14.8.2009 - Osudový vlak: Usedám tam, kde bych vloni zřejmě nepřežil

Studénka - Osmého srpna 2008. Pro mnohé datum jako každé jiné. Pro řadu dalších však bude navždy spjato s železniční tragédií, která se před rokem odehrála ve Studénce. Na den přesně, jen o rok později, se vydal vlak Comenius na svou sedmihodinovou pouť z Krakova do Prahy.
Na jízdním řádu tohoto vlaku se toho moc nezměnilo. Z polské výchozí stanice sice vyráží o několik minut dřív, ale místem tragédie, kde se před soupravu zřítil rozestavěný most, má projíždět ve stejnou dobu, tedy krátce před půl jedenáctou dopoledne.

Studénka se z časového hlediska nachází přesně v půlce mezi výchozí a cílovou stanicí. Již vloni se hodně diskutovalo o souhře náhod a osudu. Pamatuji si na průvodčí, se kterou jsem mluvil na nádraží v Hranicích. Říkala, že měla ve vlaku příbuzné. Ataky prý měla od rána divný pocit, že se něco stane.
8. 8. 2008, 8 obětí, lokomotiva 151 - 018, vlak 108. Všude hrály svou roli osmičky. O rok později dorazil vlak Comenius do Bohumína včas. Kdyby tomu tak bylo i vloni, k tragédii by nemuselo dojít. Železničáři obětavě obskakují vlak ze všech stran, posunují vagóny a přistavují další i s barevnou reklamní lokomotivou, která nese číslo o 4 nižší, než před rokem sešrotovaná osmnáctka. I číslo mezistátního vlaku se změnilo o deset čísel výše - na 118.

Jakmile staniční rozhlas v  Bohumíně hlásí, že je vlak připraven k odjezdu, nastupuji do prvních dveří za lokomotivou a ještě chvíli sleduji rozhovor průvodčí a strojvedoucího. Poté usedám tam, kde bych loni nejspíš nepřežil.
Na minutu přesně vyráží Comenius směr Praha. Když se rozhlížím po vagóně, zjišťuji, že v celém voze jede dohromady jen šest lidí. Z dálky jsem zaslechl nevýrazný rozhovor, v jehož závěru zaznělo: "Tak aby se nám něco nestalo. Šťastnou cestu!" Někteří byli tímto přáním poněkud zmateni. Zdálo se, jakoby vůbec netušili, že před několika okamžiky nastoupili do vlaku, který před rokem havaroval.
Na hlavním nádraží v Ostravě přistupují další spolucestující. Za mnou sedí šedovlasá babička s brýlemi na očích. V kabelce jí už delší dobu zvoní mobil. Když to zpozoruje, přikládá si ho k uchu a velice nahlas si domlouvá schůzku.

"V Praze budu za pět minut dvě. Kdybychom se nepotkali na nádraží, tak vás počkám na té lavičce, jak jste mě našli minule," říká. Před rokem by tímto vlakem do hlavního města nedojela.
Comenius mezitím uhání kolem rybníků, polí, luk a lesů a nezadržitelně se blíží ke Studénce. Tam na něj čekají desítky těch, kteří přišli uctít památku obětí neštěstí.
V 10:24 hodin, asi o pět minut dříve než vloni, vjíždí vlak nesoucí jméno Jana Ámose Komenského do Studénky. U peronů značně zpomaluje a napětí se pomaličku stupňuje. Už zbývá jen pár desítek metrů. V dálce se rýsuje silueta mostu, na kterém postává hlouček lidí. Někteří mají v ruce fotoaparáty a kamery, jiní se na průjezd vlaku dívají vlastníma očima a vzpomínají na své blízké.

Strojvůdce pod mostem, který byl otevřen teprve před několika dny, zpomalil a dlouze zahoukal na památku těch, kteří tehdy nepřežili. Uvnitř vlaku jsou cestující rozděleni na dvě poloviny. Jedni, kteří bedlivě sledovali místo tragédie, a druzí, kteří pod mostem ve Studénce projeli bez povšimnutí. A ještě jedna osmička na závěr. Na nádraží v Hranicích přijel letos vlak o 8 minut později...