13.11.2009 - Kufry z Osvětimi

V bývalém koncentračním táboře Osvětim jsou vystaveny tuny vlasů, tisíce kusů oblečení a bot odebraných obětem, které Němci nestačili odvézt k průmyslovému zpracování do své skomírající říše. K expozici patří i kufry. Na některých jsou jména a adresy. I české, hlavně z Prahy a Plzně. Díval jsem se na ta jména a  chtěl vědět, komu patřila.

Některé kufry jsou označeny jmény majitelů, na pár najdete česká jména a města, odkud pocházeli. Někde je uvedena i celá adresa. Tohle je místo, kde podle odhadů zahynulo až jeden a půl milionu lidí. Většinou v plynových komorách, zastřelením, vyhladověním, ubitím k smrti nebo oběšením. Bílé nápisy na kufrech, kterými si ti lidé označovali svůj poslední majetek, působí jako z jiného světa.

Marie Kafka Prag / Else Hitschmann Prag Sokolska 30 / Petr Gans Pilsen / Richard Aussenberg Prag Schlickstrasse 34 / Pollák Prehorov / Elise Heller Pilsen Saská 7 / Greta Nemec - 15. 10. 1910 Prag.

Některé kufry jsou poškozené, z jiných zbyla jen víka. Nápisy byly napsány ve spěchu bílou malířskou barvou, někdy roztřesenou rukou, jindy jako podle pravítka. Stál jsem tam a pozoroval davy, které kolem procházely. Pokaždé stejné reakce. Hovor utichne, lidé zkoumají nápisy, a když uvidí nějaký ze své země nebo dokonce města, leknou se. Ta dávná tragédie jako by najednou ožila.

Kufrů českých obětí je tu víc, ale jenom pár z těch, které jsem na hromadě za skleněnou zástěnou objevil, nese jména s českými adresami. Některé znám. Na Šlikově ulici jsem dokonce po svém přestěhování do  Prahy bydlel. Richard Aussenberg žil jen pár metrů ode mě. Opisuji si jména na  papír a začínám hledat. Brzy zjišťuji, že všichni z nich v Osvětimi zahynuli. Všichni kromě jediné: Grety Nemec.

Rozvod z rozumu

Greta Nemec je zpočátku trošku záhada. Jako poslední bydliště má uvedenu Kaprovu 6, jednu z  hlavních ulic pražského Židovského Města. To vůbec nesedí k jejímu českému příjmení Němcová, které podle záznamů o Židech transportovaných z protektorátu Čechy a Morava ve skutečnosti nosila. Navíc šla do Osvětimi samotná, bez manžela či dětí.

Pátral jsem v policejních záznamech uložených v Národním archivu, v Institutu Terezínské ini­ciativy a v  pražském Židovské muzeu. Po třech měsících se mi podařilo dát dohromady její příběh - příběh majitelky hnědého kufru, dnes exponátu osvětimského muzea vedeného pod označením PMO-II-1-1235 NEMEC GRETE.

Jak už jsem věděl z  údajů na kufru, Greta Němcová se narodila patnáctého října 1910 v Praze. Za svobodna se jmenovala Birnová a její otec Oskar Birn byl poměrně úspěšný židovský podnikatel, který se věnoval obchodu a stavitelství. A tak mohla Greta, jež v mládí používala českou variantu svého jména Markéta, studovat jazyky a  cestovat po světě. Navštívila Rakousko, Itálii, Bulharsko, Chorvatsko a Německo. V roce 1933 se vdala za Čecha, účetního Václava Němce. Pět let po svatbě se jim narodila dcera Eva.

V té době se už Evropou jako mor šířil nacismus. Po vzniku protektorátu české úřady, poslušné německým pánům, postupně vydávaly nejrůznější protižidovská opatření. Mladá rodina se brzy musela vystěhovat z  domu, který dřív vlastnil Gretin otec a který byl jako židovský majetek zabaven. Greta, stejně jako ostatní Židé, nesměla v Praze navštěvovat parky, kina, divadla, dětská a sportovní hřiště. Nesměla také vycházet z domu po osmé hodině večer. Šestého listopadu 1941 se, podle zápisu v policejním protokolu, dostavila do kanceláře dopravního úřadu policejního ředitelství v Praze a odevzdala svůj řidičský průkaz, který získala ve dva­advaceti. Židé, podle lednového výnosu z  téhož roku, nesměli auta ani vlastnit, ani řídit.

