29.5.2012 - Hudba má být show, my se o to snažíme

Rozhovor se zpěvákem a zakladatelem kapely Melody Makers Ondřejem Havelkou

Zábřeh – Zámek na Skaličce v sobotu 19. května přivítal výjimečné hosty, Ondřeje Havelku a kapelu Melody Makers. Vystoupili na večerním benefičním koncertu pod širým nebem, jehož výtěžek přispěje na další rekonstrukci zámku. Program připomenul nedožité sté narozeniny významného českého skladatele, klavíristy a textaře, spoluzakladatele českého swingu Jiřího Traxlera. Přestože nemoc Ondřeji Havelkovi nedovolila odzpívat původně připravený repertoár celý, alespoň slovem provedl publikum do konce.

• Jiří Traxler a vy – kdy a jak jste se setkali?

Poprvé jsme se setkali tuším v roce 1992, byl to jeden z jeho prvních návratů do Čech po dlouhé emigraci v Kanadě. On se do Kanady zase vracel, protože cítil, že tam už má svůj domov, ale několikrát tady byl. Naposledy, v roce 1996 nebo 1998, jsme s ním začali natáčet delší rozhovor, který potom položil základ pro hudební portrét, který jsem o něm natočil. Povídat si s ním byl vždycky zážitek.

• Vzniklo mezi vámi něco jako hudební přátelství?

Byl velice rád, že v Čechách existuje takováhle kapela. Samozřejmě věděl i o jiných swingových orchestrech, ale nás (Melody Makers, pozn. red.) měl velmi rád. Vždycky když vyšla nějaká naše nová deska, poslal jsem mu ji, a pak jsme se společně radovali z hudby, kterou měl taky rád.

• Je to hudba osmdesát let stará, a přece v publiku sedí i zástupci nejmladší generace. Čím si to vysvětlujete, že je ten žánr tak populární?

Musím říct, že často je to věc náhody, že se i ti nejmladší na nás dostanou. Protože tato hudba není moc medializovaná, v rozhlase ani v televizi, čili je to obtížné. Ale zároveň kdo ji jednou uslyší takhle naživo, většinou už potom přichází a vyhledává nás. Zážitek z živého setkání s kapelou je mimořádný.

• V čem se proměnila profese zpěváka oproti třicátým letům?

Tehdy zpěváci nebyli zdaleka tak populární, nebyli mediální hvězdy. To přišlo až s vynálezem rádia, nebo jeho rozšířením. Taková první hvězda byl Bing Crosby a potom Frank Sinatra, který se prosadil skrze rozhlasové přenosy. Ale jinak byli zpěváci řadoví členové orchestru a pouze ti, kteří vládli všestrannějším talentem, uměli tančit nebo hrát, se prosadili třeba do muzikálů, do filmů. Ti byli populárnější.

• Působíte trochu jako zpěvák – šoumen.

Snažím se, protože ta hudba byla vždycky hudbou, která měla bavit. Kapel bylo moc a všechny se předháněly v tom, jak zaujmout diváka. V Americe se dokonce ve třicátých letech začaly pořádat takzvané swing battles nebo big band battles, což byly takové bitvy mezi dvěma orchestry, které byly umístěny v jednom sále tančírny a hrály na střídačku a soutěžily o přízeň publika. Všichni chtěli, aby to byla skutečně show, aby to bylo zábavné, struhující, amy se na to snažíme navázat. Jestli se nám to daří, je to fajn. Je to těžké dostat se k divákům, ale když se to podaří, tak mám radost, když všichni říkají: no to je něco úplně jiného než v rádiu nebo v televizi!

• Navíc na zámku Skalička, ještě k tomu pod širým nebem. Je v tom nějaká přidaná hodnota oproti koncertům v sálech?

Samozřejmě je ta atmosféra jiná, něčím zvláštní. Ale z hlediska našeho hraní je to většinou problém, zvláště když jsou večery, jako byl dnešní – v podvečer je ještě relativně teplo, a pak padne zima. Piáno nevydrželo, totálně se rozladilo. Ale když je opravdu letní počasí, kdy temperatura vydrží dlouho do noci, je to bezvadné.

• Vy a severní Morava, Šumpersko, Jeseníky. Je tady nějaké pouto?

Severní Morava... Můj táta je ze Slezska, narodil se ve Vrbici u Bohumína. Potom vyrůstal na Valašsku, takže já jsem trávil dětství u babičky a dědečka na Valašsku. Fakt je, že přímo tuhletu oblast moc neznám, ale je to tady krásné, nádherná krajina. Občas jezdíme hrát do Jeseníku, a to je úžasná scenérie.