10.2.2012 - Lidé neměli tušení, co se dělo za hranicemi protektorátu

Můj otec pracoval celý život na šachtě Doubrava. Bydleli jsme proto vždy v blízkosti šachty, napřed u doubravského nádraží, později na takzvaných Kopaninách

NAPSALI JSTE NÁM NA TÉMA: JAKÉ TO TENKRÁT BYLO?

Můj starší bratr zahájil svou školní docházku v roce 1937 v Doubravě – jazyk vyučovací čeština. Pak celé toto území připadlo Polsku. Platilo "Ostrawica nasza granica" a Slezská Ostrava se jmenovala Polská Ostrava. Jazyk vyučovací seze dne na den změnil na polštinu. Nebyl to tak velký problém. Naší mateřštinou bylo "po našemu" – což bylo tenkrát téměř stejně vzdáleno od češtiny i polštiny.

Pak ale celé Těšínsko anektovali Němci – začala válka. Jazyk vyučovací se ze dne na den změnil na němčinu. To už byl velký problém. Učitelky byly "říšské Němky" a čeština i polština jim byla úplně cizí. Navíc v té době psali Němci ještě švabachem. Pro většinu obyvatel této oblasti zase byla úplně cizí němčina, takže rozhovory mezi rodiči a učitelkami byly velmi svízelné – vlastně bez tlumočníka nemožné.

Došlo i na mne

Do školy jsem nastoupil v roce 1941 – jazyk vyučovací němčina.
Zajímavosti – škola byla přísně rozdělena na část "holčičí" a část "klučičí" – v 1. třídě jsme psali mastnou křídou na "kamenné" tabulky – ale již latinkou

• každý žák obdržel knížku snad pisem Zeugnis,do které se každý rok zapisovaly jeho "studijní výsledky". Byl to přehled výsledků za celou dobu návštěvy školy
• známkování bylo od 1 do 6. Nejhorší známka byla 6

Konec války

A přišel duben 1945–blížil se konec války.
Učitelky (a všichni říšští Němci, kteří dosud byli dosazeni na všechny důležité řídící funkce) s děsem v očích sbalili své "saky paky" a utíkali na západ. Vyučování bylo ukončeno – neměl kdo učit. Pro nás kluky to byly zlaté časy přerušované jen pravidelnými nálety spojeneckých letadel na Katovice, Glivice, Krakov a jiná polská průmyslová města.

Němci se chtěli udržet na řece Olši. Obzvlášť v prostoru Dětmarovic probíhaly těžké letecké boje, které jsme mohli z Kopanin sledovat na vlastní oči. Rodiče to samozřejmě nesli nelibě: "Přijde nějaká zbloudilá střela….". Tento stav trval cca 10 dnů koncem dubna 1945.

Dokonce hned vedle tehdejšího vodojemu na Kopaninách zaujali Němci palebné postavení s třemi protiletadlovými kanony. Obyvatelé oblasti v té době trávili většinu času v krytech – čili v částečně k životu přizpůsobených sklepích.
Když jsme pak viděli, že na koksovně v Lazích vlají české a sovětské prapory a Němci sbalili své "flaky" a ujeli směrem k Bohumínu, bylo zřejmé, že konec války pro nás se blíží.

Ráno jsme opatrně nahlédli do dvora u našeho domu, seděli zde na lavici dva sovětští vojáci a v klidu pokuřovali machorku. Válka pro nás skončila. Přesně si ten den nepamatuji, měl jsem 10 let. Ostrava byla osvobozená 30. 4. 1945, takže to vše se událo těsně předtím.

Zpátky ve škole

Vyučování bylo zahájeno 1. června 1945 – na 1 měsíc, tentokrát s českým jazykem vyučovacím a kluci a holky společně. Dlouho jsme si na tento režim museli zvykat. V tomto čase měl můj bratr ukončit základní školu. Ale co s takovým absolventem, který se učil česky v 1. třídě a pak jeden měsíc?

Proto všichni žáci a žákyně ročníku 1931 absolvovali JUK – jednoroční učební kurz. Tím samozřejmě přišli o "jeden rok života", ale češtinu už jakž takž zvládli. Pro mého bratra to ale byl samozřejmě velký problém během jeho učební doby – tentokrát už Ostravě.

Co já?

5. třídu základní školy jsem absolvoval ještě v Orlové mezi jazykově stejně připravenými spolužáky. Vyučujícím bylo jasné, jaký "materiál" mají k výuce k dispozici. Do 1. třídy tehdejší "měšťanky" jsem ale nastoupil v Ostravě – čili mezi spolužáky, kteří neznali jiný jazyk vyučovací než češtinu. Úroveň našich zejména jazykových znalostí byla podstatně rozdílná. Jen díky mimořádnému pochopení ze strany celého učitelského sboru jsem nikdy "nepropadl".

Nikdo z mých tehdejších učitelů již nežije. Chtěl bych jim alespoň dodatečně poděkovat za jejich trpělivost a pochopení.

Jaké to tenkrát bylo?

Z různých diskuzí s přáteli, spolupracovníky, spolupacienty a sousedy jsem zjistil, že již málokdo to zažil nebo si pamatuje, jak to tenkrát bylo. Obzvláště obyvatelé tehdejšího protektorátu nemají tušení, co se dělo za hranicemi protektorátu 15 kilometrů od Ostravy.