14.7.2008 - Patří jim dík a poděkování

Z VYSTOUPENÍ POSLANCE MIROSLAVA GREBENÍČKA NA SLAVNOSTNÍM VZPOMÍNKOVÉM SETKÁNÍ U P ŘÍLEŽITOSTI PŘIJETÍ ŘECKÝCH DĚTÍ POVÁLEČNÝM ČESKOSLOVENSKEM

Letos uplynulo 60 let od doby, kdy v˙důsledku řecké občanské války přijala tehdejší Československá republika uprchlíky z Řecka.
Byly to nejprve děti, ale také dospělí a senioři. To nezměrné hoře, které postihlo Řecko v letech 1946- 1949, by nemělo být nikdy snižováno na úroveň nicotnosti. Nikdo také nemá právo zaměňovat příčiny a důsledky tragédií minulosti.
Popírání poznatků o dějinách totiž zákonitě vede k rozeštvávání společnosti, ztrátě sebedůvěry i staletími prověřených hodnot. Vím, že ve svých srdcích nosí někdejší řečtí emigranti (o jejichž etnické příslušnosti stále probíhají diskuse, do kterých nechci svým příspěvkem z mnoha důvodů vstupovat) pocit nutnosti boje proti lhostejnosti vůči jakémukoliv utrpení.
Proto mi dovolte, abych tváří v˙tvář falšování dějů, událostí i kontextu celého 20. století vyslovil alespoň podstatu pravdy o útěku řeckých dětí před válkou za plnohodnotným životem. Byla to pro ně okamžitá spása i naděje. Stejně tak tomu bylo i v případě utrmácených a mnohdy zmrzačených politických emigrantů z řad Demokratické armády Řecka.
Ve jménu padlých a umučených spolubojovníků si pak častokrát slibovali, že nebude nikdy znehodnocen odkaz jejich činů, v nichž nezměrná odvaha byla samozřejmý m projevem odvěkých tradic a statečnost jedinou cestou ke skutečné svobodě. Velmi dobře víme, co způsobil lidstvu fašismus. Nelze se ani dnes chovat jako slepci k hrůzám 2. světové války, zločinům proti lidskosti v koncentračních táborech, milionům mrtvých, jejichž hroby jsou rozsety po celé Evropě. Nelze zastírat ani skutečnost, že 2. světová válka změnila od základu mapu světa, jehož osud se ocitl v rukou dvou supervelmocí - USA a SSSR. Zákonitá byla pak i Jalta, kde v únoru 1945 byla přijata Deklarace o osvobozené Evropě, která stanovila, že osvobozené národy mají právo vytvořit si takové demokratické instituce, které si samy zvolí. Interpretace tohoto dokumentu byla však limitována rozdělením sfér vlivu, a tedy rozdílným výkladem.

O sférách vlivu jednoznačně svědčí fakt, že právě v Řecku potlačila britská armáda většinový komunistický protifašistický odboj, protože tato země patřila do britské zájmové sféry. Ano, horská území severního Řecka tehdy kontrolovala levice, a to prostřednictvím tzv. Prozatímní demokratické vlády Řecka a Demokratické armády Řecka. Protivníkem levice (vedené Komunistickou stranou Řecka) byla pravicová monarchistická vláda, podporovaná právě Velkou Británií a později - po vyhlášení Trumanovy doktríny - i Spojenými státy.
Vojenské oddíly Demokratické armády Řecka byly však zejména technicky mnohem méně vybaveny než monarchistickářecká armáda, a byly proto postupně zatlačovány do hor v severozápadním Řecku. Hlad, strach a stálé nebezpečí smrti, které sužovaly i civilní, často vojensky angažované obyvatelstvo postižených oblastí, byly příčinou rozhodnutí vystěhovat především děti za hranice Řecka. Na základě žádosti tehdejší Prozatímní demokratické vlády povstalců, na kterou kladně odpověděly vlády lidově demokratických republik, odcházely pak řecké děti po skupinách v˙nepříliš početném doprovodu starších průvodkyň nejdříve do sousedních zemí, jako byla Albánie, Jugoslávie a Bulharsko.
Později se stejně ochotně zapojily i ostatní lidově demokratické státy, tj. Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a NDR. Významnou úlohu sehrál i mezinárodní Svaz demokratické mládeže, který v březnu 1948 rozhodl, aby řecké děti z ohrožených oblastí byly zachráněny před nástrahami hladu, bombardování a násilí, před nástrahami války. Evakuace dětí z oblastí kontrolovaných Prozatímní demokratickou vládou Řecka probíhala v letech 1948- 49.
Šlo vlastně o první vlnu emigrace, která se týkala záchrany přibližně 24 tisíc dětí. Druhou vlnu emigrace pak představovali dospělí muži a ženy. Byli to především příslušníci poražené Demokratické armády Řecka a přívrženci Prozatímní demokratické vlády Řecka. Mezi těmito dospělý mi emigranty však mnohé evakuované děti své rodiče bohužel už nikdy nenašly, neboť ti zahynuli v občanské válce. V dané době odešlo z Řecka do lidově demokratických států více než 80 tisíc osob. Do tehdejšího Československa jich přišlo v letech 1948- 50 více než 12 tisíc. První skupina 769řeckých dětí ve věku od jednoho měsíce do 14 let přibyla do Československa již 23. dubna 1948 s určením jihomoravský Mikulov.