V té době už spolu manželé Greta a Václav nebydleli. Rozešli se. Václav se spolu s dcerou přestěhoval ke své matce na okraj Prahy, kde se o malou Evičku starala hlavně jeho sestra. Greta se zase stěhuje ke své matce do Kaprovy ulice číslo 6 - tam bydlí i její bratr se svou ženou. Později se s manželem dokonce oficiálně rozvedli. Proč? Greta zřejmě chtěla rozvodem chránit svou dceru a věřila, že když bude žít u české rodiny, minou ji protižidovské represe.

Sama v  protektorátní Praze

V kontaktu ovšem zůstaly dál. Scházely se na  soukromých místech, tajně. Co asi v roce 1941 musela prožívat matka se žlutou hvězdou na šatech, která svou tříletou holčičku vídala jen ve vzácných chvílích, nadto v obavách, aby je někdo nespatřil a neudal bývalého manžela, že se  rozvedli jenom na oko? Jak moc se musela bát toho, co by se jim mohlo stát?

"Našli se občas lidé, kteří dědovi vyčítali, že se rozvedli, ale já věřím, že se na tom skutečně domluvili a plánovali to tak. Proč by se jinak k  sobě po válce vraceli?" říká dnes Gretina vnu­č­ka Eva. Díky setkání s touto energickou ženou jsem získal řadu důležitých informací, objevil jsem ji ale vlastně náhodou. Pomohla mi kartotéka transportovaných Židů uchovaná v sídle Federace židovských obcí. V roce 1968 někdo na její druhou stranu napsal drobným písmem adresu, kde se Greta zdržovala. Shodou okolností blízko redakce Hospodářských novin na pražské Letné. Vnučka Eva tam žije dodnes. O Gretině životě před Osvětimí ale skoro nic neví, babička o tom nechtěla mluvit.

Po rozvodu se Greta postupně v Praze ocitla sama. Otec jí zemřel ještě před válkou a její osmapadesátiletá matka Otýlie Birnová byla ve  čtvrtek 22. října 1942 transportována do Treb­linky. Z toho transportu nepřežil jediný člověk. O rok později, v pondělí šestého září, odjel do Osvětimi její jediný bratr Hanuš se svou ženou Ruth, na něhož pořád vzpomínala. Měla ho strašně ráda.

Proč Greta zůstávala v protektorátu, zatím­co celá její rodina už byla deportována do koncentračních táborů? To je jedna z velkých záhad celého příběhu. Byla rozvedená, sňatek s árijcem ji nechránil dlouho. Na její policejní kartě z roku 1943, kdy probíhala největší vlna transportů, je uvedeno Jüdisches Krankenhaus, tedy židovská nemocnice. Je možné, že byla nemocná. "Občas se stávalo, že pokud měl někdo dobré přátele v nemocnici, mohli ho tam vzít třeba jako infekčního s tím, že musí být izolován a léčit se," říká Michal Frankl z Židovského muzea v Praze. "Občas se tak někdo na čas zachránil. Jak to bylo s Gretou Němcovou a zda se tam skutečně cíleně schovávala s něčí pomocí před transporty, se ovšem těžko kdy dozvíme."

Březinka

Po návratu z nemocnice už nezůstává Greta v Kaprové ulici číslo 6 dlouho. V pondělí desátého ledna 1944 odjíždí s transportem do koncentračního tábora v Terezíně, kde pobude devět měsíců. A pak... v neděli prvního října, transportem označeným jako EM, odjíždí pod číslem 1033 do Osvětimi. V transportu je jeden a půl tisíce lidí, z toho pět set žen. Jsou tu Židé z Čech a Moravy, ale i dvě stovky Židů z  Německa, necelá stovka rakouských a přes sto osmdesát holandských Židů. "Všichni jsme věřili, že tam jdeme pracovat, mysleli jsme, že se nám tam nemůže stát nic strašného," tvrdila později Greta své vnučce. Z omylu ji vyvedl až příjezd do  Osvětimi-Březinky (Birkenau).

