Město Bohumín

16.12.2011 - Jak šel život od 1. světové války na Hranicku

Zdroj: Hranický týden
Ročník a číslo: 50
Strana: 8
Autor: KANDLER, František

Dne 1. října 1917 jsem již musel narukovat do Olomouce. Byl jsem přidělen k 12. dragounskému pluku, kde jsem prošel výcvikem
z pera pamětníka

1. DÍL

V roce 1917, když jsem byl poprvé u odvodu, tak mne propustili. V srpnu byly odvody zase, a to už jsem byl uznán schopným. Dne 1. října 1917 jsem již musel narukovat do Olomouce. Byl jsem přidělen k 12. dragounskému pluku. V Olomouci jsme prošli výcvikem pěším i jezdeckým. Do vánočních svátků jsme byli vycvičeni. Na svátky nás poslali na dovolenou. V příštím roce na Tři krále jsme odjeli jako 34. marškadrona přes Dolní Rakousy, Prešpurk, Budapešť, Solnok, Arad až do Sedmihradska. Na místo jsme dojeli až za týden. Na mnoha nádražích jsme dlouho stáli. Aby se nám nezkrátily žíly, museli jsme cvičit i na nádražích. Velitelem naší eskadrony byl Offizierstellvertreter Berg. Wachtmeister se jmenoval Mottloch.
Projeli jsme Slovenskem a krásnou rovinou Maďarska. Maďarsko je asi kraj velmi bohatý, protože tam bylo vidět mnoho velkostatků, které byly rozprostřeny jako samoty v poli. Města jsou tam krásná s velikými výstavními nádražími, zejména Solnok.
Jízda vlakem byla velmi romantická. Když jsme někde dlouho stáli, tak jsme tam slídili, abychom něco dobrého našli, co by se dalo zrekvírovat. Na jednom nádraží jsme objevili celý vagón vlašských ořechů. To byla pro nás pochoutka! Odnesli jsme si jich do našeho vagónu několik pytlů, louskali jsme je a jedli. Na jiném nádraží jsme našli zase sudy vína. Ty jsme si do vagónu nanosili také. Bylo velice dobré. Všichni jsme byli potom opilí.
Cestovali jsme ve vagónech dobytčích. Byly tam lavice a uprostřed stála pec, ve které jsme si mohli topit. Byla zima, proto jsme museli topit po celý den. Dřevo a uhlí jsme si sháněli cestou.
Ve dne bylo krásně. Horší však to bylo v noci. Spát jsme museli vsedě na lavicích, protože na ležení nebylo místo.
Do Sedmihradska jsme dojeli šťastně. Ve stanici Nagy nás vysadili. Pěšky jsme šli přes Sasalom do vesnice Ujvaroš – Netuš. Rozdělili nás mezi civilní obyvatelstvo do domů. Pole velikosti světnice jsme byli ubytováni v počtu od čtyř do šesti. Spali jsme na slámě na podlaze.
Přes den jsme vykonávali polní výcvik: učili nás střelbě. Já jsem byl přidělen do domu s číslem 34. Hospodář byl zrovna na vojně. Doma byla jeho manželka Anna Schafer se synkem a dcerkou. Děti chodily do školy do obce Slalom.
Tamější obyvatelé byli luteráni. Byli to Němci, jejichž předkové se tam přestěhovali ze Saska. Lidé to byli velmi poctiví a spravedliví. Jeden druhému nic neukradl. Zrní neměli doma na sýpce, ale všechno měli uskladněno v sýpkách postavených hned vedle menšího kostela. Jeden obyvatel zrní přijímal a vydával. Způsob hospodaření tam byl velmi slušný. Když jsme měli veliký hlad, tak nám prodali vajíčka nebo chléb se špekem. Chovali většinou hovězí dobytek, chov koní byl malý. K tahu používali voly. Seno a slámu uskladňovali tak, že je stohovali na louce a potom si pro ně každý den jezdili. Krajina tam byla hornatá, ale úrodná. Ani na těch největších kopcích na poli nebylo žádného kamení, nýbrž samá černá hluboká zem. Poznali jsme to, když jsme se učili kopat zákopy. Hlavní polní plodina byla kukuřice. Tou krmili dobytek. Chovali také vepře. Hlavní jejich stravou bylo maso. Vepře poráželi jednoho za druhým a jedli je.
