5.12.2009 - Živé muzeum může být nebezpečné

Co je zač dnešní KSČM a proč by ji měla Fischerova vláda poslat před Nejvyšší správní soud

V úterý 8. prosince má přijít premiér Jan Fischer do  Senátu, aby probral soudní zákaz Komunistické strany Čech a Moravy. Kdyby se  jeho vláda - proti všem očekáváním - do právního sporu pustila, měla by šanci?
Kvýročí 17. listopadu 1989 vyšla v Česku hromada textů všeho druhu, ale ani jedna obsáhlejší analýza Komunistické strany Čech a Moravy (prošel jsem archiv článků od 1. do 30. listopadu 2009). Neumím si to vysvětlit, vždyť důvody by byly nejméně tři.
Za prvé je KSČM obrovský, nejvýraznější relikt předlistopadového režimu, jakési živé muzeum leninismu, stalinismu a  brežněvismu. Za druhé představuje rozhodující komplikaci v politickém systému, protože jen kvůli ní a jejím stoupencům nelze vytvářet stabilní vlády (podporuje ji stálých asi 12 procent voličů a podle nedávného průzkumu STEM ji dokonce 38 procent lidí hodnotí "kladně"). Za třetí jde o odpudivou národní kuriozitu, neboť v žádné z postkomunistických zemí EU podobná partaj neexistuje. Nestálo by tedy za to, abychom si své ostudy hleděli?
"Nevykleštit revoluční podstatu" Čeští komunisté dnes sami sebe označují za "moderní levicovou stranu", jejich kritici jim říkají "nereformovaní stalinisté" a většina lidi by je zřejmě prostě zařadila k levici, bez přívlastku "moderní". Ani jedna z těchto charakteristik však nesedí.
Vztah KSČM k minulému režimu (tedy ke KSČ a k sovětskému komunismu) je evidentní a velmi "nemoderní". V projevu k 80. výročí založení KSČ řekl tehdejší předseda Miroslav Grebeníček: "V porovnání s dneškem není pochyb, že předlistopadová podoba socialismu v mnohém převyšovala - z hlediska skutečných každodenních zájmů většiny spoluobčanů - dnes už téměř zrestaurovaný kapitalismus."
Co se například týká komunistických zločinů, komentoval je nynější předseda Vojtěch Filip ještě letos v květnu takto: "Řada těchto chyb, deformací i zločinů je objektivní skutečnost, zejména v náhledu na 50. léta. Byla ovlivněna specifickými okolnostmi - neustálými útoky a provokacemi kapitalismu vůči formujícímu se socialistickému uspořádání, za pomoci celé škály forem a prostředků, včetně balancování na samém okraji třetí světové války. Ve vyostřeném třídním boji docházelo k nepravostem a porušování práva na obou stranách ,barikády'."
Zásadní roli ve veškeré rudé argumentaci hraje dnes vytříbená demagogie (nikoli totalitarismus versus demokracie nýbrž Východ versus Západ) a relativizace ("musíme rozlišovat, ne všechno bylo v minulosti špatné" - což je v zásadě podobná strategie, jakou požívají neonacisté, hájící výhody Hitlerovy sociální politiky).".
Sentiment k totalitní minulosti funguje v  KSČM jako hlavní vazba členské základny (mimochodem nejpočetnější v zemi, víc než 70 tisíc lidí), i proto Vojtěch Filip mluví k nekomunistické veřejnosti o  poznání pragmatičtěji a jemněji než soudruzi mezi sebou. Jako třeba na pražské komunistické "mezinárodní teoreticko-politické konferenci", kde delegáti v roce 2003 říkali věty typu: nelze připustit snahu "vykleštit revoluční podstatu, zejména tvůrčí přínos V. I. Lenina, J. V. Stalina a u nás K. Gottwalda". A kde dnešní místopředseda KSČM Stanislav Grospič žádal "znovuvytvoření podmínek pro realizaci komunistického programu , ať na půdě legální , tak samozřejmě někdy i  na hraně zákona". Stará ideologie, nový populismus Představy zestárlých pupkatých milicionářů o cestě k revoluci jsou sice legrační, ale KSČM se  podobných řečí nemůže vzdát: drží ji pohromadě jako klenba dům.
Vojtěch Filip nepochybně dobře ví, že "revoluční podstata" je dávno vykleštěná, ale kdyby se vedení od takových výroků distancovalo, začala by se mu strana hemžit nespokojenci a poté rozpadat. Už proto je nesmysl žádat neustále od komunistů omluvy za minulost: vedení se jí prostě nemůže výrazně zříct, výhodnější jsou odkazy k omluvě, kterou vyřkla rozklepaná a znejistělá KSČ v roce 1989.
