27.6.2009 - Jak jsem cestoval do Ruska

Zážitky zlínského básníka Jaroslava Kovandy vám MF DNES přinese každou prázdninovou sobotu.
Seriál v MF DNES

V pondělí 1. června jsem konečně dostal víza. A hned cestou na vlakové nádraží pro lístky jsem potkal známého, jemuž jsem se nedopatřením zmínil, že v pátek jedu do Ruska. Abych v tom Sovětském svazu teda pozdravoval toho kágébáka Putina (Jiný přítel se mě zase mailem dotazoval, jestli jsem se z té proradné země už vrátil, anebo ne.)
Že jedu za kamarádem Rusem Michailem, mimo jiné autorem tisícistránkového životopisu o Panně Marii, jsem už v MF DNES psal.

Že jedu za Arménem Levonem usazeným v Moskvě, který tam už desátý rok vydává arménský literární časopis na křídě, a ještě jiné, pro změnu v ruštině, taky, ale to jej nezajímalo. Protože on je prostě Evropan a tamto jsou Asiati, a šmitec! S tím jsme se rozešli.
Když jsme u toho Michaila: on píše nejenom o svatých svatých, ale i o těch svatých normálních. Promiňte, že vám ve slovenštině (Michail studoval kdysi v Bratislavě) přepíšu úryvek z jeho povídky Človek končiaci: Ak Sidor túto poviedku neuverejní, napíšem ešte jednu, ako ženská večer, keď je už skoro tma, išla z roboty, podišiel k nej chalan a vraví: Teta, tu v šope horí. Neviem to uhasiť. Ona vojde do tej šopy, natiahnu jej na hlavy vrece, zavalia na zem, roztrhnú blúzku a začnú znásilňovat. Bolo ich niekol'ko, všetko ešte deti. Zrazu počuje cez vrece: Saňka, chceš skúsiť ženskú? Chcem, odpovídá Saňka. No tak poď, lebo nám už stačí. Saňka podišiel a skúsil. Potom sa všetci rozutekali. Dlho ležala v šope, plakala. Vrátila sa domov. Syn sa pýta: Kde si bola? Tam, kde aj ty -odpovedá. Saňka bol jej syn. .

Tak za takovým spisovatelem jsem jel, ale nejen za ním Dostal jsem pozvání na festival "Singing letters" do Tveri (dříve Kalinin), což je půlmilionové město asi 160 kilometrů na sever od Moskvy.
Čili jsem (v pátek pátého června v 1.53 hodin) na olomouckém nádraží nasedl do rychlíku Vltava a děj se vůle atd. Děžurní a děžurné v něm byli Rusové. I většina cestujících. Na polsko-běloruských hranicích jsem zaslechl, jak obsluha pohraniční kontrole hlásí, že ve vagonu je 19 Rusů a 1 Čech! Pojedete-li někdy tímto spojem (z Olomouce přes Ostravu, Bohumín , Katovice do Terespolu, běloruských Brestu, Minsku a Orši, přes Smolensk a Vjazmu do Moskvy), myslím, že se nemusíte velice ničeho obávat. Rusové jsou na dálkovou přepravu po železnici zvyklí, jejich lehátkové vlaky mají "štábák", štábní kulturu. Podlahy na chodbách vagonů i v kupé jsou pokryty peršany, lůžkoviny i s ručníkem dostanete zabalené v mikrotenu. Všude je čisto, matrace na lehátku pohodlná, zhlavec akorát, u hlavy lampička.

Ve skříňce zrcadlo, karafa s vodou a sklínka. Zdířka v případě holení, nebo dobití mobilu. Děžurný(á) vás na požádání vzbudí, uvaří čaj anebo podá kipjatok. Kipjatok je převařená voda, do ní si už nasypete cokoliv. Na záchodě teče voda pořád, i mýdlo. (Mísa se po použití tím H2O naplní, aby naředěné vzápětí vylítlo na trať; načež se na stěnách toho nerezu objeví další splach. Útlocitní, promiňte.) Sprchu jsem ve "vltavských" vagonech neviděl.
Pokračování v sobotu 4. července

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - jihovýchodní Morava