Kapitán Edmund Kalmár byl Maďar a Němcům dával informace nejspíš jen z  ideologických důvodů.

Otec kapitána Edmunda Kalmára byl Maďar, matka Moravanka. On sám se vždy považoval za Maďara. Rodák z východoslovenského Solivaru se podle svých slov naučil "obstojně československy" až ve 20 letech amilovat nové pořádky vzniklé po první světové válce neměl nejmenší důvod. Trianonská smlouva roztrhala nejen Uhry, ale i jeho rodinu. Její jádro zůstalo v  Maďarsku, Kalmár a jeho nejbližší se ocitli v Československu a zbylí příbuzní žili v Jugoslávii a Rumunsku.
Vroce 1937 tento důstojník generálního štábu Československé armády zradil Německu klíčové vojenské informace. 2. února 1938 ho vojenská kontrarozvědka dopadla, 25.
února ho Divizní soud v Praze odsoudil k trestu smrti a za úsvitu 29.dubna Kalmára pověsil kat. Nepodařilo se  zjistit, že by za své informace dostal jakoukoliv odměnu, vše nejspíš dělal z  čirého nacionálního idealismu a uražené ješitnosti.

Škoda nezměrná

Kalmár Němcům předal úplný plán zajištění hranic ve východních Čechách, tedy v místě, který měla na starosti jeho 4. královéhradecká divize. Němci tak v  době hrozícího konfliktu dostali do rukou podrobný popis postupu opevňovacích prací a mobilizačních plánů, měli přehled o rozložení minových polí a znali i  detaily takového typu, že na jeden kulomet připadá v pevnostech 1070 nábojů. Jednalo se sice pouze o východní Čechy, řadu získaných informací šlo ovšem bez potíží zobecnit na celou hranici.
Plukovník generálního štábu Josef Jirka, který před soudem vystoupil coby znalec, popsal způsobené škody jako nezměrné, prakticky nenapravitelné a odhadl, že jen finanční ztráta se pohybuje v řádu miliard: "Prozradil z nejdůležitějších vojenských tajemství tolik, že cizí stát (...) je nyní zasvěcen do velké části našich příprav pro brannou pohotovost státu. (...) Takový případ, jako je tento, nevyskytl se ještě za trvání republiky a vyskytuje se v dějinách špionáže vůbec jen za desítiletí

Rychlá spravedlnost

Spravedlnost byla tentokrát mimořádně rychlá, když diviznímu soudu stačil na potrestání Kalmára pouhý den – 25. únor 1938. Soud proběhl v nejvyšším utajení a noviny o něm neinformovaly. Přibližnou představu o průběhu procesu tak lze dnes získat jen z protokolu o hlavním líčení, který dnes leží ve Vojenském historickém archivu. Hned ráno přečetl zapisovatel obžalobu sepsanou vojenským prokurátorem Bohumilem Boháčkem. Z ní vyplynulo, že zprávy Kalmár předal hned třikrát. Poprvé během jedné únorové neděle v roce 1937. Převlékl se tenkrát do lyžařského a vyrazil vlakem z Hradce. Po několika přestupech se ocitl v Olešnici a na lyžích tajně překročil hranici. Dopis s vojenskými informacemi, adresovaný velitelství nedalekého 38. pluku v  Kladsku, hodil do schránky v nejbližší německé obci Reinerz (dnes Duszniki-Zdrój v polském Kladsku) . Pak opět přešel hranici a v půl šesté večer byl zpět v  Hradci.
Podruhé postupoval jinak. O Velikonocích navštívil rodiče v Solivaru a na zpáteční cestě využil toho, že část trati mezi Bohumínem a Hanušovicemi vedla přes německé území. Když vlak zastavil v německé stanici Ziegenhals (dnes polské Głuchołazy), odevzdal druhý dopis místnímu železničáři. Podobně naložil i se třetím psaním. Tentokrát si vybral západočeský Cheb, odkud jezdily vlaky do Říše a 23. září tady do otevřeného poštovního vagonu hodil poslední várku informací