Jejich první útočiště bylo pohotově zřízeno v bývalých kasárnách na kopci nad Mikulovem, na dnešní Dukelské ulici. Mikulovská záchytná stanice (a podobně tomu bylo v záchytných stanicích Všebořice u Ústí nad Labem, Brno- Maloměřice, Lešany u Benešova a Svatobořice u Kyjova) se následně stala dočasným útočištěm řeckých emigrantů všech věkových kategorií. A právě zde se znovu a znovu prokazovalo, že lidé, spojení skutečným sociálním cítěním, mívají k sobě bytostně blízko. Věděli, že neštěstí a starosti druhého se dotýkají jich samých.
V solidaritě, v pomoci jiným nacházeli podstatu sama sebe. A tak se Řekové zúčastňovali nejen celé řady pracovních aktivit, ale i různých velmi úspěšných kulturních vystoupení. Pamětníci např. vzpomínají na rok 1950, kdy se 200 mladých Řeků zúčastnilo brigády na Pálavě spolu se 150 členy ČSM z Mikulova a Valtic. Zpívali pak tenkrát nejen české mládežnické písničky, ale zanotovali si i řecké partyzánské písně. Po šedesáti letech se někdejší emigranti spolu se svými rodinami sešli v dubnu letošního roku před Městským úřadem v Mikulově při odhalení pamětní desky připomínající jejich příchod do Československa a později se pak shromáždili v mikulovském muzeu na vernisáži obdobně zaměřené výstavy. Bylo to setkání plné nádherných emocí, živých vzpomínek a poutavého vyprávění. Jejich pozdravy směřovaly do všech míst České republiky, zejména pak tam, kde žijí a aktivně působí naši spoluobčané řecké národnosti.
Jde nejen o Prahu, Brno, Ostravu, Jeseník, Krnov, Třinec, Karvinou,řumperk, Vrbno pod Pradědem, Havířov a Bohumín, ale i Jablonec nad Nisou, Liberec, Hradec Králové, Javorník, Zlaté Hory, Jihlavu, Vyškov, Olomouc, Strážnici, Znojmo i zmíněný již Mikulov.
Znovu a znovu se také ukazuje, že problematiku řecké etnické skupiny a jejího usídlení v tehdejším Československu je nutno chápat především jako péči o řecké děti od roku 1948 do předpokládaného skončení občanské války. Navazovalo rozmístění řeckých politických emigrantů v roce 1949 do shromažďovacích středisek a poté do převážně zemědělských sídel v okresech Žamberk, Jeseník a Krnov. Následně pak došlo k posunu této etnické skupiny do průmyslových oblastí v krajích Hradec Králové, Olomouc, Ostrava a Brno.

