4.6.2009 - Filip T. A. K. má v Česku padesátou výstavu, doma v Polsku neměl žádnou

Hamry nad Sázavou - Restaurační galerie Najdek v útulném penzionu shodného jména pod vrchem Peperkem má novou expozici z aktuální tvorby významného malíře a grafika Českomoravské vrchoviny, který své obrazy podepisuje šifrou Filip T. A. K. Jeho občanské jméno zní Tadeusz Andrzej Krawczyszyn. V úvodu vernisáže jubilejní, již padesáté výstavy tohoto umělce zazněly verše moravského básníka Jana Skácela.
Nestalo se tak náhodou, básníkův bratr, neméně moravský malíř Petr Skácel, totiž spolu s Petrem Brázdou v Brně před třemi desítkami let rozvinul osobité výtvarné nadání tehdy mladého muže, jehož vítr z dlouhých polských rovin zavál do Žďáru nad Sázavou.
Jak to bylo a je, na to týdeníku Vysočina odpovídal publicista Ivo Havlík, znalec česko - polského kulturního kontextu.

Odkud malíř a grafik Filip T. A. K. pochází?
V některém českém tisku jsem četl, že se narodil ve Varšavě, ale to je omyl, jeho rodným městem je Vratislav (Wróclaw). Už to je samo o sobě zajímavé, protože ve vztahu k historii českého státu to není ledasjaké město. Po smrti vratislavského knížete Bolka na přelomu 13. a 14. století se do sporu o jeho dědictví zapojil český král Václav II. natolik, že svoji pětiletou dceru Markétu zasnoubil desetiletému Boleslavu III.
Později se Jindřich VI. sblížil s českým králem Janem Lucemburským a silně pročeské tendence vratislavských měšťanů respektoval takovým způsobem, že své knížectví zapsal jako dědictví českých králů. Apo jeho smrti v roce 1335 se skutečně celá Vratislav stala majetkem České koruny. Filipovy kořeny však nesahají do Vratislavi, ale do Haliče.

Kde leží Halič?
Dnes toto území větší než Morava vnímáme jen okrajově a především z drobných útržků Švejkových dialogů a replik, a už moc nevíme, že jsme prožili kus společné historie.
Když dvě mocnosti, Prusko a Rusko, v létě 1772 v Petersburgu porcovaly Polsko, k hodovnímu stolu pozvaly také "naši" Marii Terezii. Zprvu se tak velké loupeže zdráhala, ale obavy z tučného zbytnění Pruska a poznání, že pruský Fridrich II. a ruská carevna Kateřina II. jsou odhodlaní rozdělit si Polsko bez ohledu na Vídeň, a nátlak syna Josefa II. císařovnu přesvědčily a Halič k Rakousko-Uhersku připojila.

Nakolik je Halič ještě dnes součástí Polska?
Západní část Haliče s královským Krakovem se novému Polsku vrátila po první světové válce, ale její východní část, s dominujícím městem Lvovem, kde žili všichni Filipovi předci, byla po druhé světové válce připojena k sovětské Ukrajině. Filipovi rodiče jako běženci, zčásti podobní dnešním Srbům v Kosovu, opustili rodný Lvov a přestěhovali se v dobytčím vagoně přes tisíc kilometrů na západ, zprvu do Vratislavi a později až k Poznani. Právě tam Filip získal první výtvarné vzdělání studiem odborné restaurátorské školy a praxí na rekonstrukci církevních památek, ale také při práci scénického výtvarníka v poznaňském divadle.

A jak se dostal na Vysočinu?
V roce 1974 se ve svých jednadvaceti letech čirou náhodou ocitl ve Žďáře nad Sázavou a začal pracovat jako dělník ve Žďárských strojírnách. V Brně rozvíjel svůj výtvarný talent a ve Žďáře měl svoji první výstavu. V nových společenských poměrech se zcela vrhl na profesionální výtvarnou dráhu.

V historické ždárské radnici měl loni úspěšnou výstavu, ale ve městě už nežije?
V roce 1993 Filip s manželkou Libuší koupili ruinu bývalého Svobodova krámu v Havlíčkově Borové a přestavěli ho na ateliér a galerii. Vytvořili tak výtvarné, a svým způsobem - mám na mysli otevřenými dveřmi pro každou návštěvu - i společenské centrum horního Posázaví.

To je ten dům, který stojí bezprostředně proti rodnému domu Karla Havlíčka Borovského?
Ano, jejich výběr nového domova a ateliéru je souhrou náhod, ale přesto v něm vidím výraznou symboliku česko - polské vzájemnosti, protože Havlíčka umělecky, občansky a politicky nejsilněji ovlivnil polský národní bard Adam Mickiewicz. Havlíček dokonce v jedné své revoluční básni píše: "Moje barva je červená a bílá." Měl na mysli dva polské národní kolory. A když byl internován do Tyrol, jeho strážci zděšeně telegrafovali do Vídně, že v Brixenu provokuje dlouhým kabátem a frygickou čapkou, ustrojením bojovníků protipruského povstání z Poznaně, právě té Poznaně, z níž se Filip o jedno a půl století později vydal přes Žďár nad Sázavou k rodnému domu básníka a politika, jemuž Božena Němcová položila na rakev trnovou korunu mučedníka českého národního obrození.

Na hojně navštívené vernisáži byla slyšet i polština...
Z kraje, v němž jednu dobu žil a tvořil Adam Mickiewicz, a kde dokonce - drobný detail - získal kuchařské předpisy pro všechna hodování v monumentální epopeji Pan Tadeáš - do Hamrů nad Sázavou přijela paní Gražyna Nowaczyk, která organizuje příští Filipovu výstavu v reprezentační galerii historického města Lešno. Bude to první (!) Filipova výstava v jeho rodné zemi, zatímco v Čechách a na Moravě jich už měl padesát. Zase jakousi souhrou kosmických okolností to bude v tomtéž Lešně, do něhož po Bílé hoře emigroval Jan Amos Komenský s početně a intelektuálně silnou skupinou Českých bratří.

