30.11.2009 - Upevnění suverenity v pohraničí

Po rozpadu habsburské monarchie nechtěla sudetoněmecká politická a hospodářská elita přijít o dominantní postavení v regionu svého působení. Poměrně snadno pochopila, že bude působit v menším omezeném prostředí, ale tam chtěla již rozhodovat sama, bez českých sousedů. Vyhledala v novinách a časopisech články staré zhruba 40 let, věnované myšlenkám a politologickým zásadám takzvaného uzavřeného území.

Co to znamenalo? Němčina bude přednostním jazykem, český jazyk nebude tolerován na obecních a městských úřadech, tam, kde se nejvíce z praktických důvodů aplikuje. Úřední podání bude vyřízeno, pokud bude v jazyku německém, který byl prohlašován za obecně platný jazyk obcovací, však se také podle něho určovala národnost daného občana. Zřetelná byla jedna tendence - Němců mělo být co nejvíce. Cíl měl být dosažen germanizací Čechů, ve smíšených rodinách veřejné mínění vyžadovalo, aby německý člen rodiny působil z vlasteneckých povinností, aby návštěva německé školy byla samozřejmostí. Obce ve stejnou dobu odmítaly zřizovat české školy, aby právě germanizační tažení vypadalo jako jasné, logické a civilizačně přínosné. Představitelé bohatší vrstvy sudetoněmeckého obyvatelstva záhy dospěli k názoru, že Čechům se nemá prodávat žádný objekt, například hospoda, aby nemohla později sloužit třeba za českou privátní školu, příklad najdeme v Chebu, Mostu, Svitavách, Liberci a na řadě dalších míst. Uzavřené území nemělo Čechům poskytovat žádnou příležitost pro český kulturní a osvětový život. O pořádání české taneční zábavy se vedl verbální boj na všech úrovních místního života. V Moravské Třebové, Lanškrouně, Trutnově, ale i na dalších místech proti českým písním zasáhla i četnická hlídka, prý pro nemravnost obsahu zpívané písně. Za uvedené situace je vhodné všimnout si bohatších židovských rodin. Německá veřejnost uznávala jen náboženskou stránku židovské víry, ale podle obcovacího jazyka byl Žid počítán do německé etnické většiny. Později, v roce 1938, to zneužil Adolf Hitler, aby dokázal statistický podvod, kde podle obcovacího jazyka byla židovská rodina počítána k Němcům. Podvodně národnostně tuto situaci využil Hitler v roce mnichovského diktátu, aby dosáhl vysoký počet německého obyvatelstva k obdržení pohraničních obcí a měst. Podvodnost a bezcharakternost byla v tom, že záhy nasčítané Němce - židovského původu - poslal v počtu 57 tisíc osob do plynu. Po vzniku ČSR šlo do ženevské Společnosti národů několik sudetoněmeckých stížností, že Češi nedodržují menšinová práva Němců a kolonizují české pohraničí. Sudetoněmečtí propagandisté to dokazovali na založení 75 českých základních škol, na působení 75 českých knihoven, na vydávání místních regionálních novin, časopisů a věstníků. Ženevská komise však zjišťovala, že do české školy chodí děti českých rodičů a celková situace je zcela jiná, neodpovídala objektivní pravdě. V bohatých židovských rodinách, kde nemohla být obava z ekonomického útisku, se situace vyvinula zcela specificky. Židé od dob Marie Terezie a Josefa II. prodělávali celkem úspěšný emancipační vzestup a nebylo pro ně tedy praktické hlásit se k jinému, českému národu, který zápas o sebeuznání realizoval, proto český obcovací jazyk není v této komunitě uváděn. Nicméně v Praze se stalo často opakovaným jevem, že do židovské rodiny docházel český učitel (učitelka) na výuku českého jazyka, zpěvu, tance, společenského chování a židovské mládeži nebylo bráněno při návštěvě českých sportovních spolků, kulturních akcí, divadel, tanečních zábav apod. Po roce 1936 na zmíněnou společenskou realitu útočí nejen radikálové Sudetoněmecké strany, ale i čeští fašisté. Nutno po pravdě poznamenat, že německá pravicově myslící většina pro sebe zabírala vše, co se zabrat dalo, ale Lužickým Srbům, Polákům v Prusku a Čechům nedopřávala nic z civilizačních hodnot, běžných u vyspělejších etnických celků. Znova a znova nám tane v hlavě myšlenka, jaké svobody a jaká práva by nám Němci dali, kdyby vyhráli první či druhou světovou válku. Stejně tak je vhodné připomenout dnes hysterickým propagandistům, kdo vyvolal první a druhou světovou válku, jež znamenala 56 milionů lidských životů. Rozhodně to nebyla KSČM, která by válku vyvolala. Zde nemá buržoazie a světový kapitalismus žádnou omluvu, nicméně se nestydí a neomlouvá. Na chybách a nedostatcích kapitalismu teprve vyrostly podmínky, podněty, příčiny nejprve nekapitalistického myšlení a jednání, které se změnily na akce prokapitalistické, když první náznak nekapitalistického vývoje byl potlačován terorem, válkou, podněcováním občanské války, zrodem a podporou fašismu, který je teroristickou obranou kapitalistického systému.

