19.5.2008 - Rozžhaven do běla

Domácí hutě chrlí tisíce tun oceli každý den. Z jejich bran v loňském roce vyjelo o další tři procenta kovu více než rok předtím a vzestup pokračuje i letos. Druhé housle nehrají ani menší podniky, které si tváří v tvář severomoravským gigantům vykolíkovaly prostor pro své přežití. Po jejich ziscích však lační mohutní "železní" žraloci a chtějí je spolknout.
Šedá a chladná ocel se vybarvuje jako lakmusový papírek ekonomiky. Pokud se daří, železní draci vypouštějí ze svých chřtánů jednu tunu za druhou, a naopak v době hospodářské recese pece vychladnou. Pro Česko naštěstí teď platí ta první varianta.

PRO OCEL SE ZABÍJELO OD STAROVĚKU
Již staří Římané poznali neúprosnou moc tvrdého a lesklého kovu. Kvalitní ocel znamenala hrozivější zbraně a vládu nad světem. Dnes se již lidé "zabíjejí" civilizovaněji, ale ekonomická vřava není o nic méně urputná, o čemž svědčí množství převzetí menších podniků. "V průběhu uplynulého roku jsme získali dvě nové akvizice v České republice," prohlašuje generální ředitel Třineckých železáren Jiří Ciencala. Koncern ovládl společnost H& S Progress (bývalý Výzkumný ústav hutnictví železa v Dobré) a majoritu získal též v ostravském Metalurgickém a materiálovém výzkumu. "Právě tyto nové akvizice dvou výzkumných a vývojových společností jsou pro nás velmi důležité tím, že dále přispívají ke zvýšení užitné hodnoty našich produktů," vysvětluje. Železárny loni docílily nejlepších výrobních výsledků od počátku 90. let minulého století a čistý zisk zvýšily o jednu miliardu na 3,6 miliardy korun.

MALÍ, ALE ŠIKOVNÍ
Ocelářští giganti v poslední době splývají v ohromné nadnárodní celky se statisíci zaměstnanci; příkladem může být ArcelorMittal, který též vlastní bývalou ostravskou Novou huť. Štíhlejší firmy se snaží nepřátelskému pohlcení bránit třeba křížovým akciovým podílnictvím. Vzniklé konglomeráty totiž stojí pouze o velké odběratele, menší klienty pohrdavě přehlížejí. "Podniky s menšími kapacitami výroby proto mohou vykrývat mezery vyplývající z přirozeného nezájmu velikánů a zejména v místech rozmělněné poptávky na více zákazníků jsou schopny reagovat pružněji," míní ředitel oborové asociace Hutnictví železa Jaroslav Raab.
České ocelářství se přitom stále více orientuje ze stavebnictví na sílící automobilový průmysl. Menší slévárna hliníku Metaz z Týnce nad Sázavou do tohoto sektoru dodává přes 50 procent své produkce odlitků. Nyní již zaměstnává 380 lidí a roční tržby dosahují 350 milionů korun. Své výrobky vyváží do členských zemí Evropské unie a USA. Jihomoravský Kovolit zase nyní chystá další rozšíření, protože současné kapacity nestačí pokrýt zájem odběratelů.
V poslední době v kraji vína hrají prim především dodávky pro automobilový průmysl. Díly dodává do vozidel Volkswagen, Škoda, SEAT, GM, PSA.

UČNI, HLASTE SE!
Kovohutě Rokycany zaměstnávají zhruba 160 pracovníků a do konce roku nepředpokládají přibíraní dalších pracovních sil. Změna však může nastat při získání nových významných zakázek, které by současný tým nestačil plnit. Je proto pro ně užitečné zajistit si novou krev již od plínek. "Vzhledem k nedostatku pracovních sil připravujeme program k získání zaměstnanců již v průběhu učení," upozorňuje generální ředitel společnosti Kovohutě Rokycany Miloš Tuček.
Výhodou tohoto podniku je podle Tučka uzavřený výrobní cyklus, jenž umožňuje splnit zákazníkům i nezvyklá přání. "Další předností je operativnost dodávek a poskytování dodavatelského servisu - konsignační sklady, malé zakázky," dodává Tuček. Polovina produkce míří do zahraničí, v němž Německo žádá bronzové tyče a dráty, Jižní Korea, Tchaj-wan a Rusko zase niklové slitiny. Udržet krok s konkurencí pomáhá firmě státní podpora malých a středních podniků. "Domnívám se, že tato podpora je dostatečná. V současné době využíváme programu Eureka. Dále je podána žádost o podporu v programu ICT v podnicích," přibližuje ředitel.

