Zakladatel Odboru Slezské matice osvěty lidové, starobohumínský kronikář.

Syn koláře Rudolfa Kračmara a Ludmily, rozené Bittnarové, se narodil 2. dubna 1885 v Července v okrese Litovel. Po trojtřídní národní škole, kterou navštěvoval ve svém rodišti, pokračoval ve studiu na klasickém olomouckém gymnáziu, kde v roce 1907 maturoval.

Během prvních čtyř let své pedagogické praxe na národních školách působil na několika místech karvinského regionu. Na základě učitelské umístěnky nastoupil 15. ledna 1908 na orlovskou pětitřídní chlapeckou národní školu, odkud byl ale po osmi měsících přeložen na sousední orlovskou dívčí národní školu. Od 1. září 1911 získal učitelské místo na smíšené škole v Prostřední Suché a o rok později byl poslán na národní školu v Doubravě.

Jako jednoroční dobrovolník byl v roce 1913 po jednoměsíční službě superarbitrován, a tak nemusel v rámci mobilizace na počátku první světové války v roce 1914 nastoupit do rakousko-uherské armády a dále vyučoval na doubravské národní škole. Na začátku března roku 1915 byl ale spolu s dalšími 53 lidmi zatčen a následně krakovským c. k. polním soudem vyšetřován z velezrady. U c. k. polního válečného soudu v Moravské Ostravě byl o několik měsíců později navíc obviněn ze styků se septimány českého orlovského reálného gymnázia, kteří byli zatčeni až v průběhu června téhož roku pro rozšiřování vlastizrádných ruských letáků a protiválečných řečí.

Po šesti měsících vyšetřování byl internován v Gollersdorfu, v Rashalle, v Enzersdorfu, v Talerhofu a nakonec v Mitten-Grabernu. Z mittel-graberské internace byl nejprve odveden k německému pluku Hoch und Deutschmeister do Vídně a odtud bez jakéhokoli výcviku velice záhy eskortován na italskou frontu v Calamento nad Borgem v jižním Tyrolsku. Po čtyřech měsících vojenské služby bylo ale u c. k. krakovského polního válečného soudu obnoveno jeho vyšetřování pro velezradu. Z tohoto důvodu byl neprodleně převezen do Krakova na Monte Lupina, odkud byl propuštěn teprve 20. srpna 1917 díky amnestii, kterou pro politické vězně vyhlásil poslední rakousko-uherský císař Karel František Josef Ludvík Jiří Maria I. Amnestie však v jeho případě neznamenala propuštění na svobodu, ale eskortování zpět na italskou frontu, odkud se dostal do zázemí teprve měsíc před ukončením války.

Po dvou letech působení v Doubravě se přestěhoval do Bohumína (dnešního Starého Bohumína), kde 1. září 1920 zahájil a následovně také řídil vyučování v české obecní škole.

Po dvou letech se 28. září 1922 ve Starém Bohumíně oženil s Marií Reslerovou, dcerou zdejšího pekaře. O rok později se jim narodil syn Svatopluk Jarmar, pozdější plukovní a politický vězeň v letech 1949 až 1960.

Metoděj Kračmar založil spolu s Karlem Říhou, Josefem Plecháčem, Leopoldem Michnou a dalšími Odbor Slezské matice osvěty lidové. S Karlem Říhou se stal v roce 1921 zakladatelem Tělocvičné jednoty Sokol, jíž se stal dlouholetým náčelníkem. Navíc působil po dlouhá léta také jako vzdělavatel místního sboru dobrovolných hasičů.

Den po polské okupaci města – v pondělí 10. října 1938 – byl jako první obyvatel nepolské národnosti donucen k opuštění Bohumína. Přestěhoval se do Kojetína a odtud v únoru roku 1939 do rodné Červenky, kde se stal správcem čtyřtřídní národní školy. Německé nacistické vyšetřující orgány ho ale 5. června 1944 zatkly a vyšetřovaly pro odbojovou činnost v Olomouci, v Brně (v Kounicových kolejích), v Breslau (dnešní Vratislav) a opět v Brně (na Cejlu). Poté byl převezen do pražské pankrácké věznice, následovně do bavorského Eberachu a odkud zpět na Pankrác. Na svobodu byl propuštěn až 5. května 1945.

Zpět do Bohumína se vrátil již 3. června 1945 a byl zde opět jmenován řídícím učitelem v místní české obecné škole. Po odvolání dlouhodobě nepřítomného kronikáře Emericha Proksche se od 9. května 1951 stal v pořadí již druhým starobohumínským městským kronikářem. Do penze odešel 31. března 1948. Zemřel o pět let později – 24. září 1953 ve Starém Bohumíně. Jeho tělo bylo zpopelněno v ostravském krematoriu.