Na polistopadový vývoj a samozřejmě na "světový kapitalismus" reagují komunisté jako býk na červený šátek, je to zřejmé třeba z oprsklého - jemnější výraz pro to není - stanoviska Výkonného výboru ÚV KSČM k listopadovému výročí (17. listopad 1989 není pro komunisty dnem, kdy se začala vracet svoboda, nýbrž dnem, kdy začala obnova kapitalismu): "Dvacet let slibů a lhaní všech polistopadových vlád a politických stran, které se na nich podílely, vrcholí v současné hospodářské krizi. ODS a ČSSD společně se svými politickými satelity nejsou schopny řešit současné sociální a hospodářské problémy ve společnosti. Vstupem do NATO a ratifikací Lisabonské smlouvy ztratila ČR podstatnou část své státní suverenity. Václav Havel, který nese osobní odpovědnost za vývoj ČR v posledních dvaceti letech, dokonce veřejně a systematicky zpochybňuje uspořádání Evropy po  druhé světové válce. Účty musí lidu ČR složit ti, kteří se po celých dvacet let od 17. listopadu 1989 do dneška podíleli na politické a ekonomické vládě v České republice. KSČM je k tomu vyzývá."
Citát ukazuje, jak se stará ideologie snoubí v časech krize s klasickým populismem. Programové teze KSČM jsou generalizující, nicneříkající banality a hromady slibů: strana v materiálech tvrdí, že po období údajného úpadku zařídí nebe na zemi, přičemž nikdy neříká, kde na to vezme. Úspěšně využívá protiamerické a protievropské nálady, silně tíhne k Rusku a Číně (ale i k Severní Koreji). K tomu se pojí antiněmecký prvek (nacionalismus má KSČM společný s krajní pravicí), snahy o cenzuru médií (což je zase, podobně jako protiamerické fobie, spojitost s ČSSD).
Cílem strany je zrušení kapitalismu, ovšem "demokratickou cestou": jak se dosáhne demokratickou cestou například změny vlastnických vztahů, KSČM nevysvětluje.
K tomu poslední kluzký citát Vojtěcha Filipa: "KSČM programově respektuje všechny formy vlastnictví (soukromé kapitalistické, malovýrobní, společenské - státní, zaměstnanecké, vlastnictví společenských organizací, regionů i obcí). Kritizuje současné jednostranné vyzvedávání a  prosazování soukromého vlastnictví zneužívající monopolu politické moci vládnoucích elit." Vyznáte se v tom?
Proč je nebezpečný Paroubek KSČM zastává hodně tradičních "levicových" postojů, ale je to v první řadě populistická partaj. Jelikož obhajuje všemožné diktátory a jejich systémy, je to rovněž strana extrémních názorů, tudíž se jí dá klidně a správně říkat "extrémně-populistická". Budeme-li ji zjednodušeně řadit k levici, je to jenom rozmlžování faktického stavu, které jí usnadňuje vzestup. Možnosti KSČM (nereformované, ale polistopadově transformované) jsou přitom ničivější než u neparlamentních hnutí označovaných za "pravicově-extremistické": komunisté sice nemají agresivní holohlavce s baseballovými pálkami a nenapadají na ulici jednotlivce, zato však ovlivňují chod státu.
Během polistopadových let se  KSČM etablovala v politickém systému. Pokaždé přišla některá událost, která stranu zase o něco posílila (Vojtěch Filip se stal místopředsedou sněmovny, prezidentští kandidáti se ucházeli o podporu KSČM, Klaus pozval Grebeníčka do  prezidentského sídla, KSČM p r o n i k l a do vedení krajů). Pokud v ní dřímaly nějaké reformní tendence, nikdy nezískaly velký vliv a postupně je odbourala ve  prospěch filipovského pragmatismu - poslední takovou událostí byl pád místopředsedy Jiřího Dolejše v souvislosti s podezřením z korupce.
Čeští politici ve vztahu ke KSČM zatím nikdy nepřekročili hranici účelové jednorázové spolupráce: buď se přímého spojení s komunisty báli, nebo narazili uvnitř svých stran, anebo spolu s KSČM neměli dost hlasů. Teď se situace, zdá se, mění. Jiří Paroubek dostal sociální demokracii do stavu, kdy se od komunistů v řadě ohledů (přinejmenším populismus a proruská orientace) neliší. Známé bohumínské usnesení mu zakazuje přímou vládní spolupráci, ale nikoli menšinovou vládu opřenou o KSČM. Je zřejmé, že Paroubek při dobrém volebním výsledku takový krok udělá.
Pokud od komunistů získá podporu (obhajovanou před veřejností jako "podpora napříč spektrem"), bude za ni muset zaplatit: buď ústupky v konkrétních politických zájmech, anebo funkcemi na  ministerstvech a v různých radách.
