1.6.2012 - Na nádraží obědvala honorace i železničáři

Čtvrté zastavení u historie hospůdek v Přerově nás zavede do nádražní restaurace, která je nejdéle fungujícím pohostinstvím ve měst.

Přerov – Ač se to nezdá, nejstarším neustále fungujícím pohostinským zařízením v Přerově je restaurace na zdejším vlakovém nádraží. Již od zahájení železničního provozu na podzim 1841 působila v obvodu nové stanice také nádražní restaurace. Ta vůbec první se nacházela v samostatném přízemním hrázděném domě, který stál vpravo od výpravní budovy. Stavba tehdy plně odpovídala typickému uspořádání nádražních budov navrhovaných architektem Jünglingem. Původní nádražní restaurace však již brzy přestala stačit požadavkům pramenícím z prudce rostoucího objemu přepravovaných osob,a tak již roku 1848 rozhodlo ředitelství Severní dráhy císaře Ferdinanda o postavení nové restaurační budovy, nyní však již i s potřebnými hostinskými pokoji.

Velkorysé pojetí nové budovy

Nová budova, postavená tentokráte vlevo od výpravní budovy, byla sice ještě hrázděná, ale už také mnohem prostornější, jelikož do jejích pěti traktů se vměstnaly jídelny spojené s čekárnami, kuchyně, spižírny, lednice, byt restauratéra, obytné místnosti personálu a také hotelové pokoje pro cestující. Tento dům se pak stal prazákladem současné výpravní budovy. V roce 1857 se do objektu restaurace přestěhovala z výpravní budovy dopravní kancelář spolu s osobní pokladnou, což z ní de facto učinilo novou výpravní budovu. Počátkem prosince roku 1860 byla restaurace značně poškozena požárem. V roce 1862 byl poničený objekt přestavěn na jednopatrovou budovu, přičemž hrázděné části byly nahrazeny cihelným zdivem.

V roce 1868 byla budova rozšířena přistavěním jižního křídla, kam se přestěhovala čekárna a další služební místnosti včetně dopravní kanceláře, čímž mohly být stávající prostory restaurace zvětšeny a celkově pojaty o poznání velkoryseji. V letech 1892 až 1893 prošla výpravní budova s restaurací přestavbou a získala tím podobu zachovanou dodnes. Restaurace se nyní nacházela takřka v celém severozápadním křídle. Při pohledu od kolejí se nejprve zcela vpravo vstupovalo do čekárny I. třídy a odtud dále do restaurace 1. a 2. třídy. Dále vlevo (tedy v místech dnešního bufetu) se nacházela čekárna 3. třídy vzadu spojená s jídelnou. Vedle se dalo vstoupit do bufetu, za nímž byl přes chodbu prostor do kuchyně. Zcela vlevo se v podlouhlé místnosti rozkládala restaurace 3. třídy, dále propojená s čekárnou téže třídy. V části do ulice se zleva nacházel výčep a byt restauratéra. Hostinské pokoje byly umístěny nad tím vším, v prvním patře.

Vzhledem k tomu, že Severní dráha císaře Ferdinanda byla společností ryze německou a její zaměstnanci byli zpočátku z valné většiny Němci nebo Rakušané, bývali nájemci nádražní restaurace také německé národnosti; ať už například v 80. letech 19. století bratři Löwenrossenové, na přelomu století Marie Czatary či naposledy před pádem mocnářství Ludwig Halla. Na Hallu však jeho čeští kolegové ze zdejšího společenstva hostinských vzpomínali jako na člověka dobročinného a laskavého. Po vzniku samostatného státu stali se roku 1919 nájemci restauračního podniku bratři Lipnerové. Ti pak pozvedli vybavenost i pověst podniku, poškozeného nouzí válečných poměrů.

Vzácní hosté i lidová restaurace

Nádražní restaurace tak mohla opět směle hostit také příležitostné vzácné a významné hosty, jakým byl třeba v době manévrů československé armády v roce 1929 francouzský maršál Pétain. Zájem provozovatelů však samozřejmě nemohl být upřen pouze na hosty velevýznamné. Vzhledem k poloze restaurace nabízeli bratři Lipnerové železničářům obědy a večeře za režijní ceny a jejich rodinným příslušníkům pro změnu čtvrtinovou slevu. Ze strany do Husovy třídy otevřeli Lipnerovi také lidovou restauraci.

V červenci roku 1939 pronajalo ředitelství státních drah restauraci Josefu Dvořákovi, bývalému nájemci nádražní restaurace v Bohumíně. Tehdy celý podnik sestával z restaurací 1., 2. a 3. třídy, výčepu, kuchyně, přípravny, umývárny, samostatných sklepů na likéry, láhvové víno, minerální vodu, pivo a prázdné láhve, strojovny s chladicím zařízením, samozřejmě záchodů, dále již zmíněné lidové restaurace a nakonec také šesti hostinských pokojů. V březnu roku 1948 se restaurace ujalo Železniční družstvo pro službu cestující veřejnosti.