Všiml jsem si, že tato žena nepřijela sama.
Můžeme to opět chápat jako nahodilost, ale já to neváhám označit za historickou zákonitost - tato žena se provdala za Krysztofa Nowaczyka. Jeho příjmení nedává žádné pochyby o tom, že je potomkem českého bratra Nováčka z Komenského družiny. Nemohu nezaznamenat, že Krysztofův dědeček se o tři století později od vyhnání svého rodu z pobělohorských Čech vrátil na Moravu. Hitlerovci ho totálně nasadili do kamenolomu v  Bohumíně , a tam zahynul násilnou smrtí.

Mají tyto vazby nějaké pokračování v česko- polském kulturním kontextu dnešní Vysočiny?
Mají. Česko- polskou vzájemnost na Vysočině začal budovat Karel Havlíček inspirací u Mickiewicze a dnes v tom pokračuje 4. základní škola ve Žďáře nad Sázavou ředitele Jaroslava Ptáčka, obec Škrdlovice starosty Ivana Hořínka, škrdlovická škola ředitelky Evy Hořínkové a škrdlovičtí hasiči starosty sboru Karla Culka. Všichni na tuto vernisáž také přišli, protože vnímají, že Filip je nejživějším reprezentantem česko- polských kulturních vztahů na Vysočině. Příležitost, kterou pro toto poslání měl svým původem, trvalým zakotvením na pomezí Žďárska a Brodska, nepromarnil. Velkou výtvarnou invencí, řemeslnou zručností a schopností podstoupit tvůrčí zápasy dovedl svoji uměleckou šanci k vrcholu, jaký podle mého poznání v česko- polské kulturní vzájemnosti současné doby jiné Múzy nemají. Snad s výjimkou obrovské popularity Jarka Nohavici v Polsku, ale to je poněkud z jiného soudku.

Na jaké zákrutě své tvorby se Filip nyní nachází?
Jak je ze současné výstavy v Najdeku zřejmé, Filipovo tvůrčí hledání se nyní posouvá ještě dál do roviny abstrakce, tedy výtvarných znaků. Rozhodně to není proto, že abstrakce se dnes prodává lépe než realita. Někomu se to líbí víc, někomu méně. Chtěl bych však připomenout výrok Ladislava Šerého, že "žádný znak není nevinný, tím méně obraz". Filipovo umění zatím nejvíc analyzoval kurátor jeho díla - Stanislav Růžička ze Žďáru - který postřehl schopnost malíře a grafika proměňovat lidskou figuru v symbol a zasadit ho do krajinného rámce a vytvářet tak vzájemně prostorové vztahy, někdy až groteskně stylizované a barevně nadsazené. Tato nadsázka, jak Růžička zdůrazňuje, však nemá žádné existenciální či expresivní pozadí, ale bývá komentářem absurdity všedních lidských starostí, radostí, lásek, smutků a jiných emočních projevů.

Čím polský malíř obohatil českou kulturu?
Filip je polským malířem pouze svým původem, na Vysočině tvoří už pětatřicet let a sám tvrdí, že už zcela srostl s českou kulturou, dokonce už mluví lépe česky než mateřštinou. Jeho haličské geny však ani tak dlouhým odloučením od vlasti nelze vymazat. Česká výtvarná kultura je opřena o tradice lidové, a Filip s nimi propojil kulturu své domoviny, která i v poválečném Polsku vyrůstala z jádra šlechtického. Naše kultura má plebejské kořeny, každá husitská žena znala bibli lépe než papež, nositelem polské vzdělanosti byla dlouho jenom šlechta.

A kam se Filip svým dílem přidal?
Odpověď je v tom, že obsahovým těžištěm jeho malování jsou lidské příběhy. Hledá silně obecná poselství humanity v lidských rituálech, emocích a vášních a jejich výtvarným vyjádřením vždy stojí na straně toho člověka, kterého osud odstrčil z hlavní na vedlejší kolej. Všimněte si, jak chodí oblečen, myslím, že nevlastní jedinou kravatu, to není muž pražských salonů. Ale právě proto, stejně jako Hrabal v literatuře, na svých obrazech nachází onu perličku na lidském dně.

Máme tedy co činit s mimořádným osudem?
Jistě, malíř Filip T. A. K. nenávratně překročil prah svého domova, což u žádného umělce není snadné. Ve Švejkovi, mimochodem napsaném také na Vysočině, se dá vyčíst, že člověk může životem projít bez frčky, tedy bez hodností a metálů, i bez milenky, tedy bez lásek a jiných radostí, ale musí být odněkud.


Kdo je Filip T. A. K.?
Malíř a krafik polského původu - narodil se ve Vratiaslavi. První výtvarné vzdělání získal v Poznani studiem odborné restaurátorské školy a praxí na rekonstrukci církevních památek, ale také při práci scénického výtvarníka v poznaňském divadle. V roce 1974 se ve svých jednadvaceti letech čirou náhodou ocitl ve Žďáře nad Sázavou a začal pracovat jako dělník ve Žďárských strojírnách. V Brně rozvíjel svůj výtvarný talent a ve Žďáře měl svoji první výstavu. V nových společenských poměrech se zcela vrhl na profesionální výtvarnou dráhu. V roce 1993 Filip s manželkou Libuší koupili ruinu bývalého Svobodova krámu v Havlíčkově Borové a přestavěli ho na ateliér a galerii. Na Vysočině tvoří umělec už 35 let. Obsahovým těžištěm jeho malování jsou lidské příběhy.