Česká civilizovaná obrana

Vraťme se opět do poměrů v našem pohraničí. Specifickým rysem se po staletém vývoji stala skutečnost, že Němci byli menšinou v českém národě, ale Češi zase menšinou v pohraničí. Germanizačnímu tlaku nemohli Češi čelit mocenskými nástroji, stát, ve kterém žili, byl habsburskou mocností, kde sice Němci v celém rozsahu tohoto imperialistického státu tvořili jen 24 % všeho obyvatelstva, ale měli ve své moci vedoucí směrodatná místa vojenského, diplomatického, ekonomického významu. Nicméně Češi houževnatě a na vysoké kulturní úrovni se nevzdávali a proti germánskému plánu na germanizaci prostoru a obyvatelů učinili řadu organizačních opatření. Nedostatek státní péče o školy a germanizační snahy vedly ke vzniku místních (školských) matic, v roce 1872 v Prostějově, 1873 v Českých Budějovicích, 1869 v Brně a 1880 ve Znojmě a Litoměřicích. Byla ustavena Ústřední matice školská a v roce 1882 již pracovala česká škola v Trutnově, to již bylo civilizační vítězství. Němci volali i do Německa o finanční a morální pomoc, počet Čechů v pohraničí totiž i přes kouzla úřední statistiky rostl. Matice opavská založená v roce 1877 v Opavě měla záhy české školy v Opavě, Dolním Benešově a v Bílci. Národní jednota pošumavská zřizovala národní domy (Vimperk, Nové Hrady aj.). Úspěšně si počínala Národní jednota severočeská, záhy měla 1005 oborů a vydávala časopis Hraničář. Počet členů byl 120 tisíc osob. Matice osvěty lidové ve Slezské Ostravě získala podporu 23 tisíc členů, vydržovala českou hudební školu v Třinci, odbornou školu ženských povolání v Novém Bohumíně a česká organizační dovednost dokázala vytvořit přímo ve Vídni českou mateřskou školu a gymnázium. Když se to dověděl Adolf Hitler, dostal hysterický záchvat a přísahal, že českou drzost potrestá.

Germánské spolky

Také němečtí a rakouští Velkoněmci napodobili český vzor a v krátké době na spolkovém a privátním základě založili v ryze českých městech německé germanizační spolky. Pod pěti starogermánskými jmény vznikl první v roce 1884, měl 30 tisíc členů, druhý byl založen v roce 1886 s 62 tisíci členy, třetí v Broumově měl dva tisíce členů, ale dobré finanční zajištění od tamních majitelů textilních továren a konečně další se probudil k životu v Brně v roce 1899. Uvedené spolky vydržovaly 34 privátních škol s německým vyučováním, organizovaly život ve 107 opatrovnách a finanční krytí jim posílali Němci z Německa i rakouských zemí. Do německých rodin mohli vyslat až 30 privátních učitelů. V ČSR bylo mimo uvedené privátní školy ve funkčním chodu státem vydržovaných 779 německých mateřských škol, 3310 německých obecních škol, 457 německých měšťanských škol. V ČSR učilo 19 německých gymnázií, 25 reálných gymnázií, 21 reformních gymnázií a 24 reálek. Němců v českých zemích bylo 30 % všeho obyvatelstva, ale měli 38 % všech středních škol, 40 % odborných škol a také vlastní německé vysoké školy v Praze i Brně. Žádný školský útisk se nekonal.

