11.6.2010 - Sen o levici

Dokud bude existovat KSČM, sociální demokraté před ní neutečou. Komunisté jsou pro ČSSD černou ovcí levicové rodiny. Když se daří i bez nich, mohou tam někde v dáli páchat svoje alotria. V dobách pro rodinu nesnadných se vždy mluví o tom, že jako příbuzní by měli dostat šanci. Další kolo této debaty otevřel před pár dny místopředseda soc. dem. Roman Onderka. Rád by nahradil tzv. bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s komunisty na  vládní úrovni zákazem jakéhokoli spojenectví s KSČM všude, tedy i v krajích a  městech. Onderka okamžitě narazil. Nejvíce na moravskoslezského hejtmana Jaroslava Palase. A nový poslanec Jaroslav Foldyna mu rovnou vzkázal, že upad' na hlavu. Na rozdíl od známých soc. dem. levičáků zachovávají oba kandidáti na  nového šéfa, Bohuslav Sobotka a Michal Hašek, odstup a neříkají tak ani tak. Míra použitelnosti komunistů je pro různé sociální demokraty rozličná. Od společné vlády (nejmenší počet příznivců) přes podporu vlády menšinové (počet příznivců roste) až po otevřenou spolupráci na nižší než vládní úrovni (příznivců je většina). Proto nemůže Onderkův nápad uspět. To však neznamená, že navrch bude mít linie Palase nebo Foldyny. Nejde tolik o  resentiment, který stále cítí sociální demokraté vůči komunistům. Orientovat se  na vládní spolupráci s KSČM začíná být kontraproduktivní z hlediska kupeckých počtů. Překousnout averzi vůči komunistům by lídři ČSSD jistě dokázali, kdyby jim společně vycházela většina, kterou nyní mají ODS, TOP 09 a VV, či jen o několik mandátů méně. Každý přece není Vladimír Špidla, který v roce 2002 tehdejší levicovou stojedenáctku ve Sněmovně zásadně zavrhl. Jenže KSČM volby od voleb stále víc ztrácí své voliče. Letos se zároveň názorně ukázala slepá ulička, do které se soc. dem. dostala faktickým důrazem pouze na  spolupráci s komunisty po vyhraných volbách. Mechanismus, který lidem nevadil na krajské úrovni, kdy ČSSD předem avizovala oranžově rudé koalice, se v  celostátním měřítku neosvědčil. Sociální demokracie proto nyní mluví o  nezbytnosti přilákat voliče také jiného druhu než přesvědčené levičáky. Ze strany, která je stále ve společnosti vnímána jako neakceptovatelná a zároveň přestává skýtat jistotu značného množství hlasů ve volbách, by udělal hlavního spojence jen politický zoufalec nebo začátečník. To ale neznamená, že soc. dem. přestane navenek hýčkat sen části svých příznivců o jednotné levici. Jinak by hrozilo, že ČSSD zbudou pouze levicoví liberálové, ekologové a křesťanští sociálové. Jen s nimi by volby nevyhrála.