Milan Šimečka patří k našim nejvýznamnějším filozofům šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Byl také aktivním disidentem, kterého komunisté opravdu nenáviděli. Ve své profesi byl váženým odborníkem nejen na území České republiky, ale také na Slovensku. Tam je však jako filozof uznáván mnohem více než v České republice.

Zrození filozofa

Narodil se 6. března 1930 v Bohumíně v česko­německém prostředí, do kterého se samozřejmě mísil i polský vliv. Po ukončení střední školy začal studovat na strojní průmyslovce, ale záhy seznal, že to není takříkajíc jeho parketa. Po maturitě proto nastoupil na filozofickou fakultu univerzity v Brně, kde se zaměřil především na českou a ruskou literaturu a na filozofii. Po ukončení studií působil jako učitel češtiny na jedenáctiletce v Kroměříži. Tam ovšem dlouho nepobyl, ještě v roce 1954 odešel do Bratislavy, kde na lékařské a farmaceutické fakultě učil marxismus­leninismus, později stejný předmět na Vysoké škole múzických umění. Deset bratislavských roků bylo pro Milana Šimečku mimořádně důležitých. Tím, že velmi podrobně poznal komunistickou filozofii, mohl ji srovnávat s jinými moderními filozofickými proudy. Zabýval se dějinami filozofie, psal literární recenze a kulturně politické eseje. Nakonec dospěl k tématu sociální utopie, kterého se pak držel až do konce života. Zkoumal tuto oblast velmi podrobně a hodnotil její vliv na lidskou společnost.

Kritika marxismu

Hodnost kandidáta věd získal v roce 1962 a právě jeho kandidátská práce byla později základem jeho první knihy. Téma sociální utopie srovnával s marxisticky zaměřenou teorií socialismu. Kritizoval především její zanedbávání humanistických hodnot a chybně nastavenou ekonomiku. A zdůrazňoval, že tyto chyby nelze odstranit bez rozchodu právě s naivními utopickými představami o takzvané rovnosti v chudobě. Z té doby jsou jeho dvě knihy – Sociální utopie a utopisté a Krize utopismu. V letech 1967 a 1968 získal stipendium v Ústavu evropských dějin v Mohuči, kde měl opravdovou možnost setkat se s různými evropskými filozofickými proudy. Pak přišel srpen 1968 a Milan Šimečka byl vyloučen z komunistické strany a v březnu 1970 pak následoval vynucený odchod z Univerzity Komenského v Bratislavě. Šimečka se rozhodl nepřijmout žádný nabízený kompromis s režimem a odmítl práci v knihovně, v dokumentačním středisku nebo v nějakém ústavu. Pracoval pak v dělnických profesích především ve stavebnictví nebo jako řidič různých stavebních strojů až do roku 1981. Ani v této době nepřestal publikovat v samizdatových periodikách anebo v zahraničí.

Vězení ho nezlomilo

Přišla si pro něho Státní bezpečnost a ve vyšetřovací vazbě strávil více než rok. Ve vězení napsal studie Dopisy o povaze skutečnosti a Dopisy z vězení, které tvoří podstatu jeho filozofických postojů. Na svobodu se vrátil s poškozeným zrakem. Jeho práce pak vycházely v exilových nakladatelstvích a v překladech v zahraničí. Týkalo se to zejména knih Obnovení pořádku, Náš soudruh Winston Smith, Kruhová obrana a Konec nehybnosti. Společně s filozofem Miroslavem Kusým vydali díla Velký bratr a velká sestra a Evropská zkušenost s reálným socialismem. V roce 1984 se stala světoznámou Šimečkova esej k Orwellově knize 1984. Při pádu režimu v roce 1989 patřil mezi významné představitele hnutí Veřejnost proti násilí. Ze všech sil pomáhal při tvorbě nových politických koncepcí a analýz, které velmi horlivě publikoval. Byl účastníkem mnoha mezinárodních konferencí se špičkovými politology a filozofy. Vyhýbal se však jakékoliv funkci ve vládě či úřadě. Nakonec se nechal přemluvit a stal se poradcem prezidenta Václava Havla pro styky se zahraničím. Jenže v září 1990 náhle zemřel na zástavu srdce. Byl nositelem mnoha domácích a zahraničních vyznamenání. V roce 1991 mu prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka 1. třídy in memoriam.

---

Nepřehlédněte Příští sobotu, tedy 8. září, se budeme zabývat osobností Adolfa Sonnenscheina, významného průmyslníka a manažera, ředitele Vítkovických železáren v době první reubliky.