Měl jsem možnost, když jsem jednou nešel na výcvik, pozorovat, jak postupují při domácí zabijačce. Bylo to docela jinak než u nás. Prase řezník zapíchl, ale krev nechytali. Prase zatáhli na dvůr a naházeli na ně slámu a zapálili. Aby ohořelo po obou stranách, tak ho i převrátili. Pak opláchli ho vodou, rozpárali, vytáhli vnitřnosti, uřezali hlavu, nohy. Naposled vyřezali maso a špek. Opačným způsobem, než se to dělá u nás. Všechno to dělali na zemi. Špek nasolili jako u nás. Maso posolili jen trochu a dali do škopku. Ráno, v poledne i večer uřezala hospodyně kus masa, dala na pekáč a pekla. K tomu uvařila hrnec kukuřičné mouky, takzvanou polentu. Když ji vysypala z hrnce na stůl, rozkrájela ji nití na čtvrtky. Strávníci ji potom namáčeli v pekáči s rozpuštěným sádlem a s masem jedli. Zelí měli založené v bečkách. Celé hlávky, nekrouhané. Z bečky vytáhli vždy celou hlávku, rozkrájeli ji na čtvrtky a jedli to syrové. Chléb měli jenom jako zákusek.
Spíž měli pod podlahou kuchyně. Hospodyně z podlahy odsunula jednu desku, vlezla pod podlahu, vytáhla ze škopku kus masa a hlávku zelí. Jiné jídlo nechystala. Koláče a buchty pekla jen v neděli. Kávu uvařila taktéž jen v neděli ke snídani. Ale strávníkům moc nechutnala. Byli holt zvyklí jen na samé maso.
Všude v okolních vesnicích byli usídlení Cikáni. Nebyli to takoví, jací jsou u nás. Měli své domky ve své čtvrti za vesnicí. Chodili pěkně oblečení. Pracovali u sedláků normálně, jako všichni ostatní. Krást možná ani neuměli. Se všemi občany se dobře snášeli, jejich odrostlé dcerky byly velice slušné, protože se živili poctivou prací.
My vojáci jsme tam zažili hlad a zimu. Kuchaři nám vařili špatně. Ráno špatnou kávu, v poledne trochu žbryndy, řepné polévky. Maso málokdy, na večeři krupicovou polévku. Kdyby nám civilní obyvatelstvo nic nepodalo, museli bychom chodit krást.
Tak nás tam drželi do konce března 1918.
Můj otec upsal 3000 korun na válečnou půjčku. Zato jsem dostal zemědělskou dovolenou na čtrnáct dní a k tomu čtyři dny na cestu domů a zpět. Musel jsem jít dvě hodiny pěšky na nádraží až do Kronštadtu. Sešel jsem se s jedním maďarským vojákem, který jel také na dovolenou. Naskočili jsme do rychlíku, který vezl německé vojáky na dovolenou z rumunské fronty. Tento rychlík jezdil pravidelně po trase Tokšany, Bohumín, Berlín. Pokračování v příštím čísle

Poznámka Pan František Kandler, zemědělec z Jindřichova, si zaznamenával události, jak šel život od První války, kterou prožil jako voják, až do doby, kdy byla dokonána socializace zemědělství. Jeho syn Alois mi dovolil do kroniky nahlédnout a záznamy, psané úhledným písmem upracovanou rukou zemědělce, zveřejnit. Snad nám to dovolí i srovnat zážitky obyčejného vojáka s vyprávěním ulhaných školních dějepisců. Rudolf Bláha

Cestovali jsme ve vagónech dobytčích. Byly tam lavice a uprostřed stála pec, ve které jsme si mohli topit. Byla zima, proto jsme museli topit po celý den. Dřevo a uhlí jsme si sháněli cestou. Ve dne bylo krásně. Horší však to bylo v noci. Spát jsme museli vsedě na lavicích, na ležení nebylo místo

O autorovi: FRANTIŠEK KANDLER, zemědělec z Jindřichova




    Městský úřad