Václav Vegricht z Nymburka byl strojvedoucím ještě na parních lokomotivách:

Nymburk– Setkání s bývalým topičem, signalistou a především strojvedoucím Václavem Vegrichtem Nymburský deník plánoval delší dobu. Když k němu došlo, diktafon všechny ty železničářské slangové výrazy slyšel poprvé. Ale přijímal je s odevzdaností digitální mašinky. Každopádně rozhovor na chodbě k jídelně Střední odborné školy a učiliště plynul starými koryty řek, v tomto případě vlastně koridory železničními. A hodně jsme se svezli na parní lokomotivě, což dnes už zní jako z pohádky nebo z filmu pro pamětníky. I když to vlastně není tak dlouho. Poslední parní lokomotivy jezdily v Československu do roku 1977. Pravda, za 36 let už se dá něco podniknout, pro někoho je to celý život. Václav Vegricht je srdcem nádražák pořád. U železnice se zasekl jen na 43 let.

• Jak vzpomínáte na začátky na dráze?

Dali nás na páru. Moc se s námi tenkrát nebavili. Já se učil elektrikářem, jenže řemeslo nepotřebovali. Začínal jsem v roce 1966 jako topič na parní lokomotivě. Hned jste dostal kytaru (slangově topičská lopata – pozn. aut.) (smích) a bylo vymalováno.

• Měl jste dráhu v rodině?

Otec pracoval na dráze v Boleslavi, ten dělal řemeslo. Nejdřív u traťovky, potom ve svém rajonu lakýrníka. Opravovali nádražní budovy. Byli tam truhláři, malíři, zedníci a měli svůj okrsek po Bakov a Luštěnice.

• Kde a u koho jste sloužil na vojně? Souviselo to s dráhami?

Sloužil jsem v Plzni a potom v Chebu u železničního vojska. V Bohumíně na výcviku a pak v Chebu. Tam bylo nádherně. Byli jsme poslední vojsko, co nosilo tzv. kopřiváky (druh vojenské uniformy – pozn. sut.), za rok už se nosil tesil.

• Co dělalo železniční vojsko?

To, co každý normálně v zaměstnání. Kdo byl topič, topil, kdo fíra, ten jezdil, posunovač posunoval.

• Topil jste na osobní nebo nákladní mašině?

Všechno nákladní vlaky. Na rok jsem šel na zálohu na velkou zátěž (říká se tady na Mrlinu – to je směr Kolín, Hradec, Třebová, most na Babín), celé vlaky se přestavovaly. Sestavovaly se vlaky na Boleslav, Ústí atd.

• Jak se to vyvíjelo dál?

Po roce jsem začal jezdit trať na Boleslav. Také na Jičín, jezdili jsme Poděbradku do Libice, to byly manipulační vlaky. Ty zajížděly všude, např. do Mepolu v Libici. To bylo strašně vleček, k cukrovaru v Dobrovici, na Vlkavě pro Rusáky jsme tahali cisterny s leteckým benzinem. Odvézt plný, nabrat prázdný, no víc se našibovalo (posunovalo – pozn. aut.), než najezdilo.

• Máte v hlavě ještě strojvedoucí, u kterých jste začínal?

Můj první mašinfíra byl Honza Staněk na záloze. Ten u toho vypil lahvičku Bikavéru. To se na páře vypotí. Staněk byl fajn chlap, ztratil se pak s nějakou holkou do Broumova. Já pak na manipulacích jezdil s fírou Zímou.

• Popište, jak vypadala topičská práce.

Nejdřív jsem zkontroloval, zda je olej v kompresoru, mazali jsme písty, šoupátka a pístnice, na novějších mašinách ještě osy. Na to byl klasický návod. Případně jsme dolili olej a namazali všechny spojnice. Za 50 kilometrů se znovu muselo mazat. Do Boleslavi a zpátky jsem protopil 40 metráků uhlí. Existoval zauhlovací jeřáb. To byla obrovská konstrukce, ještě tam stála před pár lety. Uhlí ti nemohlo dojít.

• Od kdy jste jezdil jako strojvedoucí?

V roce 1969 jsem absolvoval zkoušky na strojvedoucího, půl roku k tomu pak na dílně. U těch manipuláků ses naučil šibovat. Jenom jet, to není problém, ale šibovat je umění. Musíte mít cit, když najíždíte třeba s třiceti vozy. Vroce 1970 jsem se dostal na Prahu – Těšnov, to bylo moje nejkrásnější období. Tam jsme v roce 1973 vlastně skončili, jelikož se zbouralo. Mohly přijít pryč koleje kvůli silnici, ale ta krásná secesní budova mohla stát. Vedly se o nádraží spory asi tři roky. Na Těšnov jsem jezdil s osobáky, lokomotivou 464, říkalo se jí Bulík nebo taky Ušatá.

