9.7.2012 - Pošťáci nezklamali

Vývoj událostí po mnichovském diktátu velmi citelně poznamenal činnost mnoha státních orgánů a institucí v pohraničí. Byl zasažen i velmi citlivý nerv služeb, bez kterých se žádný občan neobejde - poštovní úřady. Ministerstvo pošt a telegrafů spolu s ústředním ředitelstvím muselo na vývoj politické situace reagovat velmi rychle. Díky laskavosti pracovníků Poštovního muzea v Praze jsem se z poskytnutých materiálů dozvěděl zajímavé údaje. Listoval jsem v obsáhlém seznamu poštovních úřadů, které zůstaly na urvaném nám území. Nešlo, jak známo, jen o vznikající »Sudetengau«, přiživili se na tom i »sousedé« z Polska a Maďarska. Začal jsem počítat a skončil u čísla 940 míst. Ovšem pozor - těch poštovních úřadů, co přešly pod říšskou správu, bylo více. V některých místech, jako například v Karlových Varech, jich tehdy existovalo pět, v Aši tři, stejný počet v Břeclavi a v dalších místech.

Na polský zábor připadlo 38 míst, počet pošt byl též vyšší – Bohumín, Karviná a další. Jižní soused – Maďaři byli pochopitelně oproti Polsku náročnější, tam šlo o 152 míst, služeben bylo též více. Celkově jejich počet převýšil 1100 poštovních úřadů. Podle směrnic vrcholných složek tu byla opravdu snaha, aby se všechny informace, pokyny a příkazy dostaly co nejrychleji na všechny podřízené poštovní úřady, i do té nejmenší úřadovny kdesi na pomezí republiky, a tím se zabránilo chybám a chaosu. Vždyť tu byl k řešení i problém, kam převést mnoho zaměstnanců, určit jim nová pracoviště a zařazení. Někde s trvalým, jinde s dočasným určením. Pravda, jednalo se o státní zaměstnance, tudíž existoval příspěvek na stěhování, v případě odloučení od rodiny též diety a další požitky. Na první pohled velké plus oproti těm, co doslova z pohraničí utíkali. Praxe byla ovšem jiná - mnozí prchali či museli utíkat také, třeba pro svoje postoje.

Ale v novém místě určení na ně nikdo nečekal se slavobránou, bylo především třeba najít střechu nad hlavou, počítat i s tím, že mnohdy se bude dojíždět či žít bez rodinného zázemí přes týden. Až po čase, uklidní-li se vše, bude možnost dalšího řešení. Kdo z nich si tenkrát pomyslel, že brzo přijde nacistická okupace celé republiky? Ani sudetští Němci nelenili a Konrad Henlein nepodceňoval propagandu. Vydali pohlednici s mapou Československa. Na žlutém podkladu je vyznačeno území, které jsme museli odstoupit (já se vyhýbám slovu Sudety) a v té ploše jsou uvedena větší města, pochopitelně v němčině. Zbytek -tedy nastávající Protektorát - je vyplněn hlavami jásajících sudeťáků, dva obličeje v čepici jsou dobře známé - muž s knírkem a Henlein. Při tom spěchu, aby to bylo brzo v tisku, došlo k chybě v textu pod mapou - že děkují našemu Vůdci, uteklo jim v tom našemu jedno písmeno. Tehdy děkovali, v roce 1945 už - pokud přežili - byli skleslí.