Jen národnostní přesvědčení

Pak přišel na řadu Kalmárův výslech. Jednatřicetiletý kapitán hned na začátku prohlásil, že se cítí vinen. Zároveň ale tvrdil, že zrady lituje a přimělo ho k ní dočasné "rozrušení mysli". Za vše podle něj mohl jeho nadřízený podplukovník Josef Chleboun, který jej prý neustále šikanoval a ponižoval. "Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že to bude pro moji národnost (...), že vlastně všechno je zaviněno tím, že jsem Maďar," tvrdil. Pro Německo se podle svých slov rozhodl proto, že Maďarsko "by takové zprávy se zřetelem na polohu nezajímaly". Když předseda soudu Petr Hruška označil spory s nadřízeným za "malicherný" důvod, odvětil Kalmár, že vše bylo tak, jak řekl, a ke zradě jej přimělo "jen a jen jeho národnostní přesvědčení, vyburcované chováním představeného". Před soudem svědčil také Chleboun. Jakoukoliv šikanu odmítl s tím, že za vzájemné spory mohl Kalmár sám: "Obžalovaný byl těžko ovladatelným živlem a měl stále s druhými nějaké srážky." S odstupem času lze nicméně připustit, že Maďar Kalmár to v československé armádě opravdu neměl snadné. Historik Jiří Plachý například upozornil na fakt, že vzdělaný a inteligentní Kalmár si musel odsloužit celých osm let u pěšího pluku, než dostal povolení ke studiu Válečné školy: "Ačkoliv byl evidentně schopným důstojníkem, zastával jen podřadná místa bez naděje na další postup."

Na špiona upozornil špion

Mimořádně zajímavá byla výpověď pozdějšího šéfa vojenské zpravodajské služby plukovníka Františka Moravce. Ten soudu objasnil, jak kontrarozvědka na Kalmárovu zradu přišla.
Základem byla zpravodajská informace, že Němcům kdosi poskytl velmi podrobné informace o  obraně hranic v působnosti 4. divize. Moravcovi lidé se tak dozvěděli o  důležitém úniku a okruh podezřelých se zároveň zúžil na několik málo osob.
Kalmár měl navíc v Chebu smůlu. Na německé části nádraží se nechal chytit dohlížejícím vojákem, který jej předal české straně. Kalmár udělal chybu a  zřízencům tvrdil, že je československý zpravodajský důstojník. Ti jej sice okamžitě pustili a ani si nezapsali jeho jméno, podezřelý incident se přesto postupně dostal až k zalarmované kontrarozvědce, která zjistila, že 23. září měl ze všech podezřelých důstojníků dovolenou jen Kalmár. 2. února si Moravcovi lidé pro Kalmára přišli a začaly nekonečné výslechy. Zatčený nejdřív vše zapíral, postupně se ale zamotával do lží. Cestu do Chebu nejdřív vůbec nepřiznal, pak tvrdil, že tam jel na výlet a ještě později připustil, že na německé straně nádraží cosi odhodil. Při půlnočním výslechu z 5. na 6. února Kalmár přiznal vše a podrobně popsal, co všechno Němcům zradil.

Éljen a Magyarország!

V závěrečné řeči navrhl prokurátor trest smrti. Kalmár pak prohlásil, že všeho lituje, škodu označil za napravitelnou, ale požádal jen o to, aby trest smrti oběšením byl změněn na trest smrti zastřelením, který "snad je vhodnější se zřetelem k mému postavení". Hruška pak líčení přerušil a večer vynesl rozsudek – za vojenskou zradu trest smrti provazem.
Nejvyšší vojenský soud rozsudek 23. března potvrdil a prezident Edvard Beneš 27. dubna zamítl žádost o  milost. Poprava proběhla 29.dubna v pět hodin ráno na nádvoří vojenské věznice na Hradčanech. Podle zápisu o popravě byla poslední Kalmárova slova: "Éljen a  Magyarország! Éljen a haza! (Ať ži je Maďarsko! Ať žije vlast!)" O čtyři měsíce později Československo přijalo Mnichovskou dohodu, bez boje vyklidilo hraniční opevnění a předalo Německu Sudety.

(VÁCLAV DRCHAL)