• Vaše pravidelná trať...

Jezdil jsem dva roky z Nymburka do Těšnova. Jedenáct prkeňáků (ve vagonech byly nainstalovány prkenné lavice – pozn. aut.) jsem vozil, to byla síla lidu. Vyjížděl jsem v 5.20, byl to takový dělnicko – úřednický vlak. Ovšem grafikon páru v roce 1973 ukončil. Ve finále jsme dostávali už jen hnědý prach, to nemělo s uhlím nic společného.

• Kolik cestujících jezdilo na tom přelomu 60. a 70. let?

Dřív za páry se jezdilo hodně, v Lysé nastoupili jen tak tak, ale v Čelákovicích už neměli lidi šanci. Každý chtěl urvat místo, ale ono tam už žádné nebylo (smích). Bylo to narvané už z Nymburka a Lysé. Jezdilo hodně dělníků hlavně do ČKD.

• Vnímal jste krajinu kolem sebe?

Na tu Prahu to bylo hezké, na Jičín je trať krásná. Potom jsem jezdil i na Ústí. Z Mělníka do Ústí, to je nádhera, když frčíte podle Labe údolím. A dál je to pořád stejné, až do Německa. Kopce z obou stran, a Labe kopíruje železnici.

• Existoval rozdíl v řízení jednotlivých lokomotiv?

Základní funkce byly stejné, ale proti motorové nebo elektrické mašině, to bychom se museli bavit šest hodin. Pára byla o citu. Musel jste sledovat komín, dívat se do pece, jak pracuje oheň. Zkontrolovat plnění šoupátek. To záleželo na fírovi, ten to musel slyšet a mít v ruce. To se nedalo naučit. Dneska na motoru nebo elektrice, ono to jede, jste v podstatě autobusák, který točí volantem. Dneska je to řidič, ne strojvedoucí. Na páře jsi byl strojvedoucí, tam si to všechno prožil. Pod rukama si cítil, co to všechno dělá.

• Když jste skončil na páře, jezdil jste dál jako fíra?

Potom už ne, začal jsem pracovat jako mechanik. Vlastně to bylo to bývalé topičské místo, ale bez uhlí (smích). Kdyby zůstala pára, tak já bych tam byl šťastný do smrti. Ještě jezdil Papoušek do Rumburka, dvě parní mašiny se střídaly až do roku 1975. Říkalo se jim poslední mohykáni. Někde se jezdilo, teď nevím přesně kde, ještě o dva roky později.

• Přišla tedy trochu deziluze...

Konec páry si žádala modernizace. Hledělo se na čistotu ovzduší. Za mou éru, když se ohlédnu, dráhou prošla strašná síla lidí. Za těch 43 let, co jsem tam dělal. Mě motory prostě nebavily, do toho mi v té době zemřel otec. Dělal jsem mechanika, pak nějaký pátek na točně a čtyři roky na kostomlatských výměnách jako signalista, mezi stanicí a depem, takzvané Čtyřce. Vroce 2006 jsem skončil.

• Znal jste průvodčí, kteří s vámi v té době jezdili?

Jezdily krásné černé holky, no někdy byly zvědavé, jak se to řídí. No a z Vysočan to staví až v Čelákovicích, musím přiznat, že byly šikovné (smích).

• Která parní lokomotiva u nás jezdila jako poslední?

Lokomotiva Stocker, lidově Štokr, začala se vyrábět už v roce 1958 v podniku Lokomotiva Plzeň. To byla poslední parní lokomotiva, vyrobeno jich bylo přesně 510 kusů. Tím skončila výroba páry u nás.

• Nosil jste uniformu?

Na té páře se většinou nosily modráky, pak už v 80. letech se jezdilo v civilu. Ti, co přijdou do styku s lidmi, mají předepsanou uniformu.

• Jak se uniformy měnily?

V roce 1966 nastala v podobě uniforem zásadní změna, do té doby byly všude kapsy, nárameníky: nosil je technik, vrchní technik, pak dozorčí. Byly to hodnosti jako na vojně, pak se to civilizovalo.

• Můžete jmenovat nějaké bytostné nádražáky, které jste během své éry poznal?