Výjimečná péče československé společnosti neponechala tenkrát nic náhodě a důsledně dbala, aby řecké děti neztratily vztah ke své původní vlasti. Zajistila jim důstojné životní podmínky, ale i dostatečný početřeckých učitelů a vychovatelů. Vzpomínky na pobyt v dětských domovech zřizovaných z rekreačních objektů a zámečků, na společné dětské prožitky a radosti, na drobné i větší úspěchy přetrvávají v celé šedesátileté historii řecké menšiny v České republice.
Ano, naši Řekové si uchovali vysoké etnické vědomí a silný vztah k Řecku, ačkoli monarchistická vláda je zbavila občanství a po desetiletí jim bylo upřeno právo na řecké území. Řečtí emigranti se s nezměrným úsilím a poctivě, plně a velmi úspěšně zapojovali do společenského života.
Jejich přínosem je nepochybně i zprostředkování novořecké kultury české společnosti, opírající se o silné vědomí společného původu a emigrantského osudu. Vděčímeřecký m spoluobčanům za poznávánířecké hudby, tance, stravování a jazyka.
"Myslím, že Řekům se v ČR žije dobře. My, co jsme tady vyrostli a vystudovali," prohlásil v dubnu letošního roku na stránkách Magazínu pro kulturní život v místech a regionech Vangelis Liolios, "teď pracujeme, založili jsme rodiny a momentálně vychováváme děti už třetí emigrantské generace. Jsme tady doma a žijeme život jako každý jiný ." Oceňuji, že zástupce řecké menšiny zasedá ve výboru vlády pro národnostní menšiny, že má svého zástupce i v poradním orgánu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pro záležitosti národnostních menšin, v poradním sboru náměstka ministra kultury pro otázky národnostní kultury a také v zastupitelstvech krajů, měst a obcí.
Jejich role v hospodářském, společenském a kulturním životě je aktivní a nepřehlédnutelná. Ano, silný vztah k Řecku, který mezi sebou Řekové tradovali z generace na generaci, byl také příčinou reemigrace podstatné části z nich, včetně těch, kteří se narodili až v exilu. Někdejší ČSSR velmi vstřícně vyřešila jejich oprávněné nároky za odpracovaná léta a postupně vyrovnala všechny jejich důchody. I oni vzpomínají na naši republiku v dobrém. Často mluví o své druhé vlasti a rádi se k nám vracejí.
Proto oceňuji, že Asociace řeckých obcí v ČR koncipovala oslavy šedesátileté historie života řecké menšiny v České republice jako mezinárodní, kdy se počítá s účastí nejen Řeků z okolních států, ale i jejich krajanů z Řecka, jejichž osud byl s naší republikou rovněž silně spjat. Nikdy jsem se netajil tím, že patřím k příznivcům Řeků a jejich kultury. A to ve všech oblastech života, umění i historie. Do povědomí mně např. vstoupil brněnský soubor Prometheus, který se oprávněně stal laureátem mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. Oceňuji i řecké pokrmy, i když jsou převážně z produktů brněnského Zelného rynku.
Ano, skutečně jde o ony známé brněnské variace na řeckou kuchyni. Osudu vděčím pak za to, že mi nabídl šanci, a to nejen v Mikulově, kde bydlím, ale i v Brně, kde jsem studoval a řadu let pracoval, a také zde v Ostravě, kde jsem absolvoval mnohá politická klání, poznat pozoruhodné osobnosti z˙řad řecké menšiny. Jde např. o uznávaného zpěváka Statise Prusalise, jehož kouzlo osobnosti či charisma, který m oplývá, je doslova strhující. Jeho řecká mentalita, družnost, temperament a odvaha pomáhat jiným a zvedat jejich hlavy v těžkých chvílích, působí vskutku obdivuhodně. "Jen hlupák může cpát komunismus a nacismus pod jednu střechu," připomínám svá slova z mnohých našich debat, "a klást pokřivené rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální spravedlnost, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali na kostech mnohých národů árijskou říši od Uralu k Atlantiku."

"Lže ten, kdo tvrdí, že život v tzv. komunistickém Československu byl jen životem utlačovaných," reagoval tenkrát Statis Prusalis. I já odmítám paušální odsuzování minulosti, znehodnocování výsledků, kterých bylo dosaženo zásluhou poctivé práce obyčejných lidí. Lidé v poválečném Československu nejen strádali, předstírali souhlas, mravně upadali, jak uvádějí naši političtí odpůrci, ale také docela obyčejně žili, pracovali, radovali se, milovali, vychovávali děti, uskutečňovali své sny a ideály. Dokladem toho je i šedesátiletá historie života a práce příslušníků řecké menšiny v naší společné vlasti. Patří jim za to úcta a poděkování.