20.9.2012 - Zelení kluci ve válce

ZPOVĚĎ TOTÁLNĚ NASAZENÉHO VÁCLAVA VAINERA, KTERÝ KOPAL ZÁKOPY V POLSKU

Čas je neúprosný. Poslední "totálně nasazení" (ve skutečnosti Hitlerovi otroci) se pomalu dožívají devadesátky a rychle mizí z tohoto světa. Přitom bychom na ně neměli zapomínat. Už jen proto, že německý nacismus neznamenal jen holocaust, ale také rozsáhlé bez práví na českém národě. "Nechci, aby se zapomnělo na mrtvé," říká pětaosm desátiletý VÁCLAV VAINER. A pak se ponoří do vyprávění zážitků, které má stále před očima, i když ho už od nich dělí skoro sedmdesát let.

BYL JSEM ZA PROTEKTORÁTU na začátku roku 1945 v učení, ale nenechali nás dodělat celou školu. Přišlo nařízení, nechali nám udělat zkoušky. A sedmadvacátý a osmadvacátý ročník šly kopat zákopy. Němcům už tou dobou hodně teklo do bot, a tak potřebovali každou ruku. I ruce nás, mladých kluků. Bylo to někdy počátkem března 1945, kdy už Rusové hnali wehrmacht svinským krokem. Do školy přišel povolávací rozkaz pro celou třídu a my se podle toho, co bylo v rozkaze napsáno, sešli v určený den a v určitou hodinu na Masarykově nádraží. Oba ročníky povinně. A neposlechnout si nikdo nedovolil. To by znamenalo koncentrák, možná i popravu. Němci sice prohrávali válku, ale v té době ještě měli v protektorátu moc pevně v rukách.

V ZABRANÉM POLSKU

Sešli jsme se tedy všichni kluci ze školy na Masarykově nádraží, dostali na cestu každý půlku chleba a kus salámu a jeli jsme. Nevěděli jsme kam. Dojeli jsme do Olomouce. Tam jsme vystoupili a pokračovali dál do Velké Bystřice. Lokálkou na sever, na Ostravu. Tam jsme vystoupili a došli do školy, kde nás ubytovali. Nebyl to hotel, samozřejmě nás hlídali. Chlapi od Kuratoria. Měli tam svého velitele, který byl úplně zlatej, říkali jsme mu Táta. Staral se o nás po lidský stránce, my byli ještě úplně nezkušení a zelení kluci, kterým se stýskalo po domově. A nejen nás, ale i ty od Kuratoria hlídali SAmani, ale taky starý dědci. Už byl konec války a všichni mladý Němci byli už dávno na frontě. Jenom v tý škole nás bylo víc než sto. Jiný kluci byli kolem Brna, další u Znojma. Ubytovali nás, ukázali nám místo, kde máme kopat, a my kopali zákopy proti blížícím se Rusům.

Žádné bagry, jen krumpáče, lopaty a za náma hlídal SAman. Ukázali nám, jak je dělat klikatě, vyměřili to a my kopali. To trvalo asi tři týdny a fronta se blížila. Němci se, když nás povolali, zaručili, že neopustíme území protektorátu. Pak se to najednou změnilo, přišlo nařízení, ze školy nás vyhnali zase na nádraží a jeli jsme. Na Bohumín, přes hraniční pásmo, přes hranici, až jsme byli v Německu. Nebo spíš v zabraném Polsku. Vysadili nás z vlaku a dovedli na takový zámeček. Tam nás ubytovali. Nebyli jsme první. Už tam byli francouzský zajatci, a nebyla to pohoda jako na Moravě. Tady to bylo ostrý. My byli samozřejmě pořád hladoví, jak nás špatně krmili. K jídlu jsme dostávali jenom eintopf, a ten udělali na několik dní dopředu, a druhý den se ohřálo to, co zbylo z prvního. Ale nebyli jsme tak hladoví jako Francouzi. Vybírali na hnoji, co se vyhodilo, protože Němci jim skoro nedávali jídlo.

Pak se nás ujal jeden hodný Polák z vesnice a několikrát nás pozval k sobě na polévku. To bylo celé naše jídlo.
Do toho samozřejmě všude létaly ruské bombardéry. A z věže našeho zámečku na ty letadla, která nás jen přelétala, nějakej chytrák začal střílet z kulometu. Tak přišel nálet. My bydleli v zámečku nahoře pod střechou, v takovém dřevěném přístěnku, a chovali jsme se ze strachu úplně jako blázni. Bylo nás tam asi osm. Dávali jsme si noviny na hlavu, jimiž jsme se kryli. Smysl to nemělo, jen jsme se tak báli, že jsme potřebovali něco dělat. Jen co nálet skončil, Němci nás vyhnali ven, že je potřeba hasit. Část zámečku po náletu hořela. Hasit jsme museli ruční stříkačkou, a protože tam nebyla voda, tak se hadice dala do žumpy, kde byla močůvka z chléva. Němci se před požárem i před letadly, která nad námi pořád přelétávala, schovali. Ale my museli dál hasit.

