2.3.2009 - Komunisté se nemodlí

Česká politická scéna, média i veřejnost pravděpodobně zaznamenala nedávný výrok předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, že vytvořit vládu s KSČM by pro sociální demokraty byla sebevražda. Podle někdejšího nomenklaturního kádra reálného socialismu, kterým jako významný funkcionář společenství Restaurace a jídelny v Praze 7 nezbytně byl, se naše strana dosud rázně nerozloučila se svou minulostí. Je to více než úsměvné.
Předseda ČSSD je ovšem jen jedním z tisíců někdejších nomenklaturních kádrů, kteří se především rozloučili s vlastní minulostí, s vlastní prací ve prospěch rozvinuté socialistické společnosti a s vlastním životem. Najdete je takřka ve všech soudobých politických partajích, nejen mezi sociálními demokraty. Ti nejzuřivější reálně socialističtí křiklouni se nejvíce natlačili do ODS, kde si hrají na bojovníky proti komunismu a svou kolaboraci odčiňují voláním po zákazu komunistů. Mnozí svůj rozchod s minulostí dokazují i rozchodem se zákonitou manželkou, kterou za choť pojali před zástupcem někdejšího národního výboru.

Jak praví staré římské úsloví, tempora mutantur et nos mutamur cum illis - časy se mění a my se měníme s nimi. Týká se to lidí bez rozdílu, včetně komunistů. Rozdíl spatřuji jen v tom, že někteří se snažíme měnit k lepšímu. Vraťme se k meritu věci. Předseda Paroubek zřejmě navazuje na již dávno vyšeptané bohumínské usnesení o tom, že s komunisty se nemluví, a tím méně paktuje. O tom, k čemu se komunisté i nadále hlásí a od čeho se rázně distancovali, bylo napsáno již tolik, že opakování by jen unavovalo. Podstatné je, že se od počátku 90. let 20. století, kdy bylo toto rezolutní usnesení ČSSD přijato, diametrálně změnila politická situace ve světě, ale především v České republice. Bojovat se současnými neduhy, nešvary, přečiny i zločiny, s ekonomickou krizí a asociální, vpravdě zrůdnou politikou české pravice se s šavlemi pokrytými rzí antikomunismu bojovat nedá.
Tomuto tématu věnoval svou pozornost ve svém sloupečku (Právo 27. února) redaktor Alexandr Mitrofanov. Nazval jej Komunistická modlitba. Mírnými slovy ve své úvaze zkoumá, s kým by tedy chtěl sociálně demokratický boss v případě volebního vítězství své strany sestavit vládu. V podstatě racionálně vylučuje možnost vládního bloku velké koalice ČSSD a ODS; těžko si např. představit, jak ve Strakově akademii vedle sebe zasedá nový ministr zdravotnictví Rath se staronovým ministrem dopravy Bendlem, aniž se navzájem fackují.

Nejde ovšem jen o osobní nevraživost. ČSSD již natolik deklarovala nesouhlas s politikou ODS, že by sama sebe ve společné vládě postavila do ofsajdu. (V Čechách ovšem nejsou vyloučeny ani takové kotrmelce - viz společné vládnutí socanů a ODS v krajských zastupitelstvech.) Redaktoru Práva z toho vychází jediná možnost - ČSSD v případě volebního vítězství nabídne sňatek z rozumu lidovcům a zeleným. Přesně těm, kteří jsou ochotni sedět ve vládě s kýmkoliv, jen když to sype ministerské platy. Přesně těm, kteří tak odporně kolaborují s Topolánkovou ODS a její protilidovou politikou, že ztrácejí i tak nízkou přitažlivost a sympatie potenciálních voličů.
Jak napsal Mitrofanov, málem se vytrácejí k politickému propadlišti. Za této perspektivy, pokračuje redaktor, kdyby se komunisté modlili, měli by prosit pánaboha, ať zavře vrata sněmovního ráje před lidovci a zelenými. Tedy modlit se, abychom se dostali do vlády. Jako by hlavním, jediným a v zásadě životně důležitým cílem KSČM bylo jezdit do práce v úředních vozech do Strakovy akademie a na nejrůznější ministerstva. Já osobně sdílím přesvědčení, že vstup KSČM do vlády vytvořené sociálními demokraty by byl za současné situace pravým opakem - komunistickou sebevraždou.

Ano, každá strana nemůže neusilovat o vládní posty, vždyť shora a především odtamtud lze prosazovat vlastní politické cíle. Ani komunisté nehodlají při vytváření přítomnosti a budoucnosti této země zůstat stranou, jsou současným marasmem dotčeni možná i více než jiní partajníci a pouhé pokřikování na panstvo ve vládních kočárech stav české společnosti zlepšit nikterak nepomůže. Proto věnují tolik pozornosti práci v nižších článcích státní správy, přímo ve službě lidu. Nemohou si však nepostavit otázku: Je aktuální situace natolik zralá a politická konstelace natolik příznivá, aby mohli přejímat odpovědnost za politiku vlády, v níž by byli jen apendixem a v níž by šlo jen o kosmetickou úpravu kapitalismu, a nikoliv o zásadní změnu politického systému?
Propad někdejší masové politické strany francouzských komunistů je nám neblahým příkladem. Komunisté se tedy nemodlí, aby ve volbách propadli lidovci a zelení a oni se dostali k vládním korytům. Ve všech věkových kategoriích poctivě pracují ve snaze zabránit dalšímu propadu mezilidské solidarity a vrátit život v naší společné vlasti na cestu kolektivního rozhodování o životě našich dětí a dětí našich dětí. K tomu se netřeba modlit, o to je nezbytné bojovat. Vyhandlovat svůj program za korytářské posty nehodlají.