Obsazení pohraničí

Integrita čs. státu nebyla úplná, pokud v odtrženeckých provinciích na severu Čech, na severní Moravě a Slezsku, též na Šumavě a na jižní Moravě působilo 47 300 separatistických vojáků s řadou různých označení nepodléhajících čs. vládě. Vážnou otázkou byla i ochrana našich státních hranic. Hranice na severu Čech nám dobrovolně pomohli střežit srbští zajatci, kteří se na závěr války pozdrželi ještě na českém území. Pozdější čeští politici se jim při rozpadu Jugoslávie odměnili humanitou prodchnutým bombardováním Bělehradu. Vyznamenaly se také české národní výbory z roku 1918, které též přispěly k zajištění státních hranic. Obdivuhodně se formovala i nová čs. armáda, ta měla rozhodující význam. Dne 4.11.1918 čs. jednotka obsadila Horšovský Týnec, také Poběžovice, 10.11. přišli Češi do Svitav, kam je pozvali místní němečtí podnikatelé, nabídli jim ubytování a stravování. Důvodů bylo několik. Především to byl strach z německého proletariátu, který byl radikálně naladěn a mohl by rabovat obchody. Další podnikatelská úvaha byla hlubší a zcela logická. Německo a Rakousko byly nuceny platit válečné náhrady a prostředky získaly zvýšením daní, a proto bylo výhodné patřit ke státu spojeneckému, i když i ČSR byla donucena platit, ale kapitalisté mazaně mluvili o dani za svobodu. Takových utajených pozvání přišlo do českých posádek v Jičíně, Vysokém Mýtě, Hradci Králové, Plzni více, jen před německou nacionálně bičovanou veřejností se to tajilo, nicméně i saský tisk uvedl, že na obsazovaném pohraničí žije více než 800 tisíc Čechů, pro které sudetští Němci neplánovali žádná menšinová práva. Ve Svitavách teprve v době přítomnosti našich vojáků mohla být otevřena česká škola a české děti nebyly předmětem fyzických útoků sudetoněmeckých výrostků. Městská policie ve Svitavách, složená ze sudetských Němců, ochranu českým dětem neposkytla. Velkým zklamáním pro sudetoněmecké politické kruhy bylo vystoupení německého konzula v Praze, brzy Berlínem povýšeného na vyslance. Německý diplomat v Praze již 29. října blahopřál Čechům ke vzniku republiky a sudetoněmeckým radikálům doporučil, aby se spojili s Prahou a v rámci demokracie spolupracovali na výstavbě nového státu. O případném připojení pohraničí k Německu prohlásil, že toto území nikdy nebylo administrativní a justiční součástí Německa a Berlín si žádné nároky územní povahy nečiní. Škoda, že to nebyla jen výjimka, která se nestala stabilním jevem německé politiky. V té době totiž hrozila francouzská intervence, kdyby Německo napadlo ČSR. Dočasné příznivé situace využilo i velení německé armády. Na balkánské frontě koncem války uvázlo několik německých divizí, i spojenci měli zájem na jejich stažení. Jejich transporty měly směřovat přes Rakousko, obloukem kolem čs. hranic do Pruska. V Rakousku však byly sociální bouře, rudé vlajky bylo vidět ve městech i na nádražích, mohlo dojít i k incidentům protikapitalistického směru. Čs. vláda byla požádána, aby několik německých divizí mohlo v noci projet střední Moravou do Slezska a Pruska. Sudetoněmečtí, ale zasvěcení štváči, se snažili, aby německé posádky opustily vlak a likvidovaly ČSR. Nestalo se tak, průjezd proběhl bez incidentů. Škoda, že tato tendence neměla své pokračování.

Obnovování suverenity?

Jak proběhlo upevňování suverenity čs. státu v pohraničí? Dosti schematicky. Naše jednotka většinou přijela vlakem, dostavila se na místní radnici a pokud německý starosta byl ochoten složit republikánský slib, případně nechal vyvěsit červenobílou zemskou vlajku, byl velícím důstojníkem znovu instalován do svého úřadu s mandátem do příštích obecních voleb. Oddíly separatistických provincií se většinou rozpadly, schovaly, nebojovaly. Němečtí muži z okolí Litomyšle prohlašovali, že do svých kamarádů střílet nebudou, sloužili například u 30. případně 96. rakouského pluku. Válka je jen pro kapitalisty, pro nás byl hlad, vši a smrt. Již bylo dost krve. Odpor německých dobrovolníků byl podlomen panským chováním jejich důstojníků, kteří se plnými doušky sytili zábavami, navštěvovali souložnice, o platy a zásobování svých vojáků se nestarali, spíš se jen předváděli paničkám. Pozitivně se chovaly dělnické konzumní organizace při dodávání potravin pro větší pohraniční města, což prokázalo spojení českého venkova s pohraničními městy. Nutno dodat, českou zpravodajskou aktivitu vyvíjeli funkcionáři českých menšinových spolků, kvalitně a zcela zadarmo. Do ledna 1919 byla suverenita čs. státu upevněna.

Jiří FRAJDL