NA FALEŠNÝ PAPÍR

Pak přišel druhý velký nálet na Prahu. My se o něm dozvěděli a hned, jak jsme to slyšeli, tak jsme se dali dohromady s nějakým Ferdou Skokanem a dohodli jsme se, že utečeme a že se pojedeme podívat, jak to v té Praze vypadá. Byli jsme mladý a hloupí kluci a neuvědomili jsme si, že jsme v hraničním pásmu. Hlídali to tam Němci. Ale jeden místní Polák nám nabídl, že nás v noci převede přes hranice za to, že mu postavíme kryt proti bombardování. Fronta se blížila a všichni měli strach. Tak jsme v lese vykopali velkou díru, porazili stromy, kládami jsme ty jámy zakryli a zaházeli hlínou, aby to bylo maskované. A večer jsme se chystali, že nás za to Polák převede. Došli jsme s Ferdou na nádražíčko lokálky, které tam bylo a kam nás poprvé přivezli. A najednou slyšíme češtinu. Asi patnáct českejch kluků šlo a zpívali.

Ptali jsme se, kam jdou, a oni že domů. Tak jsme se k nim přidali. Vedl to nějaký kluk z Kuratoria s páskou a měl nějakej papír, že smí. Nějakou propustku pro celou partu, samozřejmě zfalšovanou. Vyjednal na ten falešnej papír dokonce to, že nám dali jeden vagón navíc, a jeli jsme zpátky do Olomouce. Podle papíru jsme měli budovat zákopy kolem Olomouce. My s Ferdou cestovali na střeše. Vylezli jsme radši na střechu, protože jsme byli přes počet na tý zfalšovaný propustce, ale nikdo nás nekontroloval. Třetí říše se už rozpadala. Když jsme dojeli za Moravičany, to už byly Čechy a Morava, ne hraniční pásmo, tak jsme slezli zase dolů a jeli už normálně ve vagónu. Až do Olomouce. Tam všem kontrolovali papíry, a kdo byl zákopník, tak ho vyložili a skutečně poslali kopat kolem Olomouce zákopy.

Potom jsme se všemožně dostávali vlakem do Prahy, až jsme přijeli na nádraží do Libně. Tady to bylo všechno, celá Českomoravská ulice, rozsekaný od bombardování. Z nádraží jsme šli pěšky až domů, a tam už bylo pozdvižení. Na ulicích se začaly přemalovávat německé cedule. Přivítal jsem se s našima a hned zase ven, za naší klukovskou partou. Za pár desítek minut jsme se dali dohromady a vyrazili ven zakrývat německý nápisy.

HURÁ NA CHVALA!

Jenže pak začala normální revoluce, začalo se střílet a začaly se stavět barikády. Skauti se dali dohromady a dělali spojky mezi skupinkami povstalců a jednotlivými barikádami. Dole ve Vysočanech, kde se říkalo V Číně, byli Němci. My ale neměli žádný zbraně, jen jeden soused vytáhl loveckou kulovnici, kterou měl schovanou. Byla to kolonie, dřevěné baráky, kde soustřeďovali lidi před tím, než je odvezli do koncentráků. Po revoluci se tam zase dávali zajatí kolaboranti. Pak jsme se nějak domákli, že se ve Chvalech na nádraží zastavili Maďaři a dávají lidem zbraně. Hurá na Chvaly! To je u nádraží v Horních Počernicích. Skutečně tam dávali pušky a náboje, jenže my předtím stříleli z pušky jenom na pouti na střelnici. Ale než jsme se stačili vrátit k nám, do Vysočan, zastavili nás český důstojníci, abychom zůstali. Že od Kbel jedou Němci.

Nás už bylo víc, možná deset, kteří jsme se dali dohromady při výdeji zbraní. A důstojníci nás rozmístili i s našima puškama do škarp u silnic. Měli jsme Němce zastavit. Byl to trochu problém, protože oni jeli s tanky. A my měli houby zbraně. Jen nějaké fl intičky a pistolky. Důstojníci se nás ptali, jestli umíme střílet. Řekli jsme jim, že ne, tak nám narychlo ukázali, jak se míří a jak se do té pušky lifrují náboje. Když se tanky objevily, tak jsme po nich stříleli v podstatě nazdařbůh, ale oni z toho, jak jsme to na ten tank sypali, asi došli k závěru, že je tam nějaká větší posádka. A otočili to. Jen jsme křičeli HURÁ!!!! Pak se nás ujal nějakej Ruda Smrček. To byl policajt, stráž mistr. A sháněl pomocníky ke kulometu.