Stejně jako na většinu transportů čekala i  na ten s Gretou Němcovou ihned po příjezdu selekce. Prošlo jí 370 mužů a jenom šedesát žen. Ostatní byli okamžitě posláni do plynu. Gretin kufr zůstal ve  vlaku, tak jako věci ostatních vězňů. Brzy přišla i o své oblečení. Cennosti z  kufru Němci vyrabovali. A kufr pak schovali do skladů přezdívaných vězni jako Kanada, kde zůstal až do konce války.

Greta později vzpomínala na to, jak se ženy v osvětimském lágru dokázaly porvat o kousíček mýdla nebo jídla. Jednou se podařilo ukořistit kousek mýdla i jí a jejím kamarádkám. Tajně se pak schovaly za barák, aby se jím umyly. Greta a její kamarádky věděly, že je za to může potkat nejhorší trest, ale jak své vnučce tvrdila, touha alespoň na chvíli ze sebe smýt všudypřítomnou špínu, bahno a vši byla v tu chvíli mnohem silnější než strach ze smrti.

Ostatně o smrt jednou sama prosila. Dostala zánět okostice. Bolest byla tak strašná, že požádala jednoho ze strážců ženského bloku, aby ji zastřelil. Ten odmítl a nechal ji odvést k lékaři. Muselo jít o  skutečně výjimečný projev lidskosti některého z osvětimských příslušníků SS. Takový přístup v továrně na smrt rozhodně nebyl obvyklý. Mnozí v táboře ze zoufalství páchali sebevraždy - skokem na ostnatý drát, marnými pokusy o útěk, provokováním strážných, aby je zastřelili. Greta však našla sílu žít. Na rozdíl od většiny lidí, kterým dozorci vzali okamžitě po příjezdu děti, aby je zabili v  plynových komorách, byla její dcera v bezpečí v Praze. Naděje, že ji ještě někdy uvidí, jí musela dodávat sílu.

Z Osvětimi Gretu zřejmě převezli někam na  prá­ci. Pravděpodobně do letecké továrny ve Freibergu. Na konci zimy 1945 ji, stejně jako ostatní vězně, Němci evakuují před postupující Rudou armádou do  Mauthausenu. V železničních vagonech, kterými se vězni přepravovali, lidé běžně umírali vyčerpáním. Byli zavření i několik dní bez jídla a pití a při teplotách pod bodem mrazu. Ti, kteří na počátku roku do Mauthausenu přicházeli, byli ubytovaní v narychlo zřízeném stanovém táboře. Tam žilo zhruba dva tisíce lidí ve stanech určených pro osm stovek vězňů. Hladem umíraly tisíce vězňů a objevily se i případy kanibalismu. "Babička mi vyprávěla, že když poprvé uviděla zasněžený Mauthausen, připadal jí jako pohádková krajina," vzpomíná vnučka Eva.

Těžko říct, jakým způsobem přežila Greta Němcová v Mauthausenu konec války, ale spolu s necelou tisícovkou Čechů se dočkala pátého května 1945. Tehdy se k bráně lágru dostaly průzkumné jednotky americké armády a skupinám vězňů se  podařilo odzbrojit strážné a uchránit tábor před likvidačním útokem, který chystaly jednotky SS.

Stejně jako mnozí jiní byla Greta po svém návratu z koncentráku zničená, oslabená a psychicky zdeptaná. Později vzpomínala, jak ji někdo vozil autem po Praze a nebyla vůbec schopná najít ulici ani dům, ve kterém bydlela. Prostě jako by si nemohla na svůj život před koncentračními tábory ani vzpomenout.

Po návratu domů se nakonec shledala se svou dcerou a  manželem. Jenže o tom setkání nic nevíme. Poznala Gretu její jediná dcera? Vždyť ji během války vídala jen zřídka, a pak víc než rok vůbec. Dokázala pochopit, čím vším její matka prošla? "O koncentráku a vůbec o všem, co zažila během války, nechtěla mluvit. Jen občas řekla nějaký příběh, zážitek, hlavně ke konci života, ale připadalo mi, jako by na tuhle etapu svého života chtěla vzpomínat co nejméně," říká vnučka Eva. Podle ní si Greta v myšlenkách na válečné časy postavila zeď, kterou v konverzaci zdolávala jen velmi výjimečně. Stále se však scházela s kamarádkami, které s ní prošly některým z koncentračních táborů.

