Duchovní, polský národní buditel, komunální politik.

Narodil se 10. prosince 1849 na nevelkém rodinném statku v polských Stowiskach-Szopienicach jako syn statkáře Johanna Dudka a jeho ženy Marianny, rozené Dombek. Navštěvoval obecnou školy v nedalekých Myslovicích, kde ho učitelé považovali za velmi nadaného žáka. Po jejím ukončení studoval krakovské gymnázium, kde odmaturoval v roce 1871. S vysokoškolským studiem filozofie a teologie začal na teologické fakultě vratislavské univerzity, odkud ale přestoupil na teologickou fakultu vídeňské univerzity a následně na teologickou fakultu olomoucké univerzity. Kněžské svěcení přijal 5. července 1875 z rukou olomouckého arcibiskupa Bedřicha Egona Fürstenberga.

Po studiích působil jako kooperátor v Jablunkově, Karviné, Starém Bohumíně a v polském Bielsku a Ustroniu. Po svém návratu do rodného Slezska získal 4. března 1884 místo administrátora těšínské farnosti. V době svého těšínského působení úspěšně realizoval generální opravu a modernizaci zdejšího farního kostela. Právě tehdy získal první zkušenosti s c. k. uměleckou dřevařskou školou ve Valašském Meziříčí, kterou v pozdější době přizval ke spolupráci na opravě a modernizaci starobohumínského farního kostela. Také se mu například podařilo v roce 1891 prosadit založení nového těšínského hřbitova. Protože se Thomas Dudek cítil být Polákem, aktivně podporoval zejména těšínského kaplana Józefa Londzina, který převzal na přelomu let 1890 a 1891 na přání vratislavského biskupa Franze Śniegonie od Pawła Stalmacha vedení týdeníku Gwiazdki Cieszyńskiej. Ten byl založen v roce 1847 a podporoval národní cítění Poláků na Těšínsku.

Těmito aktivitami a postoji si proti sobě popudil nejen místní německé liberály jako například starostu a poslance Johanna Demla a superindenta Theodora Haase, ale také samotného vratislavského kníže-biskupa Georga Koppa. Osobně proto vratislavského biskupa navštívil a plně před ním obhájil své národnostní a politické názory a odvrátil tak hrozící přeložení Józefa Londzina do polského Bielska, které bylo tehdy vesměs německé. Bohumínským farářem byl jmenován od 1. ledna 1893 na základě dekretu, který byl vydán 26. října 1892.

V rámci Dziedzictwa bł. Jana Sarkandra, jehož předsedou se stal v letech 1904 až 1925, úzce spolupracoval s těšínským katechetou a poslancem Ignacem Świeżym. Při stavbě spolkového domu Dziedzictwa na tzv. Starém trhu v Těšíně plně využil své organizační schopnosti. Podle jeho návrhu byly vypracovány plány, osobně dohlížel na stavbu a sháněl potřebné finanční prostředky. Jako předseda se 24. ledna 1906 soudil pro neplacení nájemného s německými katolickými spolky, které sídlily právě v budově Dziedzictwa bł. Jana Sarkandra. Soud skončil v jeho prospěch. Do uvolněných prostor byla z politických důvodů přestěhována redakce Gwiazdky Cieszyńskiej. Od května 1904 do prosince 1918 byl taktéž předsedou Spolku slezských katolíků. Sám věnoval poměrně značné finanční prostředky na proslovanské kulturně-osvětové a národní cíle a nejedním svým darem obohatil sbírky nově vznikajícího Slezského muzea v Těšíně.

Za svého života působil jako generální školní vizitátor a fryštátský děkan, byl také radou kníže-biskupského komisariátu pro západní část československé části vratislavské diecéze i starobohumínským farářem. Zemřel 21. září 1925 ve Starém Bohumíně. Po zádušní mši ve zdejším farním kostele, kdy celebrantovi při oltáři asistovalo 129 kněží, byly jeho ostatky uloženy v hrobce pod hlavním oltářem kaple Všech svatých na městském hřbitově ve Starém Bohumíně.