26.1.2009 - Část padlých stále nemá jména

Od sedmidenní česko-polské války uplyne tento týden devadesát let

STONAVA - Válka, na niž lidé zapomněli. I tak mluvili včera ve Stonavě o sedmidenní česko-polské válce. Dodnes se například nepodařilo zjistit jména některých jejích obětí.
Právě ve Stonavě 25. ledna 1919 československá Masarykova vojska usmrtila dvacet polských vojáků. Připomíná je mohyla s křížem, v polovině devadesátých let minulého století k ní přibyla i deska se jmény padlých, z nichž sedm zůstává stále neznámých.
Na hřbitov se včera přišly památce vojáků poklonit desítky lidí a sami Poláci ve stonavském kulturním domě uspořádali výstavu věnovanou tehdejším událostem. Ukázali snímky padlých stejně jako demonstrací ve velkých městech v okolí, například v dnešní Karviné či v Těšíně, kde se domáhali připojení k Polsku.

"Zejména starší generace má tyto události stále v paměti a nezapomíná na ně," říká starosta Stonavy Ondřej Feber.
Spor o historické hranice i národnostní složení V té době se právě vznikající Československo snažilo ukotvit své hranice. Na Těšínsko si dělali nárok Češi i Poláci. Zatímco československá vláda argumentovala tím, že území bývalo součástí zemí Koruny české, polská strana argumentovala národnostním složením oblasti. Nejvíce lidí na Těšínsku se hlásilo právě k polské národnosti. "Samozřejmě šlo také o uhlí v karvinských dolech a  bohumínsko -košickou železniční dráhu," vysvětluje starosta.
Československá armáda pod velením podplukovníka a legionáře Josefa Šnejdárka začala obsazovat Těšínsko 19. ledna. Ten později napsal, že od pražské vlády ani nedostal přesnější pokyny, kam až s vojskem dojít. Polská armáda ustoupit nehodlala. Střílelo se tehdy například ve Stonavě, Albrechticích nebo v Horní Suché.

"Ta historie je zde stále dost živá. Část krve vojáků spočívala i na rukách našich spoluobčanů z obce," říká Bohdan Prymus ze Stonavy. Zranění polští vojáci se schovávali po stodolách nebo v polích. Někteří ze Stonavských prozradili jejich skrýše československým vojákům. Ti pak své polské nepřátele podle pamětníků probodali nebo utloukli. "Českoslovenští vojáci většinou přišli rovnou z fronty. Tam zažili kruté a nelidské podmínky. Taková zkrátka už byla doba. Celá válka se neměla stát," komentuje tehdejší události Prymus. A vzpomíná, jak jako malý chlapec coby pionýr držel vždy v dny výročí u hrobu polských vojáků čestnou stráž.
Desítky mrtvých, stovky raněných Celá sedmidenní válka skončila 31. ledna. To už Čechoslováci pod Šnejdárkovým velením byli daleko v Polsku za dnešními hranicemi a předpokládali, že během dalších dvou dní by mohli postoupit až k městu Bialsko-Biala. Jenže československá vláda tehdy po intervenci západních mocností zastavila bojové akce.

Krátká válka si vyžádala životy 53 československých vojáků a 92 polských. Čechoslováci měli podle dobových pramenů 124 zraněných, Poláci 855. Konečné hranice mezi Polskem a Československem byly narýsovány až v červenci roku 1920 v Paříži. Důležitá železniční dráha i karvinské doly zůstaly v Československu. "Získal jsem pro republiku doly miliardové hodnoty," chválil se později v pamětech Šnejdárek. A zároveň litoval, že část již dobytého území musel tehdy na příkaz československé vlády se svými vojsky opustit.
"Myslím si, že dnes vládne období vzájemného porozumění, zvláště po vstupu obou zemí do Evropské unie," říká stonavský starosta Feber. Ve Stonavě se dnes, devadesát let po tragických událostech, hlásí k polské národnosti přes dvacet procent občanů. V době sedmidenní války se však k Polsku hlásilo až osmdesát procent obyvatel obce.