2.7.2012 - Statkářka z Bohumína prožila už troje ničivé záplavy

S nepřízní osudu a rozmary počasí bojuje společně s manželem a synem

Povodně po 15 letech

Bohumín – Před patnácti lety statkářka Jana Marcolová z Bohumína na Karvinsku poprvé poznala, jakou ničivou sílu má vodní živel. Záplavy tehdy na rok zcela ochromily její hospodářství, přišla téměř o všechen dobytek i úrodu. Podobnou zkázu však prožila s manželem ještě několikrát. Voda její pozemky nedaleko Odry totiž zalila s ničivou silou i v roce 2002 a pak i před dvěma lety. Přesto dál hospodaří. "Žijeme, jsme relativně zdraví a můžeme pracovat," svěřila se energická žena. S nepřízní osudu a rozmary počasí bojuje společně s manželem a synem, na kterého chce postupně farmu převést. Pokaždé, když ji povodňová vlna srazila na kolena, našla sílu, vstala a rodinný podnik udržela při životě. Několikrát už ale podle svých slov stála na pokraji bankrotu. I proto za nejhorší považuje poslední povodně z roku 2010. Vody sice nebylo tolik, ale začala docházet síla a odhodlání. Navíc přišly další rány – boj s pojišťovnami, úřady a zloději. Našli se lidé, kterým se nepříčilo rodinu okrádat.

"Nejvíce vody jsme tady měli právě v roce 1997. V teletníku byly až tři metry," vzpomíná. Když tehdy 6. července přišli do práce, byla už voda na některých pozemcích. "Volali jsme na Povodí Odry. Tam nám řekli, že povodně nejsou a že se nám to zdá," doplnila Marcolová. O několik hodin později přišla povodňová vlna a způsobila škodu okolo tří milionů korun. Zemědělci přišli o veškerou úrodu. Část dobytka se utopila, co se podařilo zachránit, muselo na jatka. Voda poničila budovy a navíc kompletně vyhořela elektroinstalace. Trvalo rok, než se vše dalo do původního stavu a rodina mohla nakoupit nová zvířata. Když se podařilo situaci stabilizovat, přišly po pěti letech další záplavy a pak ještě jedny v roce 2010. Pomoc státu postupně klesala a stále více se opožďovala. "V roce 1997 jsme ještě měli na pozemcích vodu, a už přijeli z ministerstva zemědělství. Bez řečí nám na dvoře předali zálohu 200 tisíc korun. Po posledních povodních jsme na slíbené peníze čekali rok. Navíc původně vyměřenou částku několikanásobně ponížili," vysvětlila.

Nejen voda a úřady ji ale působí problémy. Informace o jejím osudu v roce 2010 obletěla republiku. Zvedla se vlna pomoci. Zemědělci posílali krmivo, lidé se skládali a přicházely peníze. "Dostali jsme 33 tisíc korun. Například čtyři tisíce korun bylo od babiček z jednoho domova důchodců. To jsme vůbec nečekali," řekla statkářka. Z peněz se ale radovala jen chvíli. Připravil ji o ně zloděj, který se sedm dní po povodni do areálu statku vetřel pod záminkou pronájmu skladovacích prostor. Odjel i s peněženkou a celou sumou, kterou Marcolová v ten den ráno vybrala na poště. Teprve před časem jí mladí lidé přivezli doklady, které po letech našli pohozené u nedaleké dálnice. Nebyla to ale jediná podobná zkušenost, kterou Marcolová má. Loni těsně před koncem roku jí neznámí zloději ukradli téměř nový traktor. Odvezli jej i s radlicí na odhrnování sněhu. Škoda přesahovala 1,8 milionu korun. Trvalo měsíce než s pojišťovnou vyřešila formality. Teprve začátkem června si mohli koupit zánovní stroj. "Krádež se nevyřešila. Podle nás stroj odvezli do Polska. Asi to byla organizovaná banda," řekla.

Marcolová s manželem na polích, které zprivatizovali, hospodaří od roku 1993. Manžel působil v družstvu jako zootechnik a k zemědělství měl tedy blízko. Marcolová na pole přišla ze skladu. O pěstování rostlin a chovu dobytka nevěděla téměř nic. "Já jsem byla ta přizpůsobivá. Dnes si říkám, že jsem se raději měla nechat rozvést," řekla s úsměvem. Mnozí se jí ptají, proč na místě, kde voda dokáže takto škodit, dál zůstávají. Odpověď je podle ní jednoduchá. "Kam jinam bychom měli jít. Jiné pozemky nemáme," zakončila statkářka.