Žádný starý "totáč". Jen horší režim Když chce někdo KSČM bagatelizovat, reaguje podobně jako Paroubek v rozhovoru pro Týden (16. listopadu). Dostal otázku: "Není podle vás nebezpečné dávat komunistům pořád větší slovo?" - Odpověď: "Dobře, a co se stane? Bude světová revoluce, nebo znárodnění, nebo mě zavřou do gulagu? Nebo vás? Co udělají? Lídři sociální demokracie byli vždy na řadě jako první. A přesto z toho, představte si, obavy nemám. Nechápu, co by v tom dnešním světě, kde není Sovětský svaz, ani Brežněv, ani Stalin, mohli udělat."
Paroubek má pravdu, žádný starý totáč nehrozí. Politikům, kteří KSČM řídí, pochopitelně nejde o restauraci normalizačního režimu nebo opětovné zakotvení "vedoucí úlohy strany". Jde jim o  vliv a o prebendy, ale to vůbec nevylučuje, že mohou v souhře s ČSSD (v níž spolupráce s komunisty posílí to horší) mohutně přispět k zavedení systému nějaké okleštěné, podvázané, přidušené demokracie ruského typu, který by tu bez nich vzniknout nemohl. Některé svobody by nám ten systém ponechal (cestování, podnikání, ale vysoce zdaněné) a o jiné nás aspoň zčásti připravil (o svobodu projevu v první řadě). Na mnoha zahraničních příkladech je vidět, že okleštěná demokracie nevylučuje třeba přítomnost zahraničních firem. Taková "jiná" demokracie může změnit zahraniční politiku, zasahovat do kulturní sféry, do  školství i do národní bezpečnosti. Může (v našem případě) usnadnit Rusům strategické investice a skrz promoskevskou vládu umožnit další pronikání Ruska do struktur EU a NATO. Při rozumném papírovém právním ošetření by Evropská unie proti takovému systému nic moc nezmohla.
Dá se namítnout, že komunisté působí ve vedení krajů, kde se zatím jejich přítomnost výrazně neprojevila. Jenže jak píše poslední Respekt, který situaci v krajích s komunistickým podílem na vládě zkoumal, "kraje coby pokusné laboratoře selhávají, protože se tady nepřijímají zákony a nedělá zahraniční nebo bezpečnostní politika". A navíc: proč by KSČM zrovna teď provokovala nějakými šílenostmi, když jí volby mohou napřesrok otevřít širší možnosti? Nejhorší alternativy se nemusí naplnit, ale je dobré vědět, že mohou nastat.
Stojí to za pokus?
V úterý 8. prosince má přijít do Senátu premiér Jan Fischer, doprovázený ministry Michaelem Kocábem a  Martinem Pecinou. Budou debatovat o tom, jestli vláda vyslyší loňský senátní apel a obrátí se na Nejvyšší správní soud se žádostí, aby prozkoumal, zda je činnost třetí nejsilnější české strany v souladu s ústavou.
Ministr pro lidská práva Kocáb je v zásadě pro, ministr vnitra Pecina proti, Fischer se  zatím nevyjádřil. Senátor Jaromír Štětina, šéf komise, která ústavnost KSČM posuzovala, má za to, že by KSČM měla být přinucena odstranit ze svého názvu "slovo komunistická a jiné mluvnické deriváty slova komunismus a zaregistrovat se pod jiným názvem" a dále by měla "jasně a zřetelně odmítnout marxisticko-leninské násilí" jako prostředek k dosažení svých cílů.
Představa, že by KSČM mohla zaniknout na základě soudního rozhodnutí, se zdá nereálná, tahle příležitost se propásla v letech 1989-1990, kdy měla morální oprávnění. Štětina tvrdí, že KSČM porušuje pátý článek ústavy, který zaručuje svobodnou soutěž politických stran, odmítajících násilí. Jenže: KSČM násilí oficiálně nevyznává a je nejasné, na jakém základě by jí soud něco takového prokázal. Skrze odkazy k minulost? A kdyby k zákazu došlo, vzhledem k dvaceti nerušeným letům v parlamentu by KSČM zřejmě uspěla u mezinárodních soudů. Proces by snad měl jediný pozitivní efekt: šikovný soud by mohl KSČM donutit, aby odkryla karty, aby se její vedení vyjadřovalo přímo. Sám zákaz slova "komunistická" by aspoň uvedl KSČM do souladu s českými zákony.
Je těžké říct, co jiného se dá s KSČM dělat než držet ji v izolaci. K tomu by ale byla zapotřebí kultivovaná a zásadová politická reprezentace, již Česká republika nemá. A navíc je to běh na dlouhou trať: po roce 1989 se automaticky předpokládalo, že voličské zázemí komunistů vymře. Politolog Lukáš Jelínek ovšem nedávno spočítal, jak dlouho to bude trvat: pokud KSČM nezačne získávat nové příznivce, spadne díky přirozenému úbytku stoupenců v roce 2023 na zhruba osmiprocentní podporu.