Před třinácti lety je ničivá povodeň připravila o střechu nad hlavou. Mnozí se z  toho vzpamatovávají dodnes. Teď příroda udeřila znovu.

V úterý 18. května v sedm hodin ráno projíždíme přes Ostravu do Bohumína. Drobně prší. Bohumínská čtvrť Vrbice je odříznutá od okolí. Voda vylitá z řeky Odry se valí přes silnici, pole, železniční trať Zaplavená krajina vypadá jako jedno obrovské jezero. Vjíždíme do Bohumína z jiné strany. I čtvrť Pudlov je zatopená. Nikde ani živáčka. V jednom místě podle cedule s nápisem Polní tušíme ulici. Teď je z ní špinavý vodní kanál plný bahna, naplavených klád, odpadků.

Třicet hodin bez spánku

O dvě hodiny později nás u cedule označující konec obce Přerov-Henčlov zastaví tři policisté. "Tudy se do  Troubek nedostanete. Musíte jet jinudy." Slíbíme, že se za chvíli vrátíme a  nebudeme riskovat. Jedině tak nám dovolí se podívat, jak to v Troubkách vypadá. Už před obcí, která se v roce 1997 stala symbolem tehdejších ničivých povodní, se všude valí voda. Troubky jsou opět z devadesáti procent zatopeny. V  zatáčce se objeví člun se dvěma muži. Když se k nám přiblíží na sto metrů, jeden z nich pádlem vyzkouší hloubku vody. Oba si pak vyhrnou kalhoty až ke kolenům, seskočí a dál se po kotníky ve vodě brodí pěšky. "Kam jdeme? Máme tu auto. Byli jsme se podívat na náš dům," prohodí ten mladší. "Nemáme ale chuť se bavit," mávne zkroušeně rukou. Do Troubek se dostáváme z druhé strany, od Tovačova. Na ulici K Zavadilce, která snad jako jediná zůstala zčásti suchá, jsou namačkána zaparkovaná auta. Mezi nimi i hasiči. Ti se už od rána snaží na  člunech evakuovat lidi ze zatopených domů. "Jde to pomalu. Většina obyvatel nechce nikam jít," utrousí pan Slomek, který se co chvíli z místní restaurace Zavadilka chodí dívat, o kolik centimetrů voda klesla. Je vyčerpaný, oteklé oči prozrazují velkou únavu. "Už třicet hodin jsem nespal," říká tichým hlasem. I do jeho domu v pondělí v noci vtrhla voda. "Mám tenhle bílý, patrový," ukáže rukou. "Letošní povodně jsou ale oproti těm z roku devadesát sedm fraška," usměje se. Pak opět zvážní. "Ten den nikdy nezapomenu. Bylo to sedmého července, půl jedenácté večer. Tehdy to byla katastrofa. Voda přišla během třiceti minut. Sebrala nám úplně všechno " odmlčí se. "Teď to nebylo tak rychlý. Stihl jsem spoustu věcí zachránit. Rajčata, papriky, králíky," vypočítává. "Ve dvě v noci jsem všechno odnášel na půdu, co se nevešlo tam, tak na garáž."
Po povodni v  roce 1997 si pan Slomek slíbil, že pokud ještě jednou přijde velká voda, život v  Troubkách vzdá a přestěhuje se. "Jenže to je těžký. Kam jít?" krčí rameny. "Víte, některé věci člověk už bere jako život. Srovná se s tím."

Z rozhlasu zpíval Spálený

Záchranáři právě přivezli starší pár. Manželé Gregovští jsou vystrašení. Voda je uvěznila v prvním patře bytovky. "Včera jsme šli na návštěvu k vnukovi, který bydlí na druhém konci obce. Zůstali jsme u něj přes noc a " zlomí se šestasedmdesátileté ženě hlas. Teď s hrůzou čekají na  zprávy, do jaké míry byl zatopen jejich domeček, postavený v jiné části Troubek. "Ještě nemáme splacenou jednu půjčku na dům, a teď zas tohle?" rozpláče se  pan Gregovský. V roce 1997 přišli o všechno. "Včera nám volal vnuk z Přerova. Říkal: Babičko, já pro vás přijedu. Tak jedeme k němu. Do bezpečí. Co tady? Nejde elektřina, plyn," otírá si slzy paní Gregovská. Alena Mišáková sleduje na rohu ulice Jubilejní počínání svého manžela. Ten se se svou matkou na loďce vydává prozkoumat, co všechno voda pohltila v jejich domě. Paní Alena neskrývá rozčilení. "Za těch třináct let od minulé povodně se nic nezměnilo! Proč se  neudělají nějaká protipovodňová opatření?" ptá se. "A varování lidí? To by už taky mohlo být jiné. Při minulých povodních nám v deset večer do rozhlasu pustili lidové písně. Mysleli jsme si, že obecní úřad hlásí, že nepoteče voda. Tak si ji někteří napustili," vzpomíná na situaci před třinácti lety. "Letos? Z  rozhlasu zpíval Spálený! To nemůže být nějaký speciální varovný signál?"

Sestřička nedorazila na převaz

Dalšími, kteří vystupují z  gumového člunu záchranářů, jsou opět starší manželé. Ženu hasiči vynesou na  rukách. Nemá boty. "Mám je někde ve člunu, podej mi je," volá na svého muže paní Smolková a z igelitky vytahuje suché ponožky. "Zabalila jsem s sebou jen pár věcí a deky," ukazuje obsah tašky třiasedmdesátiletá žena. "Kam půjdeme? Nevím, někam na ubytovnu," pohodí hlavou. Minulé povodně manžele Smolkovy připravily o střechu nad hlavou. "Tenkrát jsme od pojišťovny dostali sto šestnáct tisíc. Vzali jsme si půjčku na nový domeček. V šedesáti!" zdůrazňuje paní Smolková. "Co se dalo dělat? Museli jsme to jako důchodci dát nějak dohromady. Nepředpokládali jsme však, že povodeň přijde znovu," posmutní. "Nevím, kam půjdu," je zoufalá šestašedesátiletá Pavla Kelnarová. "Do jejího zatopeného domku pro ni přijeli hasiči. "Marodím s nohama a každý den ke mně jezdí sestřička na převaz. Dneska nedorazila," zoufá si zmatená žena. "Celá se  klepu," pláče. V náručí svírá štěňátko. "Spala jsem, najednou jsem se probudila a všude byla voda," vzlyká žena, která v Troubkách žije od narození. "Při první povodni mi umřela fenka, Betyna. Zůstala jsem tu sama. Nedávno jsem si pořídila Míšu," pohladí své štěně. "Kam mám jít?" volá bezmocně na záchranáře. Ti ji posílají do restaurace Zavadilka. "Ale já potřebuju na převaz! "

Před třinácti lety bylo hůř

Ačkoli jsou Troubečtí bezradní, shodují se, že před třinácti lety bylo hůř. Zatímco letos voda v nejhlubším místě dosahovala do  výšky metr třicet, v roce 1997 vystoupala až do dvou metrů, některé domy poničila nebo úplně smetla, a dokonce brala i lidské životy. V Troubkách tenkrát při povodních zahynulo devět lidí. Letos přišla voda stejnou cestou. "Pokoušeli jsme se vytvořit umělou překážku, kterou bychom odklonili tok Bečvy, ale bohužel se to nepovedlo. Stejně se hráz protrhla a voda se valila na nás," říká starosta dvoutisícové obce Radek Brázda, který hasičskou tatrovkou projíždí zatopenými Troubkami. Některé objekty zejí prázdnotou, v jiných jejich majitelé vykukují z oken a pozorují, jak dlouho ještě zůstanou uvězněni ve vlastním domě. "Evakuovali jsme zhruba pět set lidí. Ostatní nechtěli," tvrdí Radek Brázda. Na korbě vozu se s námi veze i David Dohnal, psycholog Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje. "Od rána tu mluvím s lidmi. To víte, čím je člověk starší, tím hůře zvládá stresové situace," tvrdí. Podle něj ale pořádný šok teprve přijde. "Okamžitý šok máte při bleskové povodni, která vám spláchne barák a vy tak tak utečete. Ale při těchto záplavách jsou lidi relativně v  klidu. Až voda opadne, teprve začnou zjišťovat, jak dopadli. Budou se snažit rychle uklidit, zlikvidovat škody. Ten dopad se dostaví zřejmě až po třech dnech, kdy se většinou psychický stav zhoršuje. Je to ovšem také z  vyčerpanosti," tvrdí David Dohnal.
"Protipovodňová opatření? Ta se netýkají jen nás, ale i spousty jiných obcí tady na Bečvě. Samozřejmě se na to tlačí už třináct let, ale jak vidíte, nic se neděje," konstatuje starosta, který si teď přeje jediné. Aby voda co nejdříve opadla, začalo se uklízet a život v obci se  co nevidět opět vrátil do normálních kolejí.

Nejprve podojit

Středa, 19. května. Od ranních hodin se v televizi a rádiu opět mluví hlavně o záplavách v Moravskoslezském kraji. V některých obcích už voda opadá a  začíná se s uklízením. Vracíme se do Bohumína. I tady se už před některými domy kupí hromady vyneseného zničeného nábytku, pračky, televize, lednice Bohumínská statkářka Jana Marcolová se snaží, aby mohla co nejdřív podojit své krávy. "Dva dny jsme je museli nechat v Bohumíně-Záblatí na pastvině, protože jsme měli zatopenou farmu. Teď je převážíme zpátky, ale nemůžeme je zatím dát do kravína, kde je pořád po kolena vody. Podívejte se," ukazuje. "Máme mobilní dojičky, a tak dneska chceme zkusit krávy podojit. Aby nedostaly zánět," strachuje se o svá zvířata. Má jich celkem šedesát a k to -mu osmdesát hektarů polí. Ta ovšem spláchla voda z rozvodněné Odry. "Měli jsme zasazenou kukuřici, pšenici. Všechno zřejmě bude pryč," předvídá smutně. "Co nám zbylo? Jen holé ruce. Všechno je vyplavené. Veškeré krmivo pro dobytek, stelivo, obilí, šrot. Zůstalo nám jen patnáct balíků slámy," vypočítává žena, která tu zažila tři povodně. "Přemýšleli jsme s manželem, že už s podnikáním skončíme, ale to nejde jen tak, když máte živý materiál. To bychom museli buď všechno utopit, nebo prodat. A synovi bychom pak mohli předat maximálně nesplacené úvěry. Navíc ručíme vlastním rodinným domem, takže je to moc složité. Moc složité " kroutí nešťastně hlavou. Teď se paní Marcolová modlí, aby se vystresované krávy brzy uklidnily. "Produkce mléka je v současné chvíli naším jediným příjmem. A když se nebude dojit, nebudeme mít žádné peníze." Manželé Vlasta a Jan Hradilovi mají v  bohumínské čtvrti Pudlov domek asi dvě stě metrů od řeky Odry. Sice zůstal suchý, zato jejich zahrada vypadá jako vodní nádrž. Do dvoumetrové výšky mají zaplavený i sklep, voda rovněž vnikla do hospodářské budovy a garáže. "Zvířata jsme měli schovaná. Králíky na verandě, slepice, kočky, kačeny, krocana jsme dali na půdu," tvrdí paní Hradilová a z domku pustí tři jezevčíky, aby se  konečně po dvou dnech proběhli. "Víte, už jsme si na povodně zvykli," kýve hlavou pan Hradil a zavolá na souseda, který právě kolem projíždí na kole: "Tak co, jak jste dopadli?" "Ani se neptejte," odpoví muž a pokračuje dál po  rozbahněné cestičce ke svému domu.

Hlavně že žijeme

Ve Valašském Meziříčí přijíždíme do místní části Poličná. "Ani to nechci komentovat," mávne rukou zhruba pětačtyřicetiletý muž, který v garáži domu, na němž je nápis Pálenice Bublík, vapkou vystříkává bahnem pokrytou podlahu. Pálenice leží přímo na břehu Bečvy. I tady řeka ukázala svou sílu. Proud vody a nánosy bahna dokonce vyrvaly ze země několikatunovou cisternu na kvas. Neuvěřitelnou spoušť po  sobě zanechalo řádění řeky i v Teplicích nad Bečvou u manželů Dreslerových. "Spláchlo nám to celé přízemí," povzdechne si Dana Dreslerová. Oblečená do  tepláků, holínek a v gumových rukavicích vynáší z domu, co se dá. Lednici starou jen tři měsíce, sporák, mrazák. Všechno zničené. Její předzahrádka je jako bažina. Žluté tulipány ale vydržely. Na zídce plotu manželé suší dvoje boty a  jedny papuče. "V pondělí, v jednu hodinu v noci, tu byli hasiči a říkali, že to je ještě dobré, že můžeme jít v klidu spát. Ve čtyři se ale manžel vzbudil, podíval se na řeku a říkal: Honem pryč, rychle to stoupá. Stačila jsem odvézt naše děti k příbuzným do Hranic," líčí hrůzné okamžiky mladá žena. Tihle manželé nedávno splatili půjčku, kterou si vzali před třinácti lety po prvních povodních, jež spláchly celý jejich dům. Pan Dresler navíc před pár dny zateplil část baráku a chtěl pokračovat na druhé. "Teď budu muset pět let počkat, než stěny vyschnou," posteskne si a z garáže vynese motorovou sekačku. "Tu jsem si taky koupil nedávno. A je zničená." Hodí ji na hromadu věcí kupících se před plotem. Kromě starých úhledně svázaných novin tam už skončily i dětské kolečkové brusle, rozbité nádobí, škopky, oblečení "Naštěstí to jsou jen věci. Hlavně že jsme zdraví a že žijeme," utěšuje se pan Dresler.

Sesuvy půdy

Nejen povodně vyhnaly lidi z jejich domovů. Další hrozba? Sesuvy půdy. Ty se už na několika místech postaraly o to, že lidi přijdou o střechu nad hlavou. Jejich stavení se budou muset v postižených místech srovnat se zemí. "Už dva dny jen brečím," kroutí hlavou majitelka nejnovějšího ze tří poškozených obydlí v Dolních Domaslavicích. S manželem si ho na místním kopci, nad přehradou Žermanice, postavili před šesti lety. Teď se jen s hrůzou dívá na  obrovskou trhlinu v zemi, která rozdělila celý její pozemek na dvě poloviny. A v  místech, kde dřív bývala rovinka, je teď až půlmetrový schod. "V pondělí jsem přišla domů odpoledne, před pátou hodinou, a už byla prasklina z verandy do  koupelny a pořád se zvětšovala. V úterý jsme dostali nařízení vystěhovat se," popisuje zoufalé okamžiky paní Anna. Její snacha dodává: "Ono se to řekne: Vystěhujte se Sbalili jsme si jen to nejnutnější. Oblečení, čtyři talíře, čtyři hrnky " zalijí se jí oči slzami. "Ani toaletní potřeby jsme si nevzali, protože jsme se už báli jít do koupelny. "Co budeme dělat?" opakují dokola.

Letošní povodně jsou oproti těm z roku devadesát sedm fraška. Ten den nikdy nezapomenu. Bylo to sedmého července, půl jedenácté večer. Voda přišla během třiceti minut. Sebrala nám úplně všechno." Pan Slomek "Včera nám volal vnuk z Přerova. Říkal: Babičko, já pro vás přijedu. Tak jedeme k němu. Do bezpečí." Manželé Gregovští Na protipovodňová opatření tlačíme už třináct let, ale nic se neděje. Radek Brázda "Při minulých povodních nám v deset večer do  rozhlasu pustili lidové písně. Mysleli jsme si, že obecní úřad hlásí, že nepoteče voda. Tak si ji někteří napustili." Alena Mišáková "Co nám zbylo? Jen holé ruce. Všechno je vyplavené. Veškeré krmivo pro dobytek, stelivo, obilí, šrot. Zůstalo nám jen patnáct balíků slámy." Jana Marcolová