No tak například Karel Žaba, ten ještě slouží. Je výpravčím na Babíně. No a kdo by neznal výpravčího Hanuše, ten byl na předjízdném,tamto vydrželdo důchodu. To už jsou legendy. Nejstarší z té staré generace je pan Jelínek, ten je na hlavním nádraží. Rád vzpomínám na pana Hlinku a Jirku Kesla. S ním jsem jezdil na Torpedu a potom i sám.

• Chodilo se v Nymburce do nějaké vyhlášené nádražácké hospody?

Tak třeba do Géčka, na Růžek, do Semaforu hodně chodili nádražáci. Po revoluci na Tarasu a na hřiště. Jinak vyloženě hospoda, kde bych vždycky někoho potkal, tak to nebylo. Museli jsme se domluvit, každý měl jinak službu.

• Schází vám ta práce železničáře?

První dva tři roky v důchodu byly těžké. Pořád to máte v sobě. Já nemusím chodit na hlavák, já to vidím z balkonu, hlavní nádraží i ranžír. Bydlím tu od roku 2001 (ubytování hotelového typu v bývalém COPu). 43 let je 43 let. Uniformu jsem měl naposledy ve skříňcevDepu,ale tu už asi vyhodili (smích).

• Kde se konaly a jaké byly v Nymburce železničářské plesy?

Převážně v Nároďáku. Stanice měla svůj ples, Depo mělo také svůj ples a pak se ještě konal večírek na Den železničářů. Pak se to přesunulo do Dělnického domu. Kdyby nepřišla revoluce, tak dráha Nároďák dodělala.

• Je ještě podle vás Nymburk město železničářů?

To už asi těžko. Tak, jak to bylo dřív, už určitě ne.

• Vy jste byli organizovaní ve Federaci strojvůdců. Jste tam?

No ano. Máme občas setkání. Někdy jsme to měli v pivovaru, teď dvakrát už v Obecním domě. Měli jsme tam setkání jako jedni z prvních, když ty sály zrekonstruovali. Sešla se nás tam s manželkami tak stovka, možná víc.

• Pivovar vypravuje pravidelně vlak tažený parní lokomotivou...

Jo, to vím, jezdil i Kafemlejnek, taková malá hezká mašina.

• Kterou jste vy měl nejraději?

Vynikající byla Šlechtična. Jezdí pořád na těch dnešních slavnostních jízdách. Navštívil jsem výstavu v Lužné u Rakovníka, byl jsem v Brně, tam je krásných lokomotiv plné Depo. Šlechtična je vzhledově nejkrásnější osobní parní mašina. Z těch nákladních Stocker 556.

• Měl jste někdy zpoždění?

Ani ne, akorát ve Mstěticích jsme párkrát nabrali tak pět minut. Na páře nepamatuju velké zpoždění, to všechno šlapalo (tomu se mi nechce věřit – pozn. autora).

• Pamatujete tu lokomotivu, která leta stála u nádraží?

To byla parní úzkorozchodná U47.

• Co říkáte rušení tratí a naopak oživování některých tratí?

To je těžké. Musí na to v každém konkrétním regionu přispívat. Kde je pár lidí, tak to nemá cenu. Máme obrovské kolejové zasíťování země, to jen tak někde nemají.

• Režijní průkazka, která vás opravňuje jezdit zdarma, je velkou výhodou, ne?

No tu měl každý, i paní, co dělala na nádraží na záchodě. Ale pozor, to byla vedoucí záchodu (smích). Já na režijku jezdil domů do Mšena. Auto nemám, všude jezdím vlakem. U lékaře v Boleslavi jsem byl už snad pěta dvacetkrát (smích).

---

VIZITKA – VÁCLAV VEGRICHT se narodil 9. února 1948 v Mělníku. Žil ve Mšeně u Mělníka a pak v Nymburce. V České Třebové vychodil železniční učiliště, obor elektrikář (1963 až 1966). Pak šel do Lokomotivního Depa v Nymburce. Od roku 1966 je pracovně v Nymburce, od roku 1965 šel do Nymburka na praxi. Na dráze pracoval jako topič, strojvedoucí, mechanik a signalista. Celkem se na dráze zasekl na dlouhých 43 let. Nyní si užívá důchodu, na práci na železnici nedá dopustit. Když ho nezlobí zdraví, stále ještě vyráží na různé výstavy lokomotiv.

Železničářská hantýrka kytara – topičská lopata šibovat – posunovat šturc – kusá kolej (místo, kde končí kolej) magacín – sklad kuchyně – kabina strojvedoucího na páře bouchal – kompresor ranžír – seřaďovací nádraží brukna – ochoz lokomotivy túra – směna koloťuk – vozmistr fíra – strojvedoucí