Učit se až do konce

Ani další život nebyl lehký. Gretina jediná dcera zemřela v mladém věku při autohavárii. "Když maminka zemřela, babičku to strašně vzalo. Viděla se v ní, byla pro ni všechno, a nakonec o ni přišla," vzpomíná vnučka. Nakonec ji zachránila vnoučata - Evě bylo v té době patnáct, jejímu bratrovi deset. Greta díky nim našla chuť žít. Vyrůstali u ní až do  dospělosti. Jejich otec si totiž časem našel novou přítelkyni, ale děti chtěly zůstat s milovanou babičkou. Možná cítily, že i pro ni je to důležité. Nakonec se dožila ještě tří pravnoučat. Greta přežila i svého muže. O deset let. Byl těžce nemocný, na sklonku života nepohyblivý, ale ona se o něj až do jeho smrti starala sama.

Ve výchově prý byla velmi liberální a svá vnoučata rozmazlovala. "Strašně se v nás viděla a ve všem nás podporovala," říká vnučka Eva. "Hlavně chtěla, abychom si užívali života. Na tom trvala. Pamatuji si, jak jsem jí šla jednou pomoct do kuchyně, ale ona mě vyhnala se slovy, že kuchyně si v životě užiju ažaž, a ať se jdu raději někam bavit." Nerada se fotila. Když už se schylovalo k nějakému rodinnému focení, vyhýbala se mu, a dokonce ničila staré fotky. Ty, které zůstaly, jí musela vnučka tajně ukrást.

Po válce byla Greta Němcová zaměstnaná v prodejnách s textilem, vedla obchůdek s  oblečením nadměrných velikostí. V důchodu pra­covala v recepcích a šatnách různých pražských hotelů. To, co prožila, jako by ji posílilo. Do práce chodila ještě po osmdesátce a stále jí to skvěle myslelo. Vlastnila rozsáhlou knihovnu, měla ráda beletrii i naučné knihy, nikdy ale nečetla nic, co se týkalo druhé světové války. Celý život se učila nové věci a vzdělávala se ve světových jazycích. Tím byla doslova posedlá. Uměla výborně německy, anglicky, francouzsky a italsky. Po babiččině smrti objevila vnučka v její kabelce italský slovník, z  něhož se stále učila nová slovíčka.

Greta Němcová zemřela roku 1994. O tom, že její kufr v Osvětimi zůstal a že se našel, se dozvěděla od polského zaměstnance památníku. Napsal jí dopis. Sama ale po válce už do Osvětimi nejela, a tak netušila, že se její hnědé zavazadlo se jménem a datem narození stalo exponátem v muzeu na nejstrašnějším místě v lidských dějinách. Těch kufrů je v  osvětimské budově číslo pět přes dva tisíce. Každý z nich vypráví příběh, na  který bychom všichni raději zapomněli.

Příběhy kufrů
Zachráněné dcery Alžběty Hitschmannové
Alžbětě Hitschmannové bylo padesát sedm let, když se osmnáctého května 1944 dostala transportem do Osvětimi. Patrně zahynula krátce po příjezdu v plynové komoře. V žádosti o pas, která po ní zůstala v  Národním archivu, uvádí, že je manželkou továrníka a má dvě dcery - Lotu a  Lilli. Ani jedna z nich není na seznamu transportů. Je tedy pravděpodobné, že se  nějakým způsobem zachránily. Její manžel Maximilian zemřel v Terezíně 19. prosince 1942.

Sedm mrtvých jménem Marie Kafková
Češek, které se  jmenovaly Marie Kafková, zahynulo v Osvětimi sedm. Tento kufr patřil té, která se narodila pátého listopadu 1904. Žila v Praze v Korunní ulici 149. Do Osvětimi se dostala šest dní před Vánocemi roku 1943 transportem z Terezína. Z dvou a půl tisíce deportovaných osob v jejím transportu přežilo 502. Marie Kafková mezi nimi nebyla. Její manžel Robert zemřel krátce před transportem v Terezíně.

Přežít byla věc náhody
Marta Kottová
Do Osvětimi-Březinky se  Marta Kottová dostala ve svých patnácti letech. Dnes je předsedkyní Historické skupiny Osvětim, sdružující bývalé vězně tábora.