Rádi jsme šli s ním, vedl nás na kopec nad Hloubětínem. Je z něj výhled k českobrodské silnici. Od Pražačky šli Němci a před sebou hnali civilisty jako živé štíty. A střílelo se, z Kbel i z druhé strany se střílelo, a nás přestřelovali, protože jsme byli uprostřed. Objevil se tam náš bývalý třídní učitel, měl na sobě uniformu poručíka, strašně machroval a velel. Pak se rozkřiklo, že jdou Němci, a on se okamžitě ztratil. Pro nás, kluky, který jsme ho znali, to byla hrozná rána. Někdo se blížil, my zalehli s kulometnými pásy kolem krku u kulometu, a pak se z křoví ozvalo: "Hergot, co blbnete?" Nebyli to Němci, byl to Čech, povstalec. Všichni, kteří se předtím schovali v lese, zase vylezli a všichni se smáli, jako by skutečně unikli nějakému nebezpečí.

VODKA S RUSY

A pak přijeli Rusové. My slezli z kopce a chodili po ulicích. Vlezli jsme do školy, kterou Němci používali jako lazaret. Už byla vyklizená a já tam našel krásnou kovovou krabici, ve které byly takové válečky. Nevěděl jsem, co to je, tak jsem dvě ty krabice vzal a šel jsem domů. Bydlel jsem u sestry, která tehdy chodila s nějakým policajtem. Ukázal jsem mu ty válečky. "Ježišmarjá, vždyť je to ekrazit!" Byly to nálože na trhání kolejí. Tak jsem mu to dal a byl rád, že se nic nestalo. Pak jsme šli dolů do Vysočan, i s tím policajtem, a tam se střílelo. Byli tam SSmani. A hned vedle mě zastřelili kamaráda Frantu Tichýho. Dostal to do hlavy. Pro mě jako pro kluka, který ještě nikdy neviděl nikoho umírat, to bylo hrozný.

Němci utekli, protože od Žižkova přijeli Rusové, Vlasovci. Pomydlili se s Němci, a ti se stáhli. My kecali s Rusákama, co přijeli, děkovali jim, povídali si s nimi, co jsme rukama nohama rozuměli, a já tam poprvé v životě pil vodku. Bylo to hrozný. Jako průvodci jsme s nimi jeli do centra Prahy, na Vinohrady. Tam se ještě pořád střílelo. Rusové Němce pomalu vytlačili – a najednou bylo po válce. Já osobně to celý přečkal bez úhony, ale řada kluků, mých kamarádů, to šeredně odnesla. A těmhle mrtvým, všem z totálně nasazených a z Pražského povstání, taky přísluší čest a sláva. Ale nikdo o nich už neví, nikdo z mladých už ani neví, co totální nasazení vlastně bylo.

TOTÁLNÍ NASAZENÍ

Říkáme práci ve prospěch Hitlerova Německa, které k více či méně otrocké práci používalo obyvatele obsazených zemí. Nucená práce měla několik podob, pracovali civilní dělníci, váleční zajatci a vězni. Dělníci se získávali náborem, sliby dobrých existenčních podmínek, ale také deportacemi nebo nařízeným nasazením celých ročníků.
Po atentátu na Reinharda Heydricha byly v Čechách vyčleněny pro práci v Německu ročníky 1918 až 1922 a 1924. V Německu pracovalo asi (dobrovolně i nedobrovolně) 640 000 Čechů. Pět tisíc se nevrátilo nebo zemřelo po návratu, další tři tisíce nesou trvalé následky. Z celé Evropy bylo za 2. světové války nuceně nasazeno 13,5 miliónu lidí.

Zájmy nuceně nasazených u nás hájil Svaz nuceně nasazených (SNN). Existoval v letech 1990–2004 a sehrál velmi důležitou roli v průběhu jednání o odškodnění za nucené práce. Německé firmy a spolková vláda před koncem tisíciletí založily nadaci Erinnerung, Verantwortung und Zukunft (Vzpomínka, zodpovědnost a budoucnost), která rozdělila odškodnění mezi jednotlivé národní organizace, které zajistily vyplacení odškodného. V Česku to byl Česko-německý fond budoucnosti. Do Česka bylo na odškodném vyplaceno 209 miliónů eur, průměrně dostal jeden odškodněný asi sedm desát tisíc korun.