co udělal sochař Lipchitz? V době, kdy byl o jeho práce obrovský zájem, prodal do Ameriky přes dvacet svých soch. K stáru ty své sochy koupil zpátky, samozřejmě za nesrovnatelně větší peníze, a všechny je rozbil. Nějak došel k názoru, že jsou špatné. Tak to doufám, že mě opravdu nečeká. ?

---

STEFAN MILKOV (58) Sochař, výtvarník. Narodil se v Bohumíně, otec byl Bulhar. vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu a vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Jeho spolužáci byli např. františek Skála nebo Jaroslav róna, s nimiž později, v roce 1987, založil skupinu tvrdohlaví. v 90. letech hrál s Martinem Němcem a skupinou Precedens. Už dvacet let staví elektrické kytary v dílně známého kytaráře Petra Jurkoviče. zúčastnil se řady skupinových výstav, mj. v los Angeles, Dánsku, francii. Měl i několik samostatných výstav. v roce 1995 se po pádu těžce zranil. Naučil se tehdy kreslit levou rukou. Motorkář (Yamaha naháč). Je podruhé ženatý, má dva syny. už VíM, že... ... v letenském ateliéru Stefana Milkova nejde přehlédnout černá hlava Franze Kafky. Přísná, zvláštně hladká, obrovská. V soutěži skončila druhá, hned za vítězným Rónovým pomníkem. "Vyhrál po právu, on má Kafku rád, já vlastně moc ne," říká Milkov. Ta hlava je tak velká, že průměrně vzrostlý člověk by Kafkovi na ulici koukal do očí, a ty oči jsou duté. "Byla by to taková camera obscura, vzadu je malý průhled, Dušní ulice by se rozložila do zvláštních obrazců." Rónův Kafka byl na křižovatce ulic Dušní a Vězeňská odhalen v roce 2003. "Je to zřejmě poslední moderní socha v Praze," říká Stefan Milkov, zatímco mi vaří kávu.