Pamatujete si svou cestu do Osvětimi?

Bylo mi patnáct let. Naložili nás do vlaku, ale my jsme netušili, kam jedeme. Pamatuji si, jak tatínek najednou po třech dnech cesty řekl: "Martičko, zaplať Pánbůh, my jedeme do Birkenau, tam už budou naši kluci. Já se bál, že nás vezou do Německa. Tam by nás na konci války Hitlerjugend určitě ubili." On byl totiž obchodní cestující a podle výhybek poznal město, ve kterém jsme. Musel asi poznat Ostravu nebo Bohumín, protože přesně věděl, že míříme do Auschwitz-Birkenau.

Když vlak konečně zastavil v Birkenau, rozletěly se dveře vagonů a stáli tam vězňové, klacky v rukou, a šíleně řvali Los, los a Schnell. Vůbec jsme nevěděli, co se děje, kde jsme. Že tatínka vidím naposledy a maminku už jenom pět minut, to jsem nemohla tušit.

Jak probíhaly selekce?

Ženy s dětmi na jednu stranu, muži na druhou. Šlo se  po pěticích, já, kamarádky Dáša a Irena Roubíčkovy, teta a maminka. Když maminka uviděla před námi esesáka, jak ukazoval palcem nalevo a napravo, zavolala na mě: "Martičko, pojď honem ke mně." Zrovna před tím esesákem, byl to Mengele, jsem ji doběhla a chytla za ruku. On mě vzal a odhodil k Ireně s Dášou a maminka s tetou šly do plynu. Přijelo nás dva a půl tisíce a před osvětimskou branou nás zůstalo sto padesát. Přišel k nám pak takový mladý esesáček a říkal: "Dejte mi hodinky a  zlato, co máte, do hodiny budete dohola a nahatý." Já jsem holkám říkala: "Podívejte na toho vola, jak on nás straší." No, a za chvíli už to byla pravda.

Jaké pocity se vám vybaví při vzpomínce na Osvětim?

Z celé té doby mám vzpomínky jakoby v mlze. Jak dlouho jsem tam byla? Nevím. Nejvíc si pamatuji apely, to jak věčně stojím nahá na apelu, a pak jak je nás třicet na  kavalci, každá jenom jeden kousek oblečení, a je nám všem strašná zima. Pamatuji si, že s námi spala jedna dospělá žena, která nás, mladé holky, střídavě zahřívala, abychom nezmrzly.

Do Osvětimi jste se dostala v říjnu 1944, před Vánocemi vás převezli do malého pracovního tábora v Mährensdorfu. Tenhle přesun vám zachránil život...

Mně zachránily život desítky různých věcí. Přežití byla věc náhody. Jednou jsem dostala za úkol mýt schody do baráků. Umyla jsem je, ale už se mi nechtělo setřít vodu, a zmrzly. Šla po nich dozorkyně, uklouzla a spadla. Ptala se, kdo myl schody. Evidenci o práci vedla písařka, Rakušanka, a protože věděla, že by mě určitě zabila, tak řekla, že si zapomněla zapsat číslo. Strašně ji zmlátila, ale mě tím zachránila. Podobně to bylo i na  konci války. Esesačky nás nahnaly do továrny, zavřely železné dveře a  podminovaly ji. Naštěstí se z vedlejšího tábora podařilo osvobodit francouzským zajatcům, kteří ty miny našli a zneškodnili je. Prostě jedna náhoda za druhou.

Greta Němcová svým vnoučatům o Osvětimi nikdy moc nevyprávěla. Je taková zdrženlivost běžná?

Mnoho lidí o tom prostě mluvit nikdy nechtělo a  nechce, a dřív se také dost báli. Komunisti byli stejní antisemiti jako Němci a  každý se bál mluvit o tom, že je Žid a byl v koncentráku, protože - hlavně v  padesátých letech - měli lidé strach, aby se to neopakovalo.

Foto Michal Kubíček: Kufry s dlouhou pamětí. Zavazadla, která zůstala po osvětimských vězních, jsou součástí expozice v prostorách bývalého koncentračního tábora. Greta Němcová. Osvětimské album. Jediné fotografie, které se z Osvětimi dochovaly, pořídil anonymní nacistický dozorce.