NA MAJORITU ZAPOMEŇTE
Většinu smetany však přesto slíznou prvovýrobci oceli a na další články řetězce zbudou spíše drobty. "Využívají monopolního postavení na trhu a zvyšují ceny své produkce pro nás," stěžuje si majitel Z-group Zdeněk Zemek. Jeho impérium zpracovává ocel na trubky a tyče, kde je situace podle jeho slov stabilizována. Modernizace válcovací tratě v Chomutově umožnila skupině výrazně rozšířit kapacity a sortiment o náročnější výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Z-group, čtvrté největší ocelářské seskupení v Česku, také registruje zájem zahraničních investorů. "Jsme zcela jistě zajímavou akvizicí, ale pokud někdo požaduje majoritu, není pro nás zatím zajímavým partnerem," odmršťuje nabídky.
Konkurence se rekrutuje především z Číny a Indie, kde ocelářství dosahuje nejvyšších růstů a Evropa jim nedokáže cenově konkurovat. "Naštěstí ještě stále neumí výrobky včas a spolehlivě dodat. Dokážou je pouze levně vyrobit," soudí Zemek. Asijští oceláři rovněž podle něj neovládají složitější výrobky, jako bezešvé trubky, trubky s vyšší pevností, odolnější korozi nebo vysoce legovanou ocel. Brzdou domácího rozvoje je však výrazné zdražování surovin a energií.
"Dramaticky šly nahoru ceny plynu a elektřiny, přitom všechny ocelářské provozy jsou vysoce energeticky náročné," říká podnikatel. Přesto Z- group loni dosáhl nejlepších výsledků od privatizace, neboť tržby stouply o celou miliardu na 8,7 miliardy korun, tedy o 13 procent. Produkce oceli se zvýšila skoro o čtvrtinu na 435 tisíc tun. Plán na letošní rok počítá s˙15 procentním zlepšením, když již za první čtvrtletí tržby vylétly o 16 procent na 2,2 miliardy korun.
Většina produkce mizí v zemích Evropské unie, Asie a Ameriky. Výzvou pro letošek je průnik na ruský trh, který je pro Zemkovu skupinu jako začarovaný. "Potřebují však naše trubky a sami je nedokážou vyrobit v tak vysoké kvalitě a spolehlivě včas dodat," nenechává se odradit. Dalším zajímavým teritoriem je Turecko. "Je to energetický koridor a pro výstavbu ropovodů budou potřeba trubky," tvrdí. Hutní část holdingu zaměstnává zhruba dvě tisícovky lidí, v dohledné době se neočekává změna tohoto stavu.

VÝZKUM ZAPLATÍ BRUSEL
V podmínkách tvrdé konkurence se vždy hodí, když někdo něco zaplatí za vás. Česká republika zatím na výzkum a vývoj nových technologií vynakládá asi třetinu prostředků, oproti například Německu, Japonsku nebo skandinávským zemím. To se však může změnit díky unijní podpoře z Evropského fondu pro výzkum v oblasti uhlí a oceli. Čerpání je řízeno mezinárodními výbory, kde má své zastoupení i Česká republika.
"Náš obor má tak možnost se účastnit práce na řešení předních evropských projektů a vlastní projekty prosazovat mezi ty financované i z prostředků Evropské unie," poznamenává analýza asociace Hutnictví železa. Ročně je zde připraveno na 60 milionů eur, přitom hodnota jednotlivých projektů bývá v průměru okolo dvou milionů eur, což při průměrném padesátiprocentním spolufinancování znamená jeden milion eur z fondu a jeden milion od řešitele. Průměrná doba řešení je zhruba tři roky.

NA EKOLOGII PŮJDE AŽ ŠEST MILIARD
Rozpad východního bloku udeřil po roce 1990 na české oceláře plnou vahou. Oči se otočily na západ, kde lákaly významné a bohaté trhy Evropské unie. Západ však nehodlal přihlížet s rukama v kapsách, jak jim český Honza se svým "ranečkem trubek" hodlá vypálit rybník. Mocné hutní koncerny prosadily řadu antidumpingových řízení, která komplikovala tuzemským producentům život. Lapálie s vývozy se narovnaly teprve vstupem Česka do Unie. "Včasnými kontakty, zejména s asociací Eurofer, se vztahy nikdy nestaly dramatickými a dnes jsme již součástí jednotného trhu," dodává Raab.
Všechny problémy tím však rozhodně nejsou vyžehleny. "Pro ocelářství bude nejaktuálnějším postoj vlády k aukčnímu obchodování s emisními povolenkami. Naši sousedé se již otevřeně kloní k variantám řešení, které by respektovaly specifika energeticky náročných odvětví," přibližuje. Převládne- li tento postoj v celé Unii, neměla by stavět překážky ani česká vláda. Hutě by však měly kouřit stále méně, nutná ekologizace hutnictví přijde ročně během příštích několika let na čtyři až šest miliard korun. Náklady se týkají právě legislativy pro obchodování se skleníkovými plyny, ale také ekologické daňové reformy, zpřísňování předpisů pro emise do ovzduší a vody a pro pevné odpady i zavádění chemických norem REACH.

DRÁTY DO AUT I MRAKODRAPŮ
Železářský boom je šancí na výjimečné zisky a firmy proto neváhají významně investovat do nových zařízení. Bohumínská společnost ŽDB například v minulých dnech zprovoznila nové linky na výrobu drátů pro automobilový průmysl za téměř 100 milionů korun. Budou sloužit k výrobě lan do převodovek a dveřních a okenních mechanizmů. "Výstavba nových linek a zcela nová technologie jsou jedinou cestou, jak bojovat s konkurencí," zdůrazňuje ředitel závodu Jan Marinov.
Bohumínská společnost ročně vyrobí 135 tisíc tun ocelových drátů a loni zvedla výrobu o 12 procent. Teď se díky investici, která dokončila první etapu modernizace závodu za 700 milionů, zvýší o dalších 8 tisíc tun. Výnosy se díky nové investici již letos rozrostou o 160 milionů korun. Export dosahuje magických 88 procent produkce a míří zejména do Německa, Itálie, Polska, ale i Oceánie a Severní a Jižní Ameriky.
"Dodávky pro automobilový průmysl se během posledních dvou let ztrojnásobily, takže nyní dodáváme pro tento trh asi polovinu naší produkce drátů," podotýká Marinov. Dráty využívají - kromě automobilek Škoda, Volkswagen, Fiat, Toyota či BMW - též rybáři, těžaři a nábytkáři. "Díky novým technologiím bylo možno vyrobit a dodat dráty do výtahových lan, která jsou instalována například ve výtazích jednoho z nejvyšších mrakodrapů světa Sears Tower v Chicagu. Usilujeme také o to, aby z našich drátů byla vyrobena výtahová lana pro nejvyšší budovu světa Búrdž Dubaj ve Spojených arabských emirátech," doplňuje ředitel. Dalších 500 milionů korun bude závod investovat do roku 2012 na druhou část své modernizace. ŽDB je součástí skupiny KKCG podnikatele Karla Komárka. Od roku 2003 směřovalo do modernizace bohumínské firmy, která nyní zaměstnává tři tisíce lidí, více než 1,7 miliardy korun.

PANÍ POLDI SCHOLZOVÁ
Snad nejdramatičtější osud potkal kladenskou krásnou paní Poldi. Zatímco před rokem 1989 učarovala 20 tisícům lidí, kteří pro ni tavili ušlechtilou ocel dnem i nocí, po nepodařené privatizaci se ocitla na mizině. Výroba se zastavila a útroby se staly terčem nájezdů zlodějů kovových odpadů. Nyní se však "železná dáma" snaží opět vzkvétat v partnerství s německým koncernem Scholz. S vylepšením rozlehlého areálu Poldovky chce přispěchat město Kladno, jehož plán rozvoje počítá s 500 miliony korun na odstraňování ekologických zátěží, částečně z evropských fondů.
"Zatím není jasné, zda se revitalizace bude dělat po etapách, nebo ji zainvestuje nějaký developer, kterému by se to s ohledem na cenu pozemků a jejich budoucí hodnotu mohlo vyplatit," líčí kladenský primátor Dan Jiránek. Do roku 2012 by zde mohl vzniknout třeba Středočeský vědeckotechnický park, na jehož vybudování se podílejí pražské vysoké technické školy. Rozsáhlý vědeckovýzkumný areál bude financován až deseti miliardami korun ze strukturálních fondů Evropské unie.

SILNÁ KORUNA SRÁŽÍ VÝROBU
Některým slévárnám vadí posilování koruny a dlouhodobě vysoké ceny vstupních kovů. Kvůli vývoji kurzu nepřejícímu exportu začala produkce dokonce mírně klesat. "Tato situace nutí naše odběratele hledat alternativní materiály, popřípadě výrobky miniaturizovat," zdůvodňuje generální ředitel Kovohutí Rokycany Miloš Tuček. Podnik je tradičním výrobcem polotovarů z mědi, niklu a jejich slitin a působí na trhu už od doby před první světovou válkou.
Kovohutě zažívají silnou poptávku po polotovarech z niklu a jeho slitinách. "Důvodem je využití této produkce především v elektrotechnice a leteckém průmyslu," vysvětluje Tuček. Naproti tomu na ústupu jsou bronzové a mosazné dráty, které se nyní již nahrazují jinými materiály než neželeznými kovy. Možná i proto podnik zatím přímo nečelil snahám o akvizici jako jiní producenti. "Registrujeme však spojování velkých producentů v západní Evropě, což přiostřuje konkurenční boj," všímá si. Integrace podle něj přináší kapitálové posílení a rozšíření trhů. Záleží však na způsobu realizace. Menší podnik se může věnovat speciálním slitinám co do chemického složení a mechanických parametrů, na což velká společnost nemá čas ani chuť.