1.11.2010 - Nesmrtelní vnukové velkého Járy

Divadlo Járy Cimrmana přežilo změnu režimu a smrt několika členů včetně zakladatele a režiséra i několika formátů médií, na nichž vycházejí záznamy her. Nesmrtelnost si pravděpodobně zajistilo už za svého života.

Dnešní školáci jsou už několikátou generací, která si humorem Divadla Járy Cimrmana ochotně a nadšeně zpestřuje realitu. Mnozí z nich však na rozdíl od svých rodičů pouze viděli či slyšeli audiovizuální záznamy her a žádné představení tohoto ansámblu nikdy nenavštívili. Důvod je prostý: i v době, kdy ostatní divadla často bojují o návštěvníky a zájezdové divadelní společnosti hrají převážně pokleslé a podbízivé komedie pro nenáročné, jen aby si zajistily návštěvu, je u "Cimrmanů" stále vyprodáno. Sice funguje systém internetových rezervací, ale i  tak jsou volná místa na celý měsíc rozebrána za pouhých pár minut a špičkové počítače s rychlým připojením vykazují v té době zjevné přetížení serveru... Mnohem častěji než v minulosti také divadlo v posledních letech vyráží za diváky mimo domovskou scénu na pražském Žižkově. V listopadu například odehraje 17 představení - kromě Prahy také v Bohumíně, Ostravě, Brně, Mladé Boleslavi a Mostě. "Teď jsme ale trochu ubrali," prozradil Jan Kašpar, herec i technik v jedné osobě, "představení bývalo tak šestadvacet, teď je standard kolem dvaceti měsíčně." "Cimrmani" jsou zkrátka i po letech nehasnoucí fenomén. Jsou zřejmě jediným divadlem na světě, které při existenci již více než čtyř desítek let má na repertoáru až na jednu výjimku stále všechny hry, které v něm vznikly. Někteří fanoušci s nimi strávili větší část svého života, a jestli je někdo živoucím potvrzením otřepaného pořekadla "show must go on", pak stojí až ve frontě za nimi. Dlouho se zdálo, že jistou tečkou za dlouhou větou bude smrt některého z autorské a tahounské dvojice spoluzakladatelů; jak se ale následně letos 6. června - když zemřel 78letý Ladislav Smoljak - ukázalo, ani to se důvodem k tomu, aby sbalili kulisy a  zanechali dílo historikům, nestalo. Při zájmu, jaký o divadlo je, by to ostatně ani nedávalo smysl. Na první pohled by se mohlo zdát, že problémem v dalším fungování by mohl být postupující věk některých členů souborů, ale fanoušci divadla vědí, že i na tohle už pánové Svěrák a spol. před lety nalezli recept: personální obměna už léta probíhá.

Zrození génia

Doba poslední čtvrtiny šedesátých let znamenala politické i společenské uvolnění, a tak byla ke vzniku cimrmanovské legendy více než vhodná. Začátky už dnes má každý fanoušek v malíčku a i pro běžnou veřejnost jsou celkem známé: zrodu divadla předcházel rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U pavouka a jednoho z jeho tvůrců, Jiřího Šebánka, napadlo oslovit kolegy Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka a Miloně Čepelku s nabídkou využít poetiku i humor pořadu v nově založeném divadle. Následně pak přizvali několik dalších: mj. režisérku Helenu Philippovou a jazzmana Karla Velebného (v Nealkoholické vinárně U pavouka vystupoval pod jménem doktor Evžen Hedvábný), který v pořadu v prosinci 1966 oznámil nález truhly s pozůstalostí pozapomenutého českého velikána Járy (da) Cimrmana. Otevřel tak pole působnosti pro nová "bádání" a "objevy". Hlavní aktéři se také dohodli, že každý napíše jednu hru, a tak na podzim 1967 měly v  Malostranské besedě, kde se nové divadlo usídlilo, krátce po sobě premiéru Svěrákův Akt a Smoljakovo Vyšetřování ztráty třídní knihy. Na jaře 1968 pak přibyla do repertoáru Domácí zabijačka, pod kterou byl podepsán Jiří Šebánek.
O rok později dochází k prvnímu - ale také poslednímu - opravdu velkému rozkolu v historii divadla. Neshody ohledně toho, kam se má divadlo ubírat, vyústily v odchod Jiřího Šebánka a Heleny Philippové; spolu s nimi také divadlo opustila zhruba polovina herců a na žádost autora byla z repertoáru jen po  několika desítkách repríz stažena hra Domácí zabijačka. (Šebánek s přáteli posléze založil "konkurenční" Salon Cimrman Praha, který pak léta působil souběžně s původním ansámblem; Miloň Čepelka byl dokonce členem obou.) To už mezi Cimrmany byly i pozdější dlouholeté opory, dirigent Pavel Vondruška a  překladatel Jaroslav Vozáb, a všechny hry psala autorská dvojice Smoljak-Svěrák společnou rukou. Poprvé v historii se také z pozice technika do pozice herce přesunul Petr Brukner. O rok později ještě sestavu nestorů divadla doplnil výtvarník Jaroslav Weigel.

Předobraz Mistra

Co příliš známo není, je fakt, že Jára Cimrman, ústřední osoba, okolo níž se vše točí, má reálný předobraz. Jak po letech přiznal Ladislav Smoljak, tvůrci se při jeho vymýšlení inspirovali osobou svérázného profesora gymnázia v Hradci Králové. Jakub Hron, používající podle své obce přízvisko Metánovský, žil v letech 1840-1921, postupně studoval matematiku, fyziku, filozofii, astronomii, práva a medicínu, což mu poskytlo značný přehled. Bavil se vytvářením slovních novotvarů a  zanechal po sobě řadu podivuhodných vynálezů, například dvanáctistěnný nepřevrhnutelný kalamář (autor ho nazval s fantazií sobě vlastní "buňát nekotitelný"), který si od něho koupil i Karel Čapek. Část z nich je dnes k  vidění ve vynálezcově muzeu v Metánově i v muzeu v nedaleké Kamenici nad Lipou.
Nutno také připomenout, že nápad s vybájeným géniem nebyl v době jeho zrození osamocený. V roce 1967 se například spisovatel Ervín Hrych pokoušel svou knihou Krhútská kronika zpopularizovat hned celý národ. Vtipně v ní zachycuje historii, vývoj a legendy fiktivních Krhútů, kteří "se pokládají za prapůvodní obyvatele české kotliny a kteří se s Čechy asi-milovali, ale nepodlehli přemyslovské centralizaci". Ervín Hrych nebyl sám a v popularizaci smyšleného národa navazoval na dílo Bohdana Šumavanského alias T. R. Fielda. Proč dnes Krhúty zná jen pár zasvěcených, zatímco Járu Cimrmana vyřadil z jistého prvního místa v anketě o největšího Čecha až podlý byrokratický zásah organizátorů, je nadmíru jasné: Krhúti totiž neměli tak propracovanou "propagandu".

Reklama vždy a všude

Glorifikaci velkého Járy totiž dvojice Smoljak-Svěrák - za zdatné pomoci ostatních kolegů - zdaleka neprovozovala jen v  intencích svých divadelních představení. Pokud se například v osmdesátých či devadesátých letech spolu objevili na televizní obrazovce - a bylo celkem jedno, zda jde o zábavný pořad s hosty nebo silvestrovskou estrádu -, sázky na to, o  čem budou hovořit, by zřejmě měly velmi nízký kurs, protože to bylo předem jasné. Připočtemeli k tomu velmi vydařené filmy Ladislava Smoljaka, především životopisnou oslavu hrdiny Jára Cimrman ležící, spící, hrou Vražda v salonním coupé inspirovaný snímek Rozpuštěný a vypuštěný či pohled do zákulisí divadla Nejistá sezona s úryvky z her, pak je jasné, že tvůrci byli zároveň i  vynikajícími reklamními agenty svého fiktivního idolu.
Právě film Nejistá sezona nejlépe dokazuje, že dnešní popularita divadla nepřišla zadarmo. Ačkoli její postupný nárůst vypadá při dnešním ohlédnutí jako idylický - a z úhlu pohledu mnohých kolegů snad i záviděníhodný -, ti příznivci, kteří neztratili paměť, moc dobře vědí, jak trnitá cesta to byla. Už v roce 1972 bylo divadlo úředním rozhodnutím přesunuto z Malostranské besedy do Reduty a následně mu bylo poprvé dočasně zakázáno účinkování na území Prahy. Později přicházely další nucené změny provozovatelů a přesuny mezi sály. V roce 1992 se divadlo poprvé stěhovalo dobrovolně - na Žižkov, kde sídlí dodnes. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla pro divadlo ze strany režimu prakticky nepřetržitou sérií nejrůznějších drobných či větších šikan, znepříjemňování a častých dílčích zákazů. Hra Herberk, kterou dnes všichni po zásahu kulturních schvalovatelů znají jako Lijavec, byla například už několik měsíců po premiéře úředně stažena na dlouhou dobu z repertoáru. "Nejhorší bylo, že on nikdy nikdo neřekl, že je něco zakázáno. Hráli jsme třeba hru Akt v Českých Budějovicích a úplnou shodou náhod to bylo 9.května. A oni to interpretovali tak, že jsme tím názvem chtěli znevážit akt oslav osvobození Rudou armádou. Nějakou dobu jsme si pak v  Jihočeském kraji nezahráli - prostě nás tam pořadatelé přestali zvát. To, že jsme tam zakázaní, jsme ale jen tušili," vzpomíná Kašpar.

Výchova kulisáků v Čechách

Divadlo Járy Cimrmana si položilo základy nezávislosti na jednotlivých hercích už v samotném začátku. Až na pár výjimek měla téměř každá role předem dvě až tři alternace. Dovoluje to nejen hustou frekvenci vystoupení, ale pro příznivce je atraktivní fakt, že mohou vidět představení v různém obsazení. Větší problém v provozu divadla jen díky tomu nezpůsobily ani odchody některých herců (skalní fanoušci vědí, že v řadách souboru dočasně působil například i režisér Jiří Menzel), ani emigrace Oldřicha Ungera či Josefa Koudelky. A provoz divadla nezastavila ani úmrtí herců Františka Petišky a Jaroslava Vozába či naposledy Ladislava Smoljaka. Divadlo má dokonce svého prvního "herce na vejminku" - 85letého Pavla Vondrušku, který strávil s Cimrmany půl života, už v běžném obsazení nenajdete. Personální a  generační obměna je zajištěna způsobem svou originalitou propagátorům Járy Cimrmana adekvátním: drtivá většina současného hereckého souboru - zřejmě poslední výjimkou je Bořivoj Penc, který ovšem soubor posílil už v roce 1983 - vzešla z řad kulisáků, osvětlovačů, zvukařů či jiných techniků divadla. To si je prostě pro pozice herců pozvolna připravilo. Je to i případ dnes už etablovaného televizního herce Jana Hraběty, bývalého šéfa techniky Genadije Rumleny nebo zmíněného Jana Kašpara. "Ani si vlastně nepamatuji, kdy jsem hrál poprvé. To nejdřív člověk dělá asistenta a něco jen přinese při semináři, pak následují záskoky různých drobných rolí, a pak teprve časem přijde stálá úloha. Já jsem poprvé dostal roli správcové v Lijavci v roce 1981," konstatuje herec, který přišel do divadla jako kulisák už v roce 1975; předtím pracoval v téže funkci v  Divadle Na zábradlí. V působení v divadle mu později nezabránily ani následky tragického úrazu, po kterém zůstal upoután na invalidní vozík. I on je navíc potvrzením dalšího zajímavého úkazu: kromě hraní totiž stále ještě občas zvučí nebo se stará o světla. Pro mnohé totiž přesun do hereckého kostýmu neznamená, že by se svého místa u techniky vzdali. Platí to především o nejmladší generaci, kterou reprezentují padesátníci Michal Weigel, Zdeněk Škrdlant, Robert Bárta a  Marek Šimon či v současné sestavě nejmladší herec, dvaačtyřicetiletý Petr Reidinger. "Možná brzo budeme potřebovat nové kulisáky, skoro všichni už hrají," směje se Kašpar. Hlediště Divadla Járy Cirmana tak zřejmě ještě nějaký ten tisíc diváků uvítá. Ale až se jednou promění v definitivní minulost a pamětníci si ho budou připomínat pouze z fotografií a záznamů představení, pořád to ještě bude vzpomínka hodně silná